Kenny Wayne Shepherd skládat umí

Americký kytarista, skladatel a nyní i zpěvák Kenny Wayne Shepherd se přihlásil s novým albem nazvaným Lay It On Down, které v jedenácti nahrávkách slibuje bluesrockové vypalovačky i pohodové polohy.

Kenny Wayne Shepherd - Lay It On Down Kenny Wayne Shepherd - Lay It On Down Zdroj: přebal CD

Čtyřicetiletý kytarista Kenny Wayne Shepherd již na hudební scéně působí dvacet let a má na svém kontě osm studiových nahrávek. Po třech letech od posledního alba Goin' Home přichází s novým. Představitel mladší generace kytaristů, kteří svou inspiraci čerpají z blues, navazuje na svá předešlá alba. „Skladby na tohle album jsem začal psát asi před dvěma roky. Soustředil jsem se na skvělé příběhy, které chci sdělit," říká Kenny k novému albu.

Lay It On Down má mnoho poloh, začíná rockově znějící Baby Got Gone, nadupanější zvuk, více Kennyho zpěvu a pohodová nálada. V podobném duchu se nesou i další dvě skladby. Jsou stravitelné a zapamatovatelné hned na první poslech. Kenny udává jasné hranice, které rozdělují prostor pro zpěv (jak pro něho samotného, tak i pro jeho zpěváka Noaha Hunta) a kytarové party. Střídání využívá takřka ve všech postupech, písním tento přístup sedí stejně jako ozvláštnění v podobě dvojhlasu v refrénech Noaha a Kennyho. Dříve se Kenny zdráhal pěvecky přispět, ale tato poloha mu vedle kytary dává větší prostor pro sebevyjádření a s Noahovým rockovým, zvučnějším a výrazným hlasem k zapamatování se krásně doplňují s Kennyho jemnějším a citlivějším. Kenny si je ve zpěvu jistější a je taktéž zdatnější oproti pěveckým začátkům.

 

 

Titulní skladba – stejnojmenná s celým albem Lay It On Down – je na albu v konkurenci ostatních asi nejméně výrazná pohodová poklidná ukolébavka čerpající lehce z country. Na albu se objevuje hned dvakrát – i jako poslední v akustické verzi. Nicméně rozdíl není zrovna moc slyšitelný, jelikož původní verze je skoro akustická také, kromě zvučnější kytary, ale vícehlas i hlasové polohy jsou velmi podobné.

Čtveřice skladeb Hard Lesson Learned, Down for Love, How Long Can I Go a Louisiana Rain nemá skoro nic společného. Každá je úplně jinak skladatelsky pojatá, první spíše soulová i lehce countryová, druhá využívá převážně blues, třetí rokenrolovou agresivnost a náladu a poslední jmenovaná minimalistickou podobu balady. Nicméně přesně tyto skladby svědčí o rozmanitosti Kennyho tvorby a prokazatelně o skladatelském umu. Nejvýraznější skladby potěší svou přímočarostí, ale i propracovaným kytarovým partem. Tím, že Kenny ví, co mu jde nejlépe a drží se svého řemesla od dob Blue On Black, vychází mu to i po dvaceti letech. Nebojí se přitvrdit, zjemnit, a hlavně neznít stejně. To jeho novému albu jenom přidává body.

 

 

Neubráním se ale srovnání. Kenny Wayne je skvělý kytarista stejně jako Joe Bonamassa nebo Jonny Lang. V tomto umění stojí všichni tři věkově si velmi blízcí kytaristé bluesrocku na podobné úrovni. Skladatelsky jsou tito tři hudebníci poněkud rozdílnější. Bonamassa je nejvěrnější bluesové tradici, Kenny Wayne a Jonny jsou si v mnoha ohledech podobnější (a to nejen tím, že oba stihli do čtyřiceti let vychovávat pět dětí). Sázejí na líbivější stránku skladeb, využívají i jiné žánry k ozvláštnění a řekněme, že nejsou tolik složití. Nevydávají ani tak často nová alba, což je poznávacím znakem právě u Bonamassy. Nicméně Jonny se oproti Kennymu vzdaluje blues i rocku zcela k mainstreamu a kytaru například na posledním albu Signs zcela upozaďuje. V tomto směru je Kenny nápaditější a slyšitelně lepší skladatel, jeho styl je svěží, technický a přirozený. V tomto zápasu vítězí Kenny i Joe, každý po své ose.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Album Lay It On Down zní promyšleně a nenajdeme zde dvě skladby, které by si byly jen maličko podobné. Žádná z nich ale nezapadá v průměrnosti, i když pár kousků se na albu tyčí mezi ostatními, ale ani jedna není vysloveným odklonem a všechny sedí do konceptu. Deska sází na méně skladeb, ale kvalitních a pestrých. Rozhodně nezapadne mezi ostatním Kennyho materiálem a živě, myslím, vyzní ještě výrazněji než na desce. Bravo Kenny!

Přehled

  • Interpret: Kenny Wayne Shepherd
  • Název: Lay It On Down
  • Formát: CD
  • Skladby: Baby Got Gone, Diamonds & Gold, Nothing But The Night, Lay it on down, She's $$$, Hard Lesson Learned, Down For Love, How Low Can You Go, Louisiana Rain, Ride Of Your Life + bonus Lay it on down (acoustic)
  • Datum vydání: 4. 8. 2017
  • Vydavatel: Provogue Records
  • Hodnocení: 85 %
Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2018

    Druhý večer festivalu zahájila prostějovská skupina King Bee s velšským zpěvákem a kytaristou Daley B. Williamsem. Reverend Sekou, na fotkách seriózně vyhlížející kazatel, to tady řádně roztočil. Během prvních písní z něj postupně odlétl klobouk, sako, kravata i košile a zbytek koncertu již poletoval tento malý a dredatý mužík po pódiu i pod ním jen v nátělníku. Tak to byla přímo strhující ďábelská mše! Nesourodé seskupení North Mississippi Blues Project trojice bluesmanů RL Boyceho, Kennyho Browna a Roberta Kimbrougha mě už tolik nenadchlo. Závěr večera patřil očekávané hvězdě festivalu, kterou nebyl nikdo jiný než legenda moderního blues, Joe Luis Walker.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 15. 11. 2018

    Tak to je pecka! Festival Blues Alive získal nejprestižnější světové žánrové ocenění nazvané Keeping The Blues Alive Award pro rok 2019! Cenu uděluje americká nadace Blues Foundation, přední světová organizace, která se snaží ocenit, uchovat a propagovat blues. Tohle úžasné překvapení na nás čekalo hned první večer.

  • Foto: Maceo Parker, Měšťanská beseda, Plzeň, 15. 11. 2018

    Maceo Parker je uznávaný americký funkový a souljazzový saxofonista. Proslavil se především v 60. letech díky známému hudebníkovi Jamesovi Brownovi. Podívejte se na naši fotogalerii z plzeňské Měšťanské besedy.

  • Nik Bärtsch's Ronin: Rytmus jako smysl života

    Koncert Nika Bärtsche a jeho kapely Ronin, s níž se tento švýcarský skladatel a klavírista, stoupenec minimalismu a průkopník hudby rituálního groovu představil 14. listopadu v pražském Paláci Akropolis v rámci koncertní série Music Infinity, nabídl opojný hudební rituál nesoucí se na hypnotizujících polyrytmech.

Další podobné články