The Dubliners. Jedinečná atmosféra irských náleven v písních legendární kapely Doporučený

Půl století parta vousatých sympaťáků z Dublinu oslňovala svět nejlepšími kousky z irské lidové hudby. The Dubliners zůstávají živou legendou i pět let po smrti posledního zakládajícího člena.

Ciarán Bourke, John Sheahan, Barney McKenna, Ronnie Drew a Luke Kelly Ciarán Bourke, John Sheahan, Barney McKenna, Ronnie Drew a Luke Kelly Zdroj: rte.ie

Při poslechu řízných irských songů má člověk neodolatelnou chuť dát si pintu Guinnesse nebo dvě nebo raději ještě víc, tklivé melodie melancholických balad jej zas přinutí přemýšlet o tom, ve kterých docích se nechat zaměstnat, protože tuhle nádhernou zemi už prostě nemůže opustit. Největší zásluhu na tom, že se lidová hudba smaragdového ostrova stala celosvětově slavnou, má parta vousáčů z Dublinu, kteří se na počátku 60. let scházeli v dublinské hospodě O'Donoghue's Pub.

2017.07.11.Zacatky.dublinersKytarista Ronnie Drew, banjisté Barney McKenna a Luke Kelly a mistr píšťalky Ciarán Bourke si v této nálevně střihli jednoho zimního večera pár lidovek a z tohoto pátečního hraní se stala tradice. Záhy sem stále více lidí přicházelo dát si pivo jen kvůli tomu, aby si poslechli tyto hudební borce, kteří dali lidové hudbě neuvěřitelný šmrnc. Známý irský hudebník Andy Irvine napsal v roce 2004 píseň o tom, co pro něj toto místo („svět hudby, přátel a chlastu“) tehdy znamenalo.

K oficiálnímu založení kapely došlo roku 1962. Původní název The Ronnie Drew Ballad Group muzikanti zanedlouho změnili na The Dubliners, podle stejnojmenné knihy literárního klasika Jamese Joyce. Tam, kde vystupovali, se pípa nezastavila až do pozdních nočních hodin, dublinské puby si proto tuto veselou partu nemohly vynachválit. První velký úspěch zaznamenali už o rok později na hudebním festivalu v Edinburghu, díky němuž vystoupili v BBC. V roce 1965 podepsali smlouvu s nahrávací společností Transatlantic Records, s níž natočili své první živé album s prozaickým názvem The Dubliners. Následovala další živá alba The Dubliners In Concert (1965) či Finnegan Wakes (1966).

Přelomem v jejich kariéře se stal rok 1967, kdy, již se společností Major Minor, natočili první studiové album A Drop of the Hard Stuff, které (především díky legendární Seven Drunken Nights, o níž bude ještě řeč) trhalo rekordy v Irsku i Velké Británii, a pijácké More of the Hard Stuff. The Dubliners nastoupili cestu ke slávě – jen v roce 1969 vydali čtyři alba, procestovali Evropu i Ameriku (populární byli zejména ve Skandinávii a Německu), získávali zlaté a platinové desky.

 

 

2017.11.07.DrewKlíčovým členem skupiny byl Ronnie Drew, uhrančivý muž s plnovousem a „hlasem jako štěrk, co rozsekne tě vejpůl“. Na svět přišel roce 1934 jako syn truhláře, v padesátých letech odjel vyučovat angličtinu do Sevilly, kde pronikl do hry na španělskou a akustickou kytaru. Do Irska se vrátil na počátku 60. let. Drew byl svým charismatickým zjevem až archetypálním zosobněním Ira, který umí jaksepatří popíjet a bavit se. Takhle jej vnímali posluchači, ve skutečnosti se jednalo také o nadmíru inteligentního, rodinně založeného milovníka kvalitní literatury a divadla, jenž několik generací fanoušků nejen oslňoval svým zvučným hlasem, ale také rozesmíval typickým suchým humorem.

