Drum Days přitáhly do Jazz Docku bubenické hvězdy Doporučený

Ve dnech 21. – 25.4 se pražský Jazz Dock dočkal návštěvy mistrů bicích nástrojů světového formátu. V rámci festivalu DRUM DAYS se základy klubu chvěly v rytmech tuzemských i zahraničních bubenických celebrit jako jsou Omar Hakim, Brian Blade, JoJo Mayer, Mark Guiliana a z českých končin se důstojně předvedli Roman Vícha, Dano Šoltis, Otto Hejnic, Tomáš Hobzek a Pavel „Buddy" Zbořil. Naši „domácí" bubeníci dosahují jistě vysokých kvalit, ale protože si je můžeme užívat častěji, zaměřme nyní pozornost na hosty ze vzdálenějších krajin.

Brian Blade v Jazz Docku 24. dubna 2018 Brian Blade v Jazz Docku 24. dubna 2018 Foto: Eva Makovská/musicweb.cz

Z povahy nástroje jako je bicí souprava, vyplývá funkce doprovodná. Proto není příliš obvyklé, aby bubeníci zakládali vlastní projekty, komponovali a vedli kapely. Nicméně když už se to stane, stojí to za povšimnutí a tihle pánové pak mění hudební vývoj ve velkém měřítku. Zmínění čtyři velmistři jsou toho důkazem. Omar Hakim, Brian Blade, JoJo Mayer i Mark Guiliana platí za jména, která udávají hudební trend obecně, o stylu hry na bicí nemluvě. V následujících odstavcích prozkoumáme jejich specifický přístup k bicím nástrojům neoddiskutovatelný hudební přínos podrobněji.

21.4 Omar Hakim & Rachel Z „OZ EXPERIENCE" (fusion - grooves)

Bubeník Omar Hakim se s pianistkou Rachel Z v sobotu nepotkali na pódiu poprvé. Hrávali spolu již v minulých dekádách například v kapele Petera Gabriela nebo Wayne Shortera. Každý z nich má za sebou hvězdnou kariéru po boku osobností jako jsou Sting, Madonna, Miles Davis, Richard Bona, Chakka Khan, Marcus Miller, Lenny White a mnoho dalších. Signifikantní je pro Omara i Rachel široký žánrový rozptyl od popu, world music, přes funk až po jazz. Projekt „OZ Experience" vychází z pestrých zkušeností obou hudebníků a tvoří tak barevnou paletu stylů a barev, která překvapí osobitostí a kompaktností zvuku i výrazu. Mimo Omara a Rachel dotvářeli kapelu skvělý basista Linley Marthe a kytarista Louis Winsberg.

 

 

Styl hry Omara Hakima je neuvěřitelně energický a dynamický, pod čímž si samozřejmě nepředstavíme rockovou sypačku ve stylu: „rychle a nahlas", jako spíš cit pro gradaci, groovová sóla, která mají smysluplný průběh a dětskou hravost. Typický je pro něj živelný, uvolněný až zemitý groove, otevřený pro změny a přirozené dřevité barvy, víc než metronomická přesnost a technická preciznost. Omar Hakim je živým příkladem nejen bubeníka, ale přednostně člověka, který se věnuje hudbě s láskou a absolutní odevzdaností, usmívá se, vypadá minimálně o deset mladší a srší z něj energie nejen na pódiu, ale i mimo něj.

23.4. JoJo Mayer & NERVE (elektro - jungle)

14 yoyo mayer 230418Pondělní koncert začal tragédií. Kapelu švýcarského mistra elektronických groovů při cestě do Prahy vykradli, tudíž koncert měl asi 90 minut zpoždění. JoJo Mayer věcně poznamenal, že měli vlastně štěstí v neštěstí, protože jim byly odcizeny pouze osobní věci, vybavení pro koncert zůstalo netknuté, takže hned po příjezdu nastoupila četa techniků a během pár desítek minut už klubem nevybíravě otřásaly úderné rytmy proměňující odměřené jazzové prostředí v noční klubovou párty. Na pódiu jsme mohli rozpoznat také fantastického basistu John Davise, Jacob Bergson na keybords a jako šedá eminence z povzdálí manipuloval zvuky Aaron Nevezie.

