Drzost se Beth Hart vyplácí Doporučený

Americká zpěvačka, skladatelka a klavíristka Beth Hart vystoupila ve Foru Karlín. Její třetí koncert v České republice byl tentokrát ve větším prostoru oproti dřívějšímu Lucerna Music Baru. A jaký byl? To se dozvíte v následujících řádcích, a pokud budete litovat, že jste na koncert nevyrazili, můžete si přečíst, co vás bude čekat příští rok, 29. listopadu 2018, kdy se Beth Hart na stejné místo vrátí.

Beth Hart se při koncertě vydala i mezi diváky. Beth Hart se při koncertě vydala i mezi diváky. Foto: Kamil Košun/musicweb.cz

1. Různorodost

Beth Hart je především zpěvačka. A k tomu během koncertu využila především žánru blues, ale i rock, akustický rock, jazz i písničkářství. Tyhle žánry se promítly během koncertu do celého repertoáru, a Beth tak ukázala svůj nezaměnitelný hlas v nejrůznějších polohách – agresivní předvedla v novince Love is a Lie, dojemný a procítěný ve starší Leave the Light On a rockově drsný v Better Man. Nejen žánrová pestrost ale vévodila koncertu.

Koncept koncertu zvolila výborně, jelikož se posluchač ani chvíli nenudil. Začalo se bez předkapely čtvrt hodiny po osmé večerní a Beth zahájila svou show procházkou v hledišti uličkou mezi sedícími posluchači. Pak následoval set skladeb, které odzpívala jako zpěvačka před publikem s rockovým nasazením. Následoval akustický set, kdy si Beth vzala kytaru a spolu s druhým kytaristou odehráli například skladby Isolation nebo Spiders in my Bed. Její hlas o to více vyzníval, jelikož jeho hlasitost nebojovala s ostatními nástroji a předvedla se také jako obstojná kytaristka.

Podívejte se také na fotografie z koncertu

V následujícím setu zasedla za piano tentokrát bez doprovodné kapely a sólo si vystřihl jen její hlas a klavír. Již zmíněná Leave the Light On opravdu dojímala minimalistickým a smutným pojetím. Beth a její hra si plně vystačily a publikum se odvděčilo velkým aplausem, při kterém se už navracela kapela a poslední set znovu rozjela spíše v bluesrockovém duchu.

2. Autorské skladby vs. cover verze

S prvním bodem souvisí i bod druhý. Beth Hart se předvedla jako skvělá zpěvačka, dokázala si poradit s kytarou a jako klavíristka excelovala, ale bez opravdu vydařených skladatelských kousků by veškerý talent promarnila. Na koncertě ukázala, že je primárně vynikající skladatelka s neuvěřitelně pestrým repertoárem, který po textařské stránce vychází z jejího života a po hudební z mnoha žánrů. Například o nové skladbě Love is a Lie prozradila, že je to její nejagresivnější skladba a vypráví o tom, že její jednaosmdesátiletou maminku opustil přítel. Byla na něj naštvaná, ale po třech měsících se maminka vytasila s tím, že si k sobě domů stěhuje nového, čtyřiapadesátiletého muže.

 

 

Cover verze jsou pro Beth jako dělané a nádherně jimi ozvláštňuje svůj set list. Nejde ale jen o cover verze, které by měly vyplnit jinak kulhající repertoár, naopak zazpívala skladby ze spolupráce s kytaristou Joem Bonamassou, které si mnohdy zaranžovala ve srovnání s originálem úplně jinak. I Love You More Than You'll Ever Know od Blood Sweat and Tears zazněla hned jako první, Chocolate Jesus původně od Toma Waitse zazněl hned zpočátku koncertu a zcela publikum rozproudil. Heart is as Black as Night zase jako přídavek atmosféru zvážněl a naladil na jazzovou vlnu. Prolnutí kvalitní autorské hudby a vyváženého promyšleného setu převzatých písní snad nesedí nikde tak dobře, jako právě u Beth Hart.

3. Každý koncert je jiný

Každý koncert, v České republice se zatím uskutečnily tři, je živelný, energický a z Beth přímo sálá temperament. Nebála se komunikace s publikem, ráda ho zapojila do zpěvu i přímo do dění koncertu. Jelikož jsem se zúčastnila všech tří zmíněných akcí, musím konstatovat, jak drzá Beth Hart na dnešní dobu je. Repertoár každého vystoupení byl zcela jiný, nemnoho skladeb zaznělo vícekrát. Kdo by od ní čekal, že když přijíždí představit novou desku Fire on the Floor, přehraje většinu skladeb právě z ní, jak to dělá většina kapel s nově vydanou deskou, byl na omylu. Fire on the Floor byla, dá se říct, upozaděná a vévodily spíše starší skladby. To na mnoha koncertech nezažijete. A klidně si Beth dovolí nezahrát svůj „Smoke on the Water". Vybírá písně tak, aby si každý posluchač našel to své, i takový, který její tvorbu nezná dopodrobna. Sází na to, že když pokaždé zahraje něco jiného, předá tak i věrnému publiku, které se na její koncerty vrací, něco nového. A to je hlavním důvodem, proč se těšit na příští listopad. Zahraje zase třeba Leave the Light on? Nesázela bych na to. O to víc sázím na překvapení, které si i letos pro publikum připravila. 

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2018

    Druhý večer festivalu zahájila prostějovská skupina King Bee s velšským zpěvákem a kytaristou Daley B. Williamsem. Reverend Sekou, na fotkách seriózně vyhlížející kazatel, to tady řádně roztočil. Během prvních písní z něj postupně odlétl klobouk, sako, kravata i košile a zbytek koncertu již poletoval tento malý a dredatý mužík po pódiu i pod ním jen v nátělníku. Tak to byla přímo strhující ďábelská mše! Nesourodé seskupení North Mississippi Blues Project trojice bluesmanů RL Boyceho, Kennyho Browna a Roberta Kimbrougha mě už tolik nenadchlo. Závěr večera patřil očekávané hvězdě festivalu, kterou nebyl nikdo jiný než legenda moderního blues, Joe Luis Walker.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 15. 11. 2018

    Tak to je pecka! Festival Blues Alive získal nejprestižnější světové žánrové ocenění nazvané Keeping The Blues Alive Award pro rok 2019! Cenu uděluje americká nadace Blues Foundation, přední světová organizace, která se snaží ocenit, uchovat a propagovat blues. Tohle úžasné překvapení na nás čekalo hned první večer.

  • Foto: Maceo Parker, Měšťanská beseda, Plzeň, 15. 11. 2018

    Maceo Parker je uznávaný americký funkový a souljazzový saxofonista. Proslavil se především v 60. letech díky známému hudebníkovi Jamesovi Brownovi. Podívejte se na naši fotogalerii z plzeňské Měšťanské besedy.

  • Nik Bärtsch's Ronin: Rytmus jako smysl života

    Koncert Nika Bärtsche a jeho kapely Ronin, s níž se tento švýcarský skladatel a klavírista, stoupenec minimalismu a průkopník hudby rituálního groovu představil 14. listopadu v pražském Paláci Akropolis v rámci koncertní série Music Infinity, nabídl opojný hudební rituál nesoucí se na hypnotizujících polyrytmech.