Fenomenální banjista Barney McKenna neměl v prostředí irské hudby několik desetiletí konkurenci. Kromě hudby miloval námořnické a rybářské prostředí, dobré jídlo a proslavil se jako nenapodobitelný bavič. Kytarista Jim McCann, který v kapele v 70. letech hrál, vydal před dvěma lety půvabnou knížku An Obstacle Confusion: The Wonderful World of Barney McKenna, jež sestává z Barneyho neuvěřitelných a často sympaticky nesmyslných příběhů (tzv. barneyismů). Ciarán Bourke si díky své chůvě, která s ním mluvila jen gaelsky, vypěstoval k tomuto jazyku silný vztah a byl to právě on, kdo do kapely vnášel prvky původní irské kultury (např. píseň Sé Fáth Mo Bhuartha). Sympaťák s rudými vlasy i vousy Luke Kelly, levicový aktivista, který už ve třinácti opustil domov a odešel vydělávat si na chleba vlastníma rukama, se proslavil svým oduševnělým přednesem smutných balad a silných příběhů (např. Springhill Disaster o závalu horníků). Tuto sestavu záhy doplnil ještě houslista, mandolinista a hráč na píšťalku John Sheahan, „ten zdvořilý a klidný uprostřed bandy uličníků“.

Kapela od samého začátku postrádala jakoukoliv komerční zjemnělost, čemuž muzikanti nepřestali být věrní ani na stará kolena. Na tehdy upjatou irskou hudební scénu vtrhli doslova jako uragán. Ostrým zvukem odkazujícím na tvrdý život Irů a zemitým hospodským stylem vystupování dali písním, které v té době poslouchali už jen staří dědkové, takový švih a působivost, že si okamžitě našli posluchače v řadách střední generace, a dokonce u teenagerů. Z Dublinerů čišela nepokrytá radost z hraní, kterou umně dokázali přenést na své publikum.

The Dubliners se svojí tvorbou plně odkazovali na irskou „pijáckou“ kulturu se vším všudy, ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Když zpívali o whiskey a proflámovaných nocích, nešlo o samoúčelnou oslavu alkoholismu – pití, tedy nedílnou součást irské kultury, vnímali jako synonymum přátelství, dobré nálady či coby jedinečný prostředek, jak alespoň na chvíli poslat mizérii života k čertu. Nádherným zpodobněním sympatického chlapského rebelantství je třeba námořnický song All For Me Grog, příběh člověka, který prodá všechny své věci, včetně manželky, aby měl na pití a tabák. Píseň však není ani trochu lítostivá. V podobném duchu se nese i skladba Dicey Reilly o ženě naprosto propadlé alkoholu, která taktéž postrádá sebemenší známku smutku, ba právě naopak – veselé rytmické vytleskávání při refrénu je u tohoto kousku skoro podmínkou. Optimismus Irů prostě nezná hranic.

 

 

Patrně nejznámějším songem kapely je však Seven Drunken Nights, variace na skotskou Our Goodman, v níž se chlápek po sedm nocí vrací totálně na šrot domů, kde mu manželka soustavně vyvrací jeho důvodné podezření z nevěry. Jestli muž chlastá proto, že ho manželka podvádí, nebo mu žena zahýbá proto, že je soustavně v lihu, je už na výkladu posluchače. Roku 1967, kdy píseň vyšla, ji Irská národní televize RTÉ pro její vulgární podtext zakázala, k uším posluchačů se však díky pirátskému Radiu Caroline přece jen dostala, načež začala trhat rekordy. To ona nastartovala celosvětovou proslulost Dublinerů.

 

„A když jsem v neděli v noci přišel domů, tak opilý, jak jsem jen mohl být,

uviděl jsem věc v její věci, kde by měla být moje stará věc.

Tak jsem zavolal svou ženu a řekl jí: Řekneš mi, laskavě, čí je ta věc ve tvé věci, kde by měla být moje stará věc?

Ach, jsi opilý, jsi opilý, ty starý hloupý blázne, copak nevidíš? Je to cínová píšťalka, kterou mi poslala má matka.

