Joe Bonamassa - mladý mistr bluesového řemesla

Do Prahy znovu zavítal americký kytarista a zpěvák Joe Bonamassa, který zde představil i několik nových skladeb z alba Driving Towards the Daylight. Jak dvouhodinový koncert nabitý energií probíhal?

Joe Bonamassa Joe Bonamassa Foto: Eva Makovská/musicweb.cz

Snad každý posluchač, který čas od času zavítá na živý koncert, počítá s příchodem hvězdy alespoň o patnáct minut později. Bez hvězdných vrtochů i bez akademické čtvrthodinky se hvězda večera objevila na pódiu přesně s úderem osmé hodiny večerní. Sál se však zahalil do tmy o několik chvil dříve. Přesné začátky hudebník vždy dodržuje, letos se vyznamenal ještě více než na loňském koncertu v Tesla Areně, kde začal (ironicky nadneseno) o tři minuty později.

Dvouhodinový koncert Joe Bonamassa rozdělil na dva různé sety. Začněme kratším, kterým odstartoval své vystoupení. Usazený za mikrofonem spustil hned po příchodu sólovou skladbu, při které celým sálem zněla zvučná kytara. Vzápětí se akustický set rozrostl o další dva nástroje, rytmický doprovod a klávesy. Stále v tomto triu hrál hlavní roli Bonamassa, jehož kytara zněla výrazněji než ostatní dva nástroje. Všechny tři si však postupně vyměnily sólové party.

Čtěte také o loňském koncertu Joea Bonamassy

Druhá část koncertu se už nesla v klasickém elektrickém zvuku čtyřčlenné kapely včetně Bonamassy. Nádherně tak vyzněl kontrastní přechod mezi komornějším a osobnějším akustickým zvukem a rázným, monstrózním nasazením. Skladba Dust Bowl z předešlého alba zaběhla jak do výrazných tónů s údernými bicími Tal Bergmana, tak i do poloh přímo stvořených pro Bonamassovo kytarové pojetí. Nejen v této skladbě se vyžíval v jednotlivých tónech mezi sebou propojených s velkým prožitkem, které brilantně zapadaly do celku.

Posluchači nedočkavě očekávali nové skladby z desky Driving Towards the Daylight. Odpovědí se staly dvě písně. V Dislocated Man se Bonamassa opíral do zpěvu, přičemž ani na chvíli nezněl stejně. Jemný, přirozený hlas dokázal vygradovat do agresivně a energicky znějících poloh a zároveň v další vteřině sklouzl do tiché a umírněné linie, ve které zazpíval bez doprovodu kapely refrén.

 

 

Bonamassovo skladatelské umění si vyhrává s přísně rytmickými kompozicemi a zároveň dokáže hlas natolik tvarovat, aby skladba nikdy nezazněla stejně. Příkladem je právě tato skladba - vypráví příběh, dává prostor pro kytarové umění hudebníka i předkládá jeho jasný skladatelský rukopis. Joe se nebojí sáhnout do historie a vylovit starší bluesové osvědčené skladby, zároveň je umí využít ve své vlastní tvorbě. Inspiraci nechává inspirací, zní neotřele, vrývá se do paměti, a přesto posluchač slyší odkazy, které stále fungují. Basové party obstaral Carmine Rojas, který se po celou dobu držel spíše stranou.

Stejnojmenná skladba s celým nejnovějším albem na okamžik uklidnila nadupanou atmosféru a soustředila se na Bonamassův zpěv. Sdělení skladby perfektně zachytil v jejím podání a melodii, ve které si výborně vyhrál s dostatečnou dávkou sentimentu i melancholie, odzpíval ji procítěně a s úctyhodnými vysokými tóny. Refrénu naopak dodal potřebnou naléhavost i více důrazu.

Jedna kytara nestačí

Rozjíždějící se vlak v písni Slow Train evokoval nekonečnou cestu, na kterou se Bonamassa ve svém životě i bluesových textech často vydává. Ani zde tomu nebylo jinak. Opakující se motiv a uhrančivý rytmus bicích nejvíce vynikal v této skladbě. Ani tentokrát si Bonamassa nevystačil s jednou kytarou, ale skoro s každou další skladbou mu byla přinesena nová. Došlo i na dvoukrkou. S neuvěřitelým přehledem dokázal přebíhat mezi bluesovými a rockovými motivy, mezi akordy a hlavní melodií, i mezi zastřeným a naprosto čistým zvukem.

