Kimmo Pohjonen aneb rodinný akordeonový podnik

Divadlo Archa se pro jeden večer stalo šamanským stanem, který obsadil finský akordeonista, experimentátor a neuvěřitelný hudebník Kimmo Pohjonen. Recenzenti ho přezdívají různě, třeba Jimi Hendrix akordeonu nebo digitální harmonikář. Ale každý, kdo ho slyšel živě, musí uznat, že jakékoliv přízvisko je pro Kimma málo výstižné.

Kimmo Pohjonen s dcerami při koncertě 23. 5. 2016 Kimmo Pohjonen s dcerami při koncertě 23. 5. 2016 Foto: Petr Hájek/musicweb.cz

V pondělí 23. května mohl posluchač zažít jedinečnou show. Připravené pódium pro tři hudebníky hned zkraje večera čekalo, až zasednou a spustí se očekávaný koncert. Ti, kteří Kimmo Pohjonena znají ze spolupráce s King Crimson, si možná předem říkali, že jeho autorská sólová tvorba, kterou navíc nyní tvoří se svými dvěma dcerami, nebude tak úderná, tak živelná, a tak originální. Mnozí čekali třeba něco komorního, jelikož se lístky do Archy prodávaly pouze na sezení. Opak byl pravdou. To, co se spustilo krátce po osmé hodině večerní, vyrazilo mnohým dech.

To, že má Kimmo svůj nástroj opravdu brilantně ochočený, je jasné. Jeho vyhrávky, sóla i všechna zvuková počítačová ozvláštnění tomu nasvědčovaly od začátku. Nicméně celek promluvil mnohem hlasitěji. Začalo se trochu zvolna, pomalejší a melancholickou skladbou, ve které se všichni tři hudebníci na pódiu pouze zahřívali. Jenže následující kousky z nové desky Sensitive Skin nedaly posluchači ani na chvilku vydechnout, protože se neustále proměňovaly žánry, rychlost i různé zvukové efekty.

Inka Pohjonen ovládala elektroniku pomocí počítače, chvilkami hrála na obrazovku a ozvláštňovala tak skladby nejrůznějšími efektními zvuky. Tuto „krabičku" střídala s kytarou, na kterou z počátku hrála spíše doprovodné akordové party, ale důležitost úlohy jejího nástroje stoupala s ubíhajícími minutami, jelikož v posledních skladbách si vyhrávala s různými zvuky kytary, zastřeností a udávala rytmus.

Chvilku typické tradiční rytmy severu, Karélie s nádechem sámských zpěvů, vzápětí velmi zdařilé electro, které ani na chvilku neustrnulo ve stereotypním rytmu, následně až hard rockové postupy střídaly líbezné procítěné melodie, jedna až kostelně niterná. Kimmo dokáže čerpat opravdu z čehokoli, ale zároveň dokáže z každého žánru vybrat „to nejlepší" a skvěle použít pro vlastní výraz. Autorská tvorba byla originální, energická, neustále překvapující a zároveň velmi technicky náročná, čímž připravil pro posluchače opravdový hudební svátek. Například skladba Anemore se rozjíždí v poklidném tempu, využívá snově zastřených dívčích hlasů a pomalu se vylupuje k cyklickému naléhavému partu.

Bubenice Saana Pohjonen působila jako velmi milá mladá školačka a jen málokdo by hádal, co dokáže za bicími. Však pokud šlo o její nástroj, s neuvěřitelnou vervou udávala rytmus a postarala se o gradaci většiny skladeb. V každé skladbě zcela jinak pracovala s nástrojem, jelikož v některých ji doprovázely také již předpřipravené zvuky a rytmy z počítače.

 

 

Přestože žádná Kimmova skladba neměla text, zpěv byl jednou z nejdůležitějších složek. Obě hudebnice zpívaly, jak společně, tak každá zvlášť, někdy se k nim přidal i Kimmo. Vysoké tóny obě zpěvačky podpořily rozeznatelnou barvou hlasu i různými aranžemi, v některých částech byl dokonce slyšitelný odkaz k tradičnímu zpěvu. Skladby dostávaly nádech dálek a hlavně mystična, které několikrát zahalilo Archu do svého kabátu, což umocnily i stíny hudebníků, které se objevovaly v různých uskupeních na oponě za nimi. Kimmo se tam objevil třeba i čtyřikrát, když vyskočil ze své židle a zcela bezprostředně začal tančit se svým nástrojem v ruce.

Akordeon umí být stejně progresivní a stejně vůdčí nástroj jako kytara nebo piano. To Kimmo rozhodně ukázal. Kimmovo umění se prostě musí vidět na živo a pak teprve posluchač docení jeho originalitu a tvůrčí schopnosti. Nová deska ještě více utvrzuje, že hudebník nestrne a jeho tvorba se nadále vyvíjí neotřelým způsobem. Nejsem zastáncem kapel, kde „hraje celá rodina", nicméně u tohoto tria jsou síly vyrovnané, na první pohled mezi nimi panuje souhra a radost ze hry. Spojení se zvukem akordeonu pak není co dodat. Kimmo se předvedl jako velmi výrazná osobnost alternativního pojetí soudobé hudby, a i když je „teprve" konec května, za mě rozhodně jeho koncert aspiruje na koncert roku.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 15. 11. 2018

    Tak to je pecka! Festival Blues Alive získal nejprestižnější světové žánrové ocenění nazvané Keeping The Blues Alive Award pro rok 2019! Cenu uděluje americká nadace Blues Foundation, přední světová organizace, která se snaží ocenit, uchovat a propagovat blues. Tohle úžasné překvapení na nás čekalo hned první večer.

  • Foto: Maceo Parker, Měšťanská beseda, Plzeň, 15. 11. 2018

    Maceo Parker je uznávaný americký funkový a souljazzový saxofonista. Proslavil se především v 60. letech díky známému hudebníkovi Jamesovi Brownovi. Podívejte se na naši fotogalerii z plzeňské Měšťanské besedy.

  • Nik Bärtsch's Ronin: Rytmus jako smysl života

    Koncert Nika Bärtsche a jeho kapely Ronin, s níž se tento švýcarský skladatel a klavírista, stoupenec minimalismu a průkopník hudby rituálního groovu představil 14. listopadu v pražském Paláci Akropolis v rámci koncertní série Music Infinity, nabídl opojný hudební rituál nesoucí se na hypnotizujících polyrytmech.

  • Foto: Joe Louis Walker, Lucerna Music Bar, 12. 11. 2018

    Americký bluesman Joe Louis Walker se podruhé vydal do České republiky, poprvé do Prahy. Nejprve zahrál sólový koncert v pražském Lucerna Music Baru, který se vlnil pod jeho taktovkou, a poté míří jako jedna z hlavních hvězd na šumperský festival Blues Alive. Více se dočtete v naší reportáži. Podívejte se zde na fotogalerii.

Další podobné články