No, toho dne jsem toho hodně ušel, sto mil nebo víc, ale chlupy na píšťalce jsem ještě nikdy předtím neviděl.“

 

 

V zakouřených hospodách se vždy scházela nejrůznější individua, jejichž těžké životní osudy irský folklór pečlivě zakonzervoval. V repertoáru The Dubliners2017.11.07Pub tak najdeme celou řadu písní o zlodějích (Whiskey In The Jar), námořnících (Go to Sea No More), dělnících (The Sick Note, Dirty Old Town, McAlpine's Fusiliers), ale i skladby vyjadřující lásku k rodné zemi (slavný Song For Ireland, A Nation Once Again) a samozřejmě městu (Rocky Road To Dublin či překrásná vzpomínka na staré časy The Rare Auld Times). Pověstnými se rovněž staly jejich tklivé balady. Kupř. píseň Grace vypráví o Grace Giffordové, ženě, jež se provdala chvíli před tím, než byl její muž popraven Angličany za to, že se zapojil do tzv. Velikonočního povstání Irů v roce 1916. Slavná Molly Malone, neoficiální hymna Dublinu, zase pojednává o krásné dívce, která si přivydělávala prodejem mořských plodů. Zemřela na horečku a její duch prý dodnes tlačí dvoukolák dublinskými ulicemi.

Na jaře 1974 musel Bourke odejít z jeviště v jihoanglickém Eastbournu kvůli palčivé bolesti hlavy. Lékaři mu diagnostikovali výduť na mozku, kvůli čemuž byl nucen přestat s kapelou vystupovat. Otec šesti dcer a nesmírně nadaný muzikant zemřel v roce 1988 v pouhých třiapadesáti letech. V roce 1974 opustil kapelu i Ronnie Drew (chtěl se více věnovat rodině), o pět let později se do ní ale vrátil. V červnu 1980 postihlo kapelu další neštěstí, když se přímo na jevišti zhroutil Luke Kelly. Ostatní to přičítali alkoholu, lékaři však přišli s hrozivějším závěrem: nádor na mozku. Jeden z nejuznávanějších irských hudebníků zemřel roku 1984. Ke zdravotnímu stavu Ciarána ani Kellyho rozhodně nepřispělo jejich nadměrné pití, s nímž se potýkali i McKenna a Drew – časté a divoké pijatyky nebyly jen oblíbeným tématem jejich písní…

V 80. letech, kdy se členy kapely stali Séan Cannon a Eamonn Campbell, došlo k nárůstu popularity Dublinerů, na čemž mělo zásluhu zejména navázání spolupráce s kapelou The Pogues kombinující lidovou hudbu s punkem. Jejich společný singl The Irish Rover se dostal na přední příčky světových hitparád. Následoval nespočet televizních vystoupení a totálně našlapané koncerty.

Ronnie Drew hrál s kapelou až do roku 1995, poté se věnoval sólové kariéře (nahradil jej Paddy Reilly, mimochodem jediný Dubliner v historii, který neměl vousy). Na jednom pódiu se Drew s The Dubliners ještě sešel v roce 2002 na legendárním koncertu u příležitosti 40. narozenin kapely, kde všichni muzikanti, byť s bílými vlasy i vousy, pořád působili jako banda výtržníků, s nimiž by to člověk klidně mohl táhnout nejméně sedm nocí. Ronnie Drew, ikona irské hudební scény, k němuž se hlásila řada významných hudebníků (U2, Sinead O'Connor, The Corrs, Christy Moore apod.), zemřel 16. srpna 2008 na rakovinu hrtanu. Jeho pohřbu se zúčastnilo na tři tisíce lidí…

2017.11.07.DublinersStari

Když v dubnu 2012 zemřel i Barney McKenna, který s The Dubliners hrál od samotného začátku a bez přestávky, rozhodl John Sheanan po padesátiletém fungování skupiny o jejím rozpuštění. Poslední veřejné vystoupení se uskutečnilo v lednu 2013. Tři z někdejších členů (Cannon, Campbell a Patsy Watchorn, který se stal členem roku 2005) následně založili kapelu The Dublin Legends, která dodnes, ovšem již bez Watchorna a Campbella, jenž letos v říjnu podlehl rakovině plic, vystupuje.

