Guillaume Perret rozzářil Akropoli Doporučený

Pódium Akropole bylo během večera 26. listopadu zahaleno do změti barevných ploch zvuků a světel, kdy jako dominující prvek problikával magický zvuk saxofonu Guillauma Perreta opředený elektro-akustickým houštím, po dvou letech opět na českých prknech.

Guillaume Perret v Paláci Akropolis 26. 11. 2016 Guillaume Perret v Paláci Akropolis 26. 11. 2016 Foto: Kamil Košun/musicweb.cz

A nebyl to jen zvuk, který můžeme metaforicky použít jako nositele světla na tomto pódiu. Světelný zdroj měl Perret skutečně fyzicky zabudovaný v saxofonu, což okamžitě upoutalo divákovu pozornost. Člověka by mohlo napadnout, že u muzikantů takových kvalit působí podobné "do očí bijící" efekty zbytečně a vlezle. To ale nebyl tento případ. Guillaumův hravý prvek přiváděl celkovou práci se světly a perfektní zvuk v Akropoli k naprosté dokonalosti, co se komplexnosti působení celku týče. V Akropoli jsme si mohli poslechnout především skladby z alb Guillaume Perret & Electric Epic (2012) nebo Open Me (2014) v čele s manifestní skladbou Showbox.

 

 

Guillaume Perret je známý hlavně netradičním zvukovým experimentátorstvím. Saxofon působí v jeho rukou jako technické médium, dveře do světa neomezených zvukových možností. A opět - často se setkáváme speciálně se saxofonisty, kteří rádi používají efekty, ale takovým způsobem, kdy pracují buď s přirozeným zvukem saxofonu, nebo zmáčknou efekt a zvuk je zkreslený. Což je poněkud křečovité a Perret se tomuto pojetí práce s efekty obloukem vyhýbá. Plynule přechází v barevné zvukové paletě od přirozených barev k těm, které si posluchač nemůže nijak zařadit, protože jsou čistě "Perretovské", mistrně alchymisticky namíchané, podpořené specifickým výrazem.

Hudba Guillauma Perreta svěže propojuje jazz, metal a etnickou hudbu v exotických stupnicích, expresivních tématech a dokonalém technickém zpracování všech zúčastněných spoluhráčů, kteří nejsou v inovativní prací se zvukem nijak pozadu. V tomto smyslu zde výrazně exceloval Laurent David na basu velmi osobitým, hodně vystředovaným zvukem. K povšimnutí byl zejména v sóle ke konci koncertu, kdy střídal ultra rychlé post-bopové pasáže s groovovými rytmickými etapami s lehkostí a zároveň úderností mistra. Yoann Serra za bicími a jeho posazené groovy vytvářely pevný základ pro celou kapelu, jeho zvuk se dá charakterizovat jako velmi křehký a to i v tvrdších pasážích, což ve spojení s rockovou přímočarostí působilo příjemné napětí.

Nenad Gajin za kytarou nezastupitelně přispíval melancholickými plochami ostinátně, minimalistky opakujíc pár tónů akordu, aby se vzápětí po strunách prsty rozběhl jako splašený. Překvapivě nebylo v rámci vystoupení příliš prostoru pro sóla kytary a bicích, muzikanti hráli hlavně spolu a víc vytvářeli kompaktní, provázanou hudbu než klasický model témat střídajících se se sóly. Celé hudební těleso Electric Epic působilo organicky, hudba ač je místy velmi komplikovaná a hráčsky náročná, plynula přirozeně a samozřejmě, vše bylo podřízeno výrazu a emocím, které proudily prostorem, někdy zběsile, pak nečekaně lyricky a klidně. Perretova muzika se vyznačuje do široka rozevřenými nůžkami mezi bezvětřím a burácející bouří.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Guillaume Perret stojí se svými typickými výrazovými prvky a etno melodikou v podobné stáji jako třeba libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf. Ve srovnání se skvělým Ibrahimem, Perretovi lze zalichotit, že vykazuje větší eleganci, celkovou uhlazenost nijak nekolidující s tvrdšími metalovými návštěvami. Lze u něj pocítit více jemných nuancích, také širší žánrovou pestrost. Posluchači v Akropoli si své vytříbené chutě tímto koncertem rozhodně nezkazili, těšíme se na další návštěvu.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Historicky první koncert Buddyho Guye se blíží

    Ve čtvrtek 8. listopadu se splní sen všech českých bluesových fanoušků. V Praze vůbec poprvé zahraje kytarista a zpěvák Buddy Guy, jednoznačný úřadující bluesový král, poslední aktivní pamětník rozkvětu chicagského blues na přelomu 50. a 60. let, velký vzor kytarových es Jimiho Hendrixe, Erica Claptona, Jeffa Becka či Jimmyho Page.

  • Paul Brady a Andy Irvine se vrátili o 40 let

    Když se řekne: "Teď vám zahrajeme skladby z desky, kterou jsme nahrávali před čtyřiceti lety...", ihned si posluchač uvědomí, jaká doba mezitím uplynula. Paul Brady a Andy Irvine desku nahráli přesně před 42 lety a nejen ji přijeli živě představit na pražský koncert v rámci festivalu Struny podzimu. Část hudební historie ostrovního Irska tak přemístili alespoň na jeden večer k nám.

  • Foto: Paul Brady a Andy Irvine, Divadlo Archa, 17. 10. 2018

    Jedinečná příležitost se naskytla fanouškům irské folkové hudby v Divadle Archa, kde vystoupili průkopníci tohoto žánru Paul Brady a Andy Irvine a během dvě a půl hodiny trvajícího koncertu zazpívali a zahráli irské tradicionály ve vlastní úpravě i autorské skladby. Z koncertu, který se konal pod záštitou festivalu Struny podzimu a mnoho měst toto uskupení během tohoto miniturné nenavštívilo, vám přinášíme fotoreport.

  • Foto: Jack Broadbent, Toronzo Cannon, Lucerna Music Bar, Praha, 14. 10. 2018

    Říjen je každoročně ročním obdobím, které fandí blues. Ani letos tomu není jinak a fanoušci tohoto žánru se dočkali hned dvoukoncertu v jeden večer. V Lucerna Music Baru zahrál britský předskokan Jack Broadbent a poté Američan Toronzo Cannon s kapelou. Tak rozdílní hudebníci se snad na pódiu sejít nemohli...