JoJo Mayer se vepsal do historie svou vizí zahrát elektronické rytmy naživo. A podařilo se mu to díky švýcarské preciznosti a píli k neuvěření dokonale. V nejednom rozhovoru se nechal slyšet, že jakmile se do hudby s nástupem počítačů začala míchat elektronika, započala se jeho cesta. Naprosto ho to uchvátilo. Je známý nejen jako vynikající performer, ale taky jako lektor a autor bubenické školy objasňující technické přístupy, které tento dokonale přesný styl hry umožňují. Co dělá z JoJo Mayera nezastupitelného bubeníka není samozřejmě přesné kopírování elektronicky znějících groovů. Projekt Nerve se vyvinul v průběhu 90. let z legendárních akcí Jojo Mayera Prohibited Beatz v New Yorku. Kapela byla zpočátku platformou pro experimentální interakce mezi DJovými a vizuálními umělci, hudebníky i publikem, a postupem času vykrystalizovala do promyšleného formátu naprogramovaných beatů elektronické hudby s improvizovaným hudebním výkonem v reálném čase. Hudebně skupina asimilovala široké spektrum elektronických stylů ze staré školy: jungle, dubstep, glitch beats, minimal nebo také house. V tvůrčím procesu se jí podařilo vše spojit s improvizovanou hudbou a jazzovou tradicí.

Celé gró myšlenky tkví v kombinaci lidské kreativity ve spolupráci s možnostmi moderních technologií, což díky vysoké hudební úrovni a komplexnosti vytváří z JoJo Mayera bubenický fenomén par excellence.

24.4 Pérez, Patitucci, Blade: CHILDREN OF THE LIGHT (contemporary jazz)

Danilo Pérez, John Patitucci a Brian Blade si k sobě našli cestu během souputnictví v kapele legendárního saxofonisty Wayne Shortera.

Popisovat slovy hudbu hranou v sestavách Children of the Light nebo Brian Blade Fellowship je jako snaha přiblížit chuť výběrového červeného vína zapřisáhlému abstinentovi. Jednoduše řečeno, kdo nezažil ten dotek specifické, nadzemské atmosféry, která při prvním položeném akordu okamžitě zaplnila každý milimetr prostoru, tomu je těžké vysvětlovat. Škatulka „contemporary jazz" se jeví poněkud vyprázdněně, možná by bylo přesnější označit seskupení jako „transcendental jazz from another dimension". Odkaz na Děti Světla z Bible není úplně neopodstatněný.

Ačkoliv je jazzové vyjádření Péreze, Patitucciho i Bladea adekvátně jazzově komplikované a současné, hudba plyne bez ambic, je to hra v tom pravém slova smyslu, rozhovor přátel, kteří si mají co říct. Smysl celého přístupu Children of the Light vystihuje trefná poznámka bravurního Danilo Péreze někdy uprostřed koncertu: „pošleme něco vašemu prezidentovi, budeme hrát tak překrásně, že se mu možná tady v hlavě něco rozsvítí..." Tito muzikanti si jsou bezesporu plně vědomi i jiných než hudebních zákonů kompozice a techniky hry na nástroj. Vytvářejí hudbou prostor, která působí na duši člověka do takové hloubky, že pokud by se světoví politici této vibraci otevřeli, už nikdy nebude žádná válka. Children of the Light to vědí, jejích zasvěcení posluchači taktéž.

 

 

Samotný Brian Blade je jedním z nejspecifičtějších bubeníků současnosti. Jeho výraz je charakteristický pro vizuálně zvláštní, až netechnické hraní, které sleduje čistou hudbu, sleduje sdělení a je v přímém kontaktu s jakýmsi vnitřním proudem, který se skrz Brianovo hraní projevuje. Jeho sóla vypadají občas jako menší epileptický záchvat, ale radostný výraz ve tváři sršící štěstím tuto domněnku okamžitě vyvrací. Brian Blade netlačí, s lehkostí odráží paličky, rozpoznatelný zvuk vytváří mimo jiné hustě používanými činely šumivé, perlivé, zářící barvy, jeho hra je rychlá, pohotová a především odlehčená. Každý moment vytváří něco nového, nezastaví se, neopakuje, kombinuje prvky, které by normálně nedávaly žádný smysl, ale z jeho kontextu působí roztrhaná, někdy až překotná hra naprosto plynule. Využívá širokou škálu barev, jaké jen může bicí souprava poskytnout, s Children of the Light používá soupravu velmi melodicky, každý nový moment je překvapující a přitom opodstatněný.

Jak už bylo řečeno, zde nejde jen o hudbu, jasně citelná duchovní linie provází veškeré Brianovy projekty, ať je to groovová, o elektroniku obohacená hudba ve spolupráci s producentem Danielem Lanois, nebo folkový autorský projekt Mama Rosa, kde Brian hraje na kytaru a zpívá. Vinoucí se nitka protkává všechny jeho aktivity jasným světlem, vyrovnaností a hřejivou lidskostí s pohledem vzhůru.

25.4 Mark Guiliana Jazz Quartet

Vrchol festivalu se nesl v duchu klasického jazzového kvartetu nikoho menšího, než progresivního bubeníka Marka Guiliany.

