Masters of Rock opět svátkem metalu II. Doporučený

Po triumfálním návratu Running Wild do České republiky byl festival teprve ve své polovině a stále bylo na co se těšit.

Kapela Lacuna Coil na festivalu Masters of Rock 16. 7. 2017 Kapela Lacuna Coil na festivalu Masters of Rock 16. 7. 2017 Foto: Seanínel/musicweb.cz

3. den

Sobotní program pro mě začíná těsně před polednem koncertem britské party C.O.P. UK. Porce poctivého ostrovního hard rocku je přesně to, co potřebuji na probuzení všech smyslů. A s potěšením zjišťuji, že nejsem sám, pod pódiem je již slušný nával. C.O.P. UK jsou bezesporu kvalitní muzikanti, disponující potřebnou dravostí a dostatečně charismatickým frontmanem, aby ve mně zanechali kladný dojem. Hodně jsem se těšil na Trollfest. Tuhle bandu magorů z Norska jsem viděl po Ronnie James Dio stage pobíhat před čtyřmi lety v kostýmech čmeláků a ten obraz se mi zkrátka vryl do paměti. Takže jsem byl pochopitelně zvědavý, s čím se vytasí tentokrát. Čmeláci jsou minulostí, Trollfest tentokrát vystupují v kostýmech afrických badatelů, jako vystřižených z Tarzana. Smích vzbuzuje už opravdu legrační plátno v pozadí s nápisem This is Helluva Backdrop! Nejlepší ale je, že přes všechny ty legrácky jsou Trollfest výtečně sehraný soubor talentovaných muzikantů, jejichž písně mají daleko do nějaké prvoplánovitosti. Nepamatuji se, že by mě při prvním setkání nějak hudebně zaujali, ale tentokrát to mohu říci s jistotou - Trollfest jsou výborná živá kapela, překypující energií. V publiku se rychle vytvoří mosh pit a baskytarista neváhá se do něj během skladby, stále hrajíce na svůj nástroj, vydat. Zkrátka výborný zážitek a moc se těším na příště.

Počasí se letos vydařilo, jedinou sprchu si nebesa schovala na vystoupení Almanac - projektu Victora Smolskiho, jež se rozhodl svůj set na Masters of Rock zvěčnit na DVD. Publikum měl o hodně větší než při své poslední návštěvě v pražském klubu Nová Chmelnice. Diváci se nenechali odradit ani krátkým lijákem a vystupující se jim za to odvděčili výborným setem. Je radost sledovat, jakým skvělým ansámblem se Smolski po svém odchodu z Rage obklopil. Kromě skladeb z výtečného debutového alba Tsar zazněly i dvě novinky a musím říct, že to zní skvěle. Bohužel se dalšímu neskutečnému kiksu nevyhnul zvukař, když do jedné z probíhajících písní náhle pustil kytaru někoho, kdo se v backstagi připravoval na další vystoupení. Po výměně nechápavých pohledů, to nakonec zpěváci Almanacu přešli s humorem. Celkově vzato si Smolskiho parta určitě toho odpoledne získala pozornost mnoha nových fans a o to šlo především.





Dánové Pretty Maids jsou další jistotou. Vždyť tahle rocková legenda je tu s námi už od roku 1981. Na zpěvákovi Ronniem Atkinsovi byste to ovšem nepoznali, jeho fazóna je ohromující. Stejně tak i zbytek sestavy, který do publika sype jednu pecku za druhou. Setlist je rovnoměrně složen jak z hitů z osmdesátých let, hlavně z alba Future World, tak z novějších skladeb. Publikum má ale, zdá se, naučené všechny stejně, takže žádná hluchá místa se nekonají. Melodický hard rock plný stadionových refrénů zkrátka na Masters of Rock patří a Pretty Maids jsou jeho čelní reprezentanti. Výtečná volba. Následují Delain si pro svůj energický koncert přizvali na několik písní jako hosta Marca Hietalu z Nightwish. A dobře udělali. Písně, v nichž účinkuje, vysoce převyšují zbytek produkce.