Hlubokou stopu, kterou parta vousatých chlápků zanechala v kultuře země svatého Patrika, vnímají Irové zcela oprávněně jako národní poklad a obliba jejich písní neklesá ani pět let od smrti posledního zakládajícího člena, ba naopak. The Dubliners, nejdéle fungující irská kapela všech dob, se za padesát let svého působení stala fenoménem. Jejich vznik znamenal v oblasti irské hudby doslova přelom, neboť vytvořili šablonu, podle níž se řídila a dosud řídí celá řada dalších skupin („Vždyť oni kopírují i naše chyby,“ smál se často Drew), a ani seznam světových hudebních hvězd ovlivněných touto kapelou nebere konce – od Boba Dylana a Jimiho Hendrixe až po Pink Floyd. Písně The Dubliners, z nichž čiší živelný optimismus, životní moudrost a kouzlo typických irských hospod, nadále zůstávají jedním z nejdokonalejších pramenů poznávání irského folkloru i irské duše.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 17. 11. 2017

    Druhý večer bluesového festivalu byl opět skvělý! Pořadatelé nám i tentokrát nachystali pořádnou porci dobré muziky - zahájení patřilo „starým známým“ Slovak Blues Project a po nich následovala nepřehlédnutelná a zatím jediná bluesmanka Bex Marshall s Blues Bandem. Řádnou porci jazzu nám naservíroval skvělý John Medeski’s Mad Skillet a všechny zde zaujal suzafonista Kirk Joseph. Zac Harmon se svojí kapelou předvedli parádní pódiovou show a poslední vystoupení tohoto večera patřilo foukačkářům – Blues Harp Explosion feat. Billy Branch, James Harman a Magic Dick. Na závěr se všichni vystupující opět sešli na pódiu a zcela netradičně pokračovali v jam session.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2017

    Hlavní hvězdou čtvrtečního večera a i letošního Blues Alive byl bezpochyby Jonny Lang. Ale začněme od začátku. Hned na úvod návštěvníky přivítal ve foyer živelný Band of Heysek (CZ). Na pódiu zahájil festival britský rocker Phil Shoenfelt & Southern Cross a po něm polská kapela Nočna zmiana bluesa s charismatickým foukačkářem Slawkem Wierzcholskim, kteří v Šumperku nebyli poprvé a předvedli publiku skvělou show. Následovalo americké trio Nick Schnebelen Band a po něm již Jonny Lang. Musím přiznat, že oproti poslechu jeho hudby, je koncert zcela jiné kafe! Strhující, dynamický zpěv a skvělá hra na kytaru nenechaly nikoho v klidu! Všichni si tento první večer bluesového festivalu skvěle užili!

  • Soutěžte o 3x1 lístek na Vánoční Respect festival

    Hudba z Konga je světově proslulá především díky sladkému zpěvu a energií sršícímu kytarovému doprovodu. Styl známý jako soukous či konžská rumba však není jediným reprezentantem hudby tohoto kraje. Konono No. 1 je první kapelou, která vystoupí na Vánočním Respect festivalu 8. prosince od 19 hodin v Paláci Akropolis spolu se skupinou Disciplin A Kitschme, která navazuje na stále nedoceněnou historii jugoslávské new wave scény. Pojďte s redakcí musicweb.cz soutěžit o volňásky na tuto vánoční party!

  • Hrát na suzafon je jako chodit aneb Mad Skillet v Jazz Docku

    Právě tak, jak stojí v úvodním nadpisu, charakterizoval hru na tento zajímavý nástroj Kirk Joseph, suzafonista kapely Mad Skillet aneb v překladu Šílené pánvičky, která vystoupila v Jazz Docku.

Další články z rubriky

Smrt si nevybírá: Připomeňte si 25 hudebníků, kteří odešli v roce 2016

Vzhlížíme k nim, jsou našimi vzory a idoly, někdy až...

The Poodles: Tradiční kapela vznikla za netradičních okolností

Bylo, nebylo za sedmero horami, devatero řekami a ještě o...

Rockové legendy budoucnosti aneb Kdo přijde po dnešních velikánech?

Při psaní několika mých posledních článků mě přepadala myšlenka na...

Chystáte se na pařbu? Nalaďte se deseti nejlepšími songy o chlastu!

Mnoho z vás již nesčetněkrát někde popíjelo. A to při...

Musicweb: Ohlédnutí za hudebním rokem 2015

Poslední den roku 2015 se nabízí k bilancování letošní koncertní...