12 mark guiliana jazz dock 25 04 2018Mark Guiliana není na současné hudební scéně žádným nováčkem, za svoji kariéru stihl získat již mnoho významných ocenění (Modern Drummer, DownBeat, JazzTimes). Od dalších výjimečných bubenických kolegů se odlišil především projekty kombinující akustickou a ektronickou hudbu ať už ve vlastní kapele Beat Music nebo při spolupráci s Bradem Mehldau v duu Mehliana. Velmi charakteristicky se podepsal na mnohonásobně oceněném albu Davida Bowieho – Black Star, známým se stal také díky spolupráci s hvězdami jazzi i popu, jmenovitě: Avishai Cohen, Meshell Ndegeocello, Gretchen Parlato, Now VS Now, John Scofield nebo Lionel Loueke.

Mark Guiliana na bubny a činely dovede různými akustickými triky napodobit zvuk bicího automatu Roland 808 i živelnou smršť à la Elvin Jones. Často používá liché rytmy, které v jeho podání působí jako samozřejmý tep a přirozený základ pro polymetrické textury odehrávající se mezi všemi nástroji kapely. V poslední době se přiklonil zpět ke zvuku akustického jazzu a společně se saxofonistou Jasonem Rigbym, pianistou Fabianem Almazanem a basistou Chrisem Morrisseyem natočil své nejnovější album Jersey (Motéma Music, 2017) v jehož naladění se odehrával i poslední koncert festivalu Drum Days.

Protože Mark Guiliana vyniká právě v momentech zvláštních zvukových i rytmických kombinací s elektronikou nebo také inspirován osobitými umělci, klasická jazzová poloha v jeho podání nepřináší příliš nového. Některé skladby jsou jasně ovlivněny Brad Mehldauem, některé se nesly v be-bopovém nádechu. Nutno přiznat že sestavení playlistu působilo během středečního večera poněkud nesourodě. Z nového alba se povedla skladba Jersey a September, především díky přičinění saxofonisty Rigbyho, celkově vyzněl koncert poněkud mdle, jakoby se muzikanti z neznámého důvodu drželi při zdi a neukázali se v plné síle, tedy kromě basisty Morrisseye, který svou energickou hrou kapelu značně pozvedal.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Festival Drum Days mimo vynikající výkony muzikantů přinesl také obohacující fúzi velmi odlišných přístupů k bicím a hudbě vůbec, a to vše na té nejvyšší možné úrovni. Každý z bubeníků je svéráznou osobností, která se formovala profesní spoluprací, kulturou i vlastním přirozeným naturelem do podoby, jež má jasný charakter, styl a přínos. Výrazným prvkem festivalu je fakt, že bubeníci přijeli se svými kapelami, na rozdíl od bubenických klinik, kdy bubeník spíš exhibuje a sebestředně, leč přínosně demonstruje své hráčské a technické kvality.

Během Drum Days v Jazz Docku bylo zřejmé, že bez ostatních vynikajících spoluhráčů nemůže žádná komplexní a plnohodnotná hudba vzniknout, ač by mohlo být sólové vystoupení každého hráče zajímavé. Jazz obzvlášť připomíná nutnost poslouchat druhé, vést dialog, respektovat a navazovat na již řečené ve smysluplném kontextu a jen za takových podmínek se může zrodit hudba jako umění, jako vyjádření lidskosti v konkrétní, originální formě.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Skupina Soft Machine Legacy připomněla kořeny progrockové hudby


    Takřka utajená akce, ne moc mediálně viditelná, i tak si ale našla řada příznivců kompozičně složitější rockové hudby čas, aby zašla na koncert hudebníků, kteří dnes připomínají odkaz legendární prog-art rockové kapely Soft Machine.

  • Foto: Soft Machine, Palác Akropolis, Praha, 18. 9. 2018

    Prohlédněte si fotografie z koncertu britské jazzrockové formace Soft Machine, který se odehrál v pražském Paláci Akropolis. Kapela zde vystoupila v sestavě John Etheridge (kytara), John Marshall (bicí), Theo Travis (saxofon, flétna, klávesy) a Roy Babbington (baskytara).

  • The Wood Brothers smetli Jazz Dock

    Nedělní večer bývá většinou ve znamení odpočinku a lenošení. Zrovna v tento den však vystoupili v Jazz Docku The Wood Brothers, aby zbořili nejen tyto, ale i jiné zaběhnuté předsudky a rituály.

  • Foto: The Wood Brothers, Jazz Dock, Praha, 16. 9. 2018

    Fanoušci této bluegrassové, countryové, jazzové kapely nemuseli čekat dlouho, než The Wood Brothers opět dorazili do Jazz Docku, kde už dvakrát předtím naprosto nadchli! Jak se to povedlo letos? Znovu se jednalo o skvělé vystoupení! Z tohoto koncertu Vám přinášíme fotoreport.