Pretty Maids nejsou posledními vystupujícími z ranku opravdových legend. Do stejné kategorie lze bez dlouhého rozmýšlení zařadit i britské veterány Saxon. Také tahle banda kolem charismatického zpěváka Biffa Byforda si odbyla největší slávu v osmdesátých letech, kdy společně s Iron Maiden a Judas Priest byla u zrodu NWOBHM, ale nikdy nepřestala vydávat skvělá alba a má tak dostatečnou zásobu písní pro svůj pětasedmdesátiminutový set. Fláky jako Dogs of War, 747 (Strangers in the Night) nebo Denim and Leather mohou málokterého metalového fanouška ponechat chladným. Saxon ve Vizovicích odehráli hodně solidní set a jistě budou kdykoliv vítáni zpět.

Podívejte se také na fotogalerii ze třetího dne Masters of Rock 2017

Ovšem nejlepší set sobotního večera (ne-li celého festivalu) si pro sebe urvali Kreator. Klasici německého thrashe mají v zádech kriticky hodně vysoko ceněné album Gods of Violence a své vystoupení promění v nefalšované dvoukopákové orgie. Nasazení, s jakým sázejí do lidí jednu vypalovačku za druhou, je obdivuhodné. Mille Petrozza je ve výborné formě a svým nemilosrdným řevem bez problému ovládá narvané hlediště, v němž nikdo nedokáže nehnutě přihlížet. Přimíchejte si k tomu skvělý zvuk a výbornou světelnou show a dostanete třaskavý mix přetékající adrenalinem. Kreator jsou ve svém ranku absolutní špičkou a dokázali to beze zbytku.

4. den

A také závěrečný den festivalu byl nabitý slibnými jmény a nepochybně se vyplatilo vydržet až do konce. Prvním velkým lákadlem pro mě byli Iron Savior. To, co byl původně spíše studiový projekt, příběh vesmírné lodi vyprávěný v bombastických power metalových písních, se nakonec proměnilo v regulérní kapelu. Z původního hvězdného obsazení už zůstal pouze duchovní otec - zpěvák a kytarista Piet Sielck, jež táhne káru neúnavně dál. A z celého setu je jasné, kdo to tady má na povel. Dostatek lidí usoudilo, že dávka poctivého metalu je přesně to pravé k obědu, takže velikost publika je dostatečně reprezentativní a Sielckovi hoši jim nedají ani na chvilku vydechnout. Pokud vím, jednalo se o první živé představení téhle kapely na našem území. A ostudu si rozhodně neutrhli.

Hodně velká očekávání budil ohlášený návrat Kreysonu pod vedením Ládi Křížka. Okolo téhle značky bylo v poslední době dost velké haló - Křížkovi bývalí spoluhráči si k sobě vzali nového zpěváka a vystupují pod hlavičkou Kreyson Memorial. Křížkova reakce byla zajímavá - přišel s novou verzí Kreysonu, do níž zlanařil opravdu světově proslulá jména. Za bicími sedí jedna z největších současných bubenických hvězd Mike Terrana (ex-Rage, Tarja), zatímco kytary se po Jaroslavu Bartoňovi a Reddym Krocovi chopil Roland Grapow (ex-Helloween, Masterplan). Zbytek sestavy tvoří Křížkův parťák z Citronu George Rain a kytarista Eagleheart Michal Kůs. V tomto složení nahráli pod dohledem renomovaného producenta Chrise Tsangaridese (Judas Priest, Helloween, Black Sabbath) nový song Přátelství a poprvé se živě představili na Masters of Rock. Vzhledem k tomu, že debutové album Kreysonu ve své době zásadně formovalo můj hudební vkus, nemohl jsem i u této události chybět. Mé pocity byly smíšené. Je dobré slyšet Láďu Křížka zase zpívat Čarovnou noc nebo Není marné žít. Čas se na jeho hlasu již podepsal a Křížek si toho je dobře vědom, takže se zbytečně nepouští do výšek za každou cenu a s ječákem šetří. Zbytek ansámblu odehraje své party na jedničku. Je ale znát, že tahle sestava je teprve na začátku a většina lidí na pódiu nemá k mým oblíbeným písním vypracovaný žádný vztah. Kapela paradoxně působí nejsevřenějším dojmem, když hraje spolu s hostujícím Tsangaridesem novinku Přátelství. Pokud pojedou Kreyson příští rok slibované turné, jsem moc zvědavý, jak bude vypadat jeho poslední vystoupení, a věřím, že bude patrný posun. Jenom slepý by neviděl potenciál, jaký tato sestava má.

