Vytisknout tuto stránku

Když se Robert Cray pustí do soulového blues... Doporučený

Po dvou letech do České republiky zavítal americký bluesový kytarista a zpěvák Robert Cray se svou kapelou. Nebylo tomu jinak a i nyní koncertně představoval novinkovou desku – In My Soul.

Robert Cray při koncertě v Paláci Akropolis 27. října 2014 Robert Cray při koncertě v Paláci Akropolis 27. října 2014 Foto: Eva Makovská/musicweb.cz

S večerní půldevátou se na pódiu Paláce Akropolis objevili bez předkapely Robert Cray Band. Do setmělého sálu napochodovali čtyři hudebníci a chopili se svých nástrojů. Ihned se pustili do hraní, jelikož bylo hned zřejmé, že koncert nebude delší než hodinu a půl, jelikož v klubu se vždy hraje nejdéle do desíti večer.

První polovina koncertu se nesla na tónech soul-blues, vévodily jí pomalejší, přemýšlivé a melancholické skladby, které svou spiritualitou působili rozněžněně i teskně. Hned zpočátku zazněla skladba I Shiver. Po prvních zpívaných tónech Robertem Crayem bylo jasné, že půjde o velmi vydařený koncert z pěveckého a kytarového hlediska. A také, že se v průběhu večera toto tvrzení potvrdilo.

Procítěnost a hebkost Crayova hlasu zněla snad ještě lépe než na studiových albech. Tóny dokázal protahovat i variovat spolu s melodiemi, s grácií nastoupil do vyšších poloh skladeb především v refrénech a předával slovo sám sobě – chvilku vévodil zpěv, poté se ujal kytarového sóla, v němž publikum přesvědčil, že se jedná opravdu o jednoho z nejlepších kytaristů současnosti. Přechody na hmatníku zvládal bez sebemenšího zaváhání a s lehkostí střídal akordové party, vybrnkávání i vlastní exhibice prodlužující a ozvláštňující samotné skladby.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

Poklidná atmosféra spolu s virtuozitou panovala nadále i ve skladbě Fine Yesterday z nového alba In My Soul. Výraznou basovou linku předvedl již dlouholetý člen kapely - bosý Richard Cousins. Doprovodní hudebníci včetně bubeníka Les Falconera a klávesisty Dovera Weinberga hráli po celou dobu spíše - obrazně řečeno - druhé housle. Technicky skvěle odehrané pasáže ozvláštňovaly jen krátké vstupy, kdy se projevoval především klávesista, ale koncept kapely byl jasný – hlavní hvězdou je Robert Cray.

Robert přívětivě komunikoval s publikem a předem uváděl některé z písní. Však přestávky mezi skladbami byly velmi krátké a pokaždé (!) byly využité k výměně Crayovy kytary. Na stupňovitě akordové bázi založená skladba What Would You Say si vyhrávala se strunným nástrojem ve vyšších opakujících se polohách. Během večera se hudebníci vypořádali i s malou nepříjemností, kdy se jim přehřálo vybavení přímo na pódiu, nicméně na kapele to nezanechalo jedinou pochybnost a svěže pokračovali v hraní.

 

 

Zvuk kapely byl po celou dobu velmi vydařený, především – a to je důležitý aspekt při takovýchto koncertech založených na zpěvu – vyzníval Crayův hlas a zřetelně bylo rozumět i anglickým textům. Jednotlivé instrumenty tvořily stejně tak výrazný, ničím nerušený celek. Na závěr se lehce zrychlilo a atmosféra se jemně posunula od až gospelově znějících blues k jediné instrumentální skladbě večera, která nejspíš patřila mezi přídavky. To bylo těžké odhadnout, jelikož kapela zůstala po celou dobu na pódiu vzhledem k blížící se desáté hodině. Hip Tight Onions zněla s temperamentní linkou kláves v opakujícím se veselém motivu a Cray s Cousinsem si synchronně zatančili se svými nástroji.

Prohlédněte si také fotogalerii z koncertu

Opravdu ani tón navíc. Přesně s úderem avizované desáté se kapela ztratila s rozloučením v zákulisí a již se na oficiální přídavek nedostalo. Nicméně Robert Cray ukázal to nejlepší ze svého talentu i kytarového umu, přenesl publikum svým výrazným a citlivým hlasem do zcela jiných krajin bluesového žánru a repertoár dokázal sestavit z nové desky doplněné několika staršími skladbami například z předešlé vydařené desky Nothin´ But Love. Mezi zástupce by patřily Crayova autorská Side Dish či Won´t Be Coming Home. Závěrem lze dodat, že se české publikum může těšit na další řadovou desku a jestli Cray bude postupovat dle stejné rovnice, objeví se s ní i příště v Praze.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Paul Brady a Andy Irvine se vrátili o 40 let

    Když se řekne: "Teď vám zahrajeme skladby z desky, kterou jsme nahrávali před čtyřiceti lety...", ihned si posluchač uvědomí, jaká doba mezitím uplynula. Paul Brady a Andy Irvine desku nahráli přesně před 42 lety a nejen ji přijeli živě představit na pražský koncert v rámci festivalu Struny podzimu. Část hudební historie ostrovního Irska tak přemístili alespoň na jeden večer k nám.

  • Foto: Paul Brady a Andy Irvine, Divadlo Archa, 17. 10. 2018

    Jedinečná příležitost se naskytla fanouškům irské folkové hudby v Divadle Archa, kde vystoupili průkopníci tohoto žánru Paul Brady a Andy Irvine a během dvě a půl hodiny trvajícího koncertu zazpívali a zahráli irské tradicionály ve vlastní úpravě i autorské skladby. Z koncertu, který se konal pod záštitou festivalu Struny podzimu a mnoho měst toto uskupení během tohoto miniturné nenavštívilo, vám přinášíme fotoreport.

  • Foto: Jack Broadbent, Toronzo Cannon, Lucerna Music Bar, Praha, 14. 10. 2018

    Říjen je každoročně ročním obdobím, které fandí blues. Ani letos tomu není jinak a fanoušci tohoto žánru se dočkali hned dvoukoncertu v jeden večer. V Lucerna Music Baru zahrál britský předskokan Jack Broadbent a poté Američan Toronzo Cannon s kapelou. Tak rozdílní hudebníci se snad na pódiu sejít nemohli...

  • Foto: Michal Prokop, Luboš Andršt, Jan Hrubý, Bounty Rock Café, Olomouc, 12.10.2018

    "Svatá trojice" českého blues nacpala olomoucký klub Bounty Rock Café k prasknutí! Tito skvělí muzikanti zahráli od klasických písní, jako Hoochie Coochie Man, až po Dobrů noc v jazzové úpravě. A nechyběly ani takové hity jako Bitva o Karlův most a další a další.....a z této báječné akce vám přinášíme fotorepport.