Apocalyptica na začátky vzpomíná bez zbytečného sentimentu

Ve své době to muselo znít jako ten nejpitomější nápad. Čtveřice violoncellistů z Helsinek se rozhodla, že fidlání v orchestru není nic pro ně a radši budou hrát songy svojí milované kapely Metallica. V červnu 1996 pod názvem Apocalyptica vydali legendární debut Plays Metallica by Four Cellos, jež je katapultoval mezi metalovou smetánku. Dnes už si s cover verzemi vypomáhat nemusí, ale k dvacátému výročí svým fanouškům nadělili velmi speciální turné.

Eicca Toppinen - vrchní skladatel a aranžér Apocalypticy Eicca Toppinen - vrchní skladatel a aranžér Apocalypticy Foto: Eva Makovská, musicweb.cz
Už jenom fakt, že Apocalyptica dokázala vyprodat třikrát pražské Forum Karlín během dvou dní, ukazuje, jaké postavení má mezi českými fanoušky. Ti byli na tohle slavnostní vystoupení hodně nažhavení a Finové je nezklamali. Koncert se skládal ze dvou částí rozdělených dvaceti minutovou přestávkou. V první, komornější části, kapela přehrála všechny skladby z debutového alba, ve druhé potom došlo na další skladby legendárních thrasherů a kdo se již podíval na setlist na konci článku, ví, že nebyla nouze o překvapení.
 
Scéna samotná byla hodně skromná. Žádné velké efekty se nekonaly, na pódiu stály 4 stoličky, za nimi 4 plátna a s tím si Apocalyptica vystačila celou první polovinu vystoupení. V sále se sedělo, takže atmosféra byla hlavně ze začátku dost komorní, no jako na filharmonii. Působivá byla hra se světly a stíny, osvětlovači opravdu dokázali z minimalistické scény vytěžit maximum. A písně Metallicy znějí v podání těchto virtuózů stále stejně dobře jako před dvaceti lety. Do sestavy se navíc jako host vrátil Antero Manninen, jež z ní odešel v roce 1999. První hodinka tedy ve společnosti notoricky známých hitů uběhla jako voda. Nejvíc, myslím si, se v této části povedla Creeping Death. Postupně se začínalo i trochu tleskat a hrozit. Ačkoliv rozhodně nemohu tvrdit, že bych byl z první půle vyloženě zklamaný, úplné nadšení mnou také neotřásalo. To až v druhé půli se začaly dít věci.
 
 
 
Během pauzy plátna z pódia zmizela a místo nich vyrostly bicí. Bylo tedy zřejmé, že v sestavě přibude ještě bubeník Mikko Sirén, jež to s Apocalypticou táhne už od roku 2003. A je jasné, že s jeho přítomností mělo vystoupení najednou úplně jiný odpich. Eicca Toppinen a Perttu Kivilaakso jako by najednou odhodili zábrany, začnou po pódiu pobíhat a celé představení hned mnohem víc připomíná metalový koncert.
 
Energií překypující For Whom the Bells Tolls  i v aranžmá pro cella zůstává jednou z nejlepších metalových skladeb všech dob. A dojde i na další písně z druhého a třetího alba, než Apocalyptica s covery definitivně sekla. Překvapením jsou ale skladby, které na žádném albu nevyšly - jednou z nich je Orion, metallicovský tribut předčasně zesnulému basákovi Cliffu Burtonovi, a tou druhou je málo známá skladba Escape z alba Ride the Lightning. O ní Toppinen tvrdí, že byla první skladbou Metallicy, k níž vytvořil aranže pro cella.
 
Nakonec musím uznat, že tahle oslava se nadmíru povedla. Může za to hlavně fakt, že se nejednalo o žádné sentimentální vzpomínání, ale spíš letmé ohlédnutí za vykonanou cestou. Víc než co jiného potvrdila nadčasovost a univerzálnost tvorby legendární čtveřice ze San Francisca.
 
Setlist: I: Enter Sandman, Master of Puppets, Harvester of Sorrow, The Unforgiven, Sad but True, Creeping Death, Wherever I May Roam, Welcome Home (Sanitarium)
         II: Fade to Black, For Whom the Bell Tolls, Fight Fire With Fire, Until It Sleeps, Orion, Escape, Battery, Seek & Destroy, Nothing Else Matters, One
Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články