Něco podobného se vlastně stalo i Peavymu Wagnerovi, kterému se před dvěma lety rozpadli Rage, takže je musel skládat celé znovu. Na rozdíl od Křížka ale Peavy vsadil na neokoukané tváře, které vlily Rage do žil tolik potřebnou čerstvou krev. Rage pro mě byli v rámci celého letošního Masters of Rock jedním z nejpříjemnějších překvapení. Vrátili se zpět ke kořenům, k hutnější, přímočařejší muzice, a zatraceně jim to prospělo. Peavy už sice připomíná spíš ledního medvěda než Grizzlyho, ale charismatu má stále na rozdávání a nově objevená energie je na něm hodně znát. Také setlist tvoří kromě dvou ukázek z loňského alba The Devil Strikes Again hlavně starší písně. Atmosféra celého vystoupení je úžasná a třešničkou na dortu je potom vzpomínka na Ronnieho Jamese Dia v podobě Holy Diver. Jsem hodně zvědavý na samostatné koncerty, které Rage odehrají v České republice začátkem příštího roku.





Program festivalu pomalu spěje ke svému finále. Italové Lacuna Coil hodně sází na vizuální stránku a na pódium vtrhnou v kostýmech zakrvácených chovanců pekelného ústavu pro choromyslné. Muzika je založená na podladěných kytarách a kontrastu mužského a ženského zpěvu. Není to sice úplně můj šálek kávy, ale zní to neotřele a nadupaně. Takže palec hore a jde se na Dee Snidera.

Bývalý frontman Twisted Sister vlétne na pódium jako uragán a nenechá se rozhodit ani zvukařem, který si opět vybírá slabou chvilku a několik prvních písní hledá optimální hlasitost mikrofonu. Snider je neskutečný přírodní živel, zrozený pro pódium. Jeho schopnost podmanit si publikum je opravdu působivá a jeho metody, jak vytrhnout diváky z letargie, zábavné a místy dost nevybíravé. V tomto případě to odnesla jedna nebohá fanynka Edguy, která si jenom chtěla v první řadě vystát flek na své oblíbence. To však Snider nehodlal dopustit a byla z toho poměrně zábavná epizoda, do níž se zapojilo celé hlediště a ve finále i samotný Tobias Sammet, jež se na pódium dostavil během písně I Wanna Rock. Ale to předbíhám. Snider zkrátka ukázal, že je něco víc, než jenom bývalý frontman slavné kapely a dokáže si poradit i bez ní. Ano, jistě, s největším ohlasem se samozřejmě setkaly pecky jako We're Not Gonna Take It (zahraná hned ve dvou verzích - procítěné akustické a klasické elektrické), I Wanna Rock, či The Price, ale jedním z nejlepších momentů vystoupení byla i smutně rebelská So What ze Sniderova posledního sólového alba We Are the Ones. Pokud si snad někdo myslel, že Snider je pouze klaunem, jehož odebráním šminek zbavíte veškerého kouzla, nemohl se více mýlit. Dee Snider je ztělesněním pravého rockového ducha, neústupného a neporazitelného.

Přečtěte si také reportáž z prvního a druhého dne Masters of Rock 2017

Nastoupit na pódium po takovéto smršti by se pro mnohé mohlo zdát jako čirá sebevražda, ale Tobias Sammet s Edguy to zvládli bez problémů. Letošní koncert byl speciálním setem ke třicátému výročí kapely a byl doslova nabitý hity. Je jasné, že se hodně poskakuje a zpívají refrény. Scéna sice nevypadá zpočátku nijak velkolepě - na černé plachtě je jenom bílé logo kapely - ale v průběhu programu se dočkáme nejdříve chrliče z obalu alba Hellfire Club - s roztahovacími křídly - a nakonec i obřího nafukovacího vesmírného policajta z obalu posledního alba Space Police. Tobias už se dávno vypracoval na jednoho z nejvýraznějších frontmanů v branži a uvědomuji si, jak velký pokrok vlastně za ta léta učinil. Z nafoukaného floutka se stal dospělý chlap, v jehož projevu občas probleskne závan pokory, aniž by ztrácel na suverenitě. Popisovat tu, jak byl koncert precizně zahraný a odzpívaný, by asi bylo plýtvání prostorem. Představa, že by perfekcionista Sammet dopustil nějakou nedokonalost, je realitě vzdálená asi tak, jako představa, že by se dal na country. V hodně nadupaném nedělním večeru Edguy bez problémů uhájili svou pozici.

