Jason Moran čaroval na Strunách podzimu Doporučený

Osobitý, ležérní, tajemný, laskavý. To všechno byl americký pianista Jason Moran a jeho výkon na sólovém recitálu v rámci 20. ročníku festivalu Struny podzimu.

Jason Moran, Lucerna Velký Sál Jason Moran, Lucerna Velký Sál Zdroj: Jakub Macháček, Musicweb.cz

Jason Moran, pianista, jemuž v pondělí 2. listopadu večer patřila celá Lucerna. Tento čtyřicetiletý Američan zahrál od půl osmé večer ve Velkém sále pražské Lucerny. Po sólovém koncertě následoval v sousedním Lucerna Music Baru večírek festivalu, Encore, kde Moran představil svůj projekt Fats Waller Dance Party.

Pražské publikum mělo příležitost slyšet Morana už před čtyřmi lety, kdy vystoupil na témže festivalu, tentokrát ale po boku Charlese Lloyda. Jako sideman působil s mnoha znělými jmény, například s Cassandrou Wilson, která bude také hostem letošního ročníku a nebo také s Waynem Shorterem, který Struny podzimu navštívil před dvěma lety a více se o tomto koncertu dočtete zde. Moran má své místo v americké kultuře již pevně zakotvené, získal mnohá ocenění. Je laureátem grantu MacArthur Fellowship, který ho zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti současné americké vědy a kultury. Je považován za velkého novátora a ceněn pro svůj nezávislý přístup ke hře.

Necelých deset minut po půl osmé se tedy v sále setmělo a za potlesku vstoupil muž v bekovce. Hned z počátku lehce šokoval publikum, když vyndal část nablýskaného Steinwaye, pár ranami o zem ozkoušel jak zní a už ji na zemi nechal ležet. Pak usedl na běžnou židli a spustil. Jeho hra rázem vyplnila celý sál a po pár okamžicích získal pozornost diváků, kteří asi jen těžko odhadovali, co může příjít dál.

Zcela zásadní roli na Moranově koncertu hrála dynamika. Místy jsme měli pocit, že se odloupne kus omítky, protože se opravdu nebál do kláves pořádně praštit. Pak ale přešel do velmi citlivých, uklidňujících a tichých částí, kdy byla radost jen bedlivě poslouchat, ať už melodii v klavíru jako takovou nebo jemné pískání, kterým ji kopíroval.

 

 

V kontrastu s většinou skladeb, které byly spíše baladického rázu vystupovala ven hned druhá věc, kterou Moran zahrál. Bylo to blues, ovšem déle než to samotné blues trvala předehra a také dohra a závěr. Při předehře, která měla opravdu psychotický ráz, kdy Moran opakoval a různě rytmizoval vždy jen pár tónů, bylo s podivem, že to klavír vůbec vydržel. Nicméně samotné blues bylo perfektní, frázování bezchybné, správně “sedělo na zadku”, ale mělo náboj. Dohra byla ovšem opět šokující, protože dobrých pět minut hrál klavírista jen na těch nejhlubších klapkách a sál vyplnilo zlověstné hučení. Všem již bylo jasné, že tenhle chlapík se nebojí ničeho. V půlce koncertu totiž prohlásil, že si musí oddechnout a z mobilu si pustil další staré blues, při kterém si zkrátka jen sedl a občas ťuknul do klavíru.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

I druhá půlka se nesla v podobném duchu. Když dohrál poslední skladbu, zdůraznil, že všechno co zahrál je věnováno někomu, kdo ho inspiroval a kdo již není na tomto světě. Přidával celkem třikrát, za skoro úplné tmy zazněla Round Midnight od Theloniouse Monka, Moranova největšího vzoru. Mezi prvním a druhým kouskem si s publikem i za pomoci tří různých druhů tleskání nasimuloval déšť, tak jak to prý kdysi zkoušeli ve škole. Na konci poslední skladby opět zapískal a uzavřel tak koncert. Od deseti hodin pak pokračovala party v Lucerna Music Baru, kde zahrál se svým Fats Waller Dance Party Bandem.

Koncert byl velmi zvláštní, zajímavý, neuvěřitelně osobitě pojatý, bez zábran. Z hesla Strun podzimu, tedy “jazz i klasika, tradice i experiment”, bych rozhodně vyzdvihla slovo poslední, které ten večer mnohdy předčilo slovo první. Na fotografie z koncertu se můžete podívat zde.

:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2018

    Druhý večer festivalu zahájila prostějovská skupina King Bee s velšským zpěvákem a kytaristou Daley B. Williamsem. Reverend Sekou, na fotkách seriózně vyhlížející kazatel, to tady řádně roztočil. Během prvních písní z něj postupně odlétl klobouk, sako, kravata i košile a zbytek koncertu již poletoval tento malý a dredatý mužík po pódiu i pod ním jen v nátělníku. Tak to byla přímo strhující ďábelská mše! Nesourodé seskupení North Mississippi Blues Project trojice bluesmanů RL Boyceho, Kennyho Browna a Roberta Kimbrougha mě už tolik nenadchlo. Závěr večera patřil očekávané hvězdě festivalu, kterou nebyl nikdo jiný než legenda moderního blues, Joe Luis Walker.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 15. 11. 2018

    Tak to je pecka! Festival Blues Alive získal nejprestižnější světové žánrové ocenění nazvané Keeping The Blues Alive Award pro rok 2019! Cenu uděluje americká nadace Blues Foundation, přední světová organizace, která se snaží ocenit, uchovat a propagovat blues. Tohle úžasné překvapení na nás čekalo hned první večer.

  • Foto: Maceo Parker, Měšťanská beseda, Plzeň, 15. 11. 2018

    Maceo Parker je uznávaný americký funkový a souljazzový saxofonista. Proslavil se především v 60. letech díky známému hudebníkovi Jamesovi Brownovi. Podívejte se na naši fotogalerii z plzeňské Měšťanské besedy.

  • Nik Bärtsch's Ronin: Rytmus jako smysl života

    Koncert Nika Bärtsche a jeho kapely Ronin, s níž se tento švýcarský skladatel a klavírista, stoupenec minimalismu a průkopník hudby rituálního groovu představil 14. listopadu v pražském Paláci Akropolis v rámci koncertní série Music Infinity, nabídl opojný hudební rituál nesoucí se na hypnotizujících polyrytmech.