Pomalá Sloe Gin upřela zprvu pozornost na Bonamassův hlas, dala taktéž prostor klávesistovi Dereku Sherinianovi. Aranž písně dala prostor pro postupnou gradaci, která se skládala z méně důrazných částí i kytarové exhibice. Zakončení v podobě starší The Ballad of John Henry zanechalo v posluchači energii, kterou po celý koncert Bonamassa přímo sršel, i neuvěřitelný zážitek z jeho pojetí hudby.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

 

Workoholismus může být klad i zápor, záleží, z které strany se na něj podívám. Pokud se spojí s výjimečným talentem, zapálením pro věc a dřinou, výsledek se dostaví. Joe Bonamassa je za workoholika považován, a leckoho by napadlo, že každý rok vydat album, může znamenat klesající kvalitu nebo ztrátu jiskry při vystoupení. Právě Bonamassa je příkladem, který všechny tyto spekulace dokáže během jedné skladby zcela vyvrátit. Ať zahraje vlastní věc či cover verzi pojatou po svém s jemu vlastní lehkostí i precizností, dokáže publikum uhranout. Kytarová sóla a výjimečný hlas dokazují, že na hudební scéně si své místo zaslouženě vydobyl.

Po roce a půl se znovu představil pražskému publiku, kterému předvedl zcela jinak pojaté vystoupení obohacené o akustickou část a nové skladby. Jako jeden z mála interpretů si poradil i s prostorem chladnějšího prostředí pražského Kongresového centra, které často atmosféru koncertu přiškrcuje. Závěrem stačí říct: Snad za rok na shledanou!

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Rozhovor s pianistou Jasonem Moranem: Budoucnost jazzu závisí na empatii

    Jazzový pianista Jason Moran vystoupí 29. října znovu v rámci festivalu Struny podzimu v pražském Divadle Archa. Představí In My Mind: Monk at Town Hall, 1959, futuristický projekt, kterým vzdá hold legendě jazzového klavíru a kompozice Theloniu Monkovi. 

  • Jedinečná Rhonda Vincent oslnila české publikum špičkovým bluegrassem

    Doslova dechberoucí zážitek se naskytl těm, kteří se večer 6. září vypravili do pražského Rudolfina. Jeviště Dvořákovy síně zcela ovládla „královna bluegrassu" Rhonda Vincent se svojí kapelou The Rage, jejichž strhující výkon byl dokonalým příkladem toho, jak má vypadat kvalitní hudební vystoupení.

  • Soutěžte o 2x1 lístek na koncert Yat- Kha

    V samém centru Asie, v sibiřské republice Tuva, se zrodil hrdelní zpěv, unikátní vokální technika, kterou v tradiční formě ve světě zpopularizovala skupina Huun Huur-Tu. U jejího zrodu stál zpěvák ze skupiny Yat- Kha, který tuto bezkonkurenčně nejsyrovější pěveckou metodu propojil s rockovým zvukem. Ten, kdo zažil naživo například jakutskou skupinu Ayarkhaan nebo kanadskou Inuitku Tanyu Tagaq, ví, co může od hrdelního zpěvu očekávat. Opravdu jedinečný a exotický zážitek pak slibuje Futurum 22. listopadu, protože právě v ten den tam vystoupí Yat- Kha se svou syrovou punk-rockovou Sibiří! Tak si to přece nenechte ujít a pojďte s musicweb.cz soutěžit o lístky!

  • Soutěžte o 2x1 lístek na koncert Orchestre Les Mangelepa

    Tuzemský debut legendárních Orchestre Les Mangelepa měl původně proběhnout už v loňském roce v rámci festivalu Respect. Kvůli problémům s vízy musel být koncert nakonec zrušen. Díky tomu, že Les Mangelepa jsou vybráni jako jedni z účinkujících na letošní Womex, můžeme se těšit na jedinečný zážitek s legendou ze zlaté éry africké hudby. Pojďte s musicweb.cz soutěžit o lístky na tento koncert! Uvidíme se 1. listopadu v Paláci Akropolis?

Další podobné články