Podívejte se na fotogalerii ze čtvrtého dne Masters of Rock 2017

Tím, kdo čtyřdenní maraton přijel uzavřít, byl bývalý zpěvák Mötley Crüe Vince Neil. Na rozdíl od výše uvedeného Dee Snidera mám u Neila pocit, že už to má v podstatě všechno za sebou a teď bude dožívat z bývalé slávy. Nejspíš se nemýlím, ale to neznamená, že by závěrečný set letošních Masters of Rock nestál za vidění. Právě naopak! V případě Vince Neila si totiž hodně velkou pozornost zaslouží jeho doprovodná kapela, tvořená členy legendární americké hardrockové kapely Slaughter. Hudebníci na sebe v podstatě od počátku strhávají svým divokým, živočišným stylem hraní veškerou pozornost. Platí to hlavně o bubeníkovi Zoltanu Chaneym, který za bicími předvádí opravdu šílené věci - máchá rukama, nohama, hraje snad všemi částmi těla a já jen čekám, kdy si strčí nohu za hlavu. Nakonec k tomu nedojde, ale kdyby ano, překvapení by to nebylo. Zkrátka a dobře, kapela srší neskutečnou energií a to je přesně to, co legendární vypalovačky Mötley Crüe potřebují. Jejich bývalý zpěvák má tak úlohu hodně ulehčenou. Pro vylepšení atmosféry se dokonce na pódiu objeví vyzývavá tanečnice, provázená bouřlivým potleskem. Vincův pěvecký výkon zdaleka není takovým průšvihem, jak jsem se obával. Zvláštní je, když se v půlce setu najednou zpěvák odebere do zákulisí a přenechá pódium na tři písně svým hudebníkům. Nastává tak cimrmanovská situace, kdy na scéně hraje Vince Neil bez Vince Neila. Zazní písně Heaven and Hell (další vzpomínka na Ronnieho Jamese Dia) Whole Lotta Love a Flight of the Icarus. Mikrofonu se při této příležitosti chopí kytarista Jeff Blando a a odvede opravdu skvělou práci.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Poslední tóny dozněly, technici se pustili do rozebírání scény a metalisti se vydali zpět k domovům. Letošní ročním Masters of Rock opět dokázal přijít s vyváženým mixem tvrdších i měkčích kapel, mezi nimiž si srdce každého rockera mohlo vybrat tu, jež je mu nejbližší. Pozice jedničky mezi tuzemskými rockovými festivaly zůstává neohrožena.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Asking Alexandria míří s novou deskou do Česka

    Nové album, nové turné. K této filozofii se v minulém týdnu připojila britská kapela Asking Alexandria, která po severoamerickém turné oznámila sérii koncertů po Evropě. Mezi dvanácti zastávkami nechybí ani Česká republika. Původně metalcoroví Asking Alexandria k nám s novým albem dorazí 17. června.

  • The Agony pokřtí své druhé album v pražském Vagonu

    Ženské hardrockové kvarteto The Agony stojí před vydáním svého druhého alba s názvem 689, které slavnostně představí ve středu 20. prosince v pražském klubu Vagon. Kapela desce vybrala hned čtveřici speciálních kmotrů z řad českých interpretů. Nové album zatím neznámou lihovinou polijí Matěj Homola (Wohnout), Klaudius Kryšpín (Pražský výběr), Kuba Ryba (Rybičky 48) a Martin Kolinss (Debustrol, Harlej).

  • Gus G chystá novou desku

    Virtuóz Gus G, který se proslavil především jako kytarista v kapele Ozzyho Osbourna, oznámil datum vydání svého druhého sólového alba. To bude k mání již v dubnu 2018 pod hlavičkou metalového vydavatelství AFM Records.

  • Five Finger Death Punch vyhazují do éteru cover na The Offspring

    Američtí Five Finger Death Punch vydali cover kultovních The Offspring. Píseň je součástí jejich nového alba, sestaveného z největších hitů napříč historií kapely. Zpěvák Ivan Moody je zase ve skvělé kondici a po dlouhé době se tahle parta konečně pouští do přípravy nové desky.

Další podobné články