Show Iana Andersona s orchestrem nadchla zaplněné Kongresové centrum Doporučený

Ian Anderson se spolu s pražskou filharmonií PKF rozhodl připravit velice pestrou show, ve které zazněly orchestrálně upravené skladby Jethro Tull i sólové počiny Andersona spolu s rockově upravenými díly klasické hudby.

Ian Anderson v Kongresovém centru v Praze 14. dubna 2015 Ian Anderson v Kongresovém centru v Praze 14. dubna 2015 Foto: Andrea Kolesová/musicweb.cz

Show před naplněným Kongresovým sálem začala skladbou „Living in the Past". Ian se svou flétnou přitancoval na pódium a jeho doprovodná kapela spustila song. Orchestr prozatím odpočíval, jen chvílemi smyčce zdůrazňovaly kytarové nástupy. Jakmile dohrála úvodní skladba, Ian s veselím pozdravil obecenstvo, poděkoval za to, že přišli, uklonil se a laškovně udělal pár kroků směrem pryč. Poté se za smíchu vrátil a uvedl následující skladbu - Doggerland. Ian v průběhu večera před každou skladbou mluvil k divákům a vždy aspoň několika slovy skladbu představil. Po „Doggerland" následovala další skladba z Andersonova nejnovějšího studiového alba Hommo Erraticus, instrumentální „Tripudium Ad Bellum".

Po potlesku, který stejně jako po každé skladbě následoval i po Tripudium Ad Bellum, přizval Ian do přední část pódia dva členy orchestru. Hobojista Jan a fagotista Tomáš se poté, co je Ian představil publiku, vrhli spolu s kapelou na dvě skladby z alba Aqualung – „Mother Goose" a „Cheap Day Return". Anderson si s těmito dvěma sólisty dělil flétnové party, či hrál společně s nimi. V „Cheap Day Return" Ian, stejně jako pak několikrát, střídal flétnu za malou akustickou kytaru. Dvojce sólistů byla vystřídána dalším členem orchestru. Tentokrát flétnistou, jehož jméno Ian bohužel nepříliš srozumitelně zadrmolil. Došlo ke krátkému sladění orchestru, který se tak připravil na svůj první příspěvek večera, dojemnou Andersonovu skladbu „Griminelli's Lament". Po naladění orchestru Ian ještě chvíli bavil tím, že se pokoušel naladit a rozezpívat publikum. Další píseň „Wond'ring Aloud" odehrál Anderson s akustickou kytarou za doprovodu orchestru. U skladby „In the Grip of Stronger Stuff" se opět připojila kapela a poprvé za večer hrála společně s orchestrem, což u této svižné skladby mělo obrovský efekt.

Ian následně uvedl další skladbu, kterou byla jedna ze tří úprav klasických děl Johanna Sebastiana Bacha. K těmto svým úpravám Anderson uvedl: „Bach byl známý svou virtuozitou a otevřeností, tak by mne za ně třeba i pochválil. Nebo by mě možná na místě zabil." A uvolnil prostor dirigentovi Johnu O'Harovi, který usedl za klávesy a vystřihl perfektní úpravu Prelude in C Major, k jejímuž závěru se přidal i Ian s flétnou. Poté dostal hlavní slovo kytarista Florian Opahle, aby mohl předvést své umění na téměř metalové úpravě slavné Toccaty a Fugy v D-moll, kterou odehrál primárně sám jen za drobné podpory orchestru. Jeho mistrovskou hru neocenili jen diváci, ale i Ian přiběhl a na kolenou se mu klaněl, jakožto metalovému božstvu. Trojici Bachových skladeb narušila píseň Jethro Tull z alba A Little Night Music „Life is a Long Song". Po této baladické písni přišla velice rocková úprava Bachovy kompozice „Bourée", která vygradovala v enormní rockový finiš, při kterém Ian předvedl vrchol svého dosavadního poskakování, a jeho závěrečné sólo člověku pomalu vyrazilo dech.

 

 

Uběhla hodina koncertu, a tak si hudebníci i diváci dopřáli patnáct minut odpočinku. Po pauze, kterou velká část návštěvníků trávila ve frontě u baru, otevřela setlist klasická skladba Jethro Tull „Velvet Green" ovšem čistě v orchestrálním provedení. Absolutní senzací však byla následující progrocková píseň „Thick as a Brick (part one)". Fantaskní osvětlení, které občas až šíleně poblikávalo, a Andersonova divokost nabudily diváky a ti se v klávesové mezihře roztleskali do rytmu. A i dle závěrečných ovací bylo jasné, že se jednalo o zatím nejúspěšnější kus večera. Na řadu přišla skladba „Pavane" od francouzského skladatele Gabriela Fauré a po ní „Sweet Dream" od Jethro Tull, která byla svým provedením nejblíže originální nahrávce. V prostoru po skladbě se Ian rozhovořil o publiku, o kterém poznamenal, že v něm jsou většinou již starší lidé. „Víte, s pitím a cigárama a drogama je to třeba brát s citem, abyste se pak mohli stát příliš staří na rock'n'roll," uvedl moralistickým posláním legendární píseň „Too Old to Rock'n'Roll – Too Young To Die."

Podívejte se také na fotogalerii z koncertu

Show se s blížícím koncem dostávala do obrátek. Po velice svižné instrumentální verzi madrigalu krále Henryho VIII Pastime with Good Company, následovala „My God", která byla na pódiu nejakčnější a nejdivočejší. Ian se v duu s kytaristou postavil čelem proti Florianovi, klasicky se přetlačovali a flétnový finiš byl vyhnaný nejdál, co to šlo. Člověku šla hlava kolem z toho, s jakým tempem zvládá Ian hrát a do toho ještě vydávat různé zvuky a skřeky, div že si nepřekousl jazyk. To se mu asi i málem stalo, když sólo prudce zakončil se slovy „Oh shit!" Bez Iana na pódiu se rozezněl orchestr a v lyrické kompozici člověk ihned zaslechl známý riff. Tato verze písně „Aqualung" se od své studiové lišila velice a nesla se v pomalejším tempu. Byla však vynikající. Anderson, který se se svou flétnou objevil v pravý čas, až ke konci skladby odzpíval, respektive teatrálně odrecitoval refrén a první sloku. Naprosto famózně zaranžovaná a zahraná skladba vyvrcholila po kytarově-flétnovém finiši výbuchem orchestru, po kterém se spustily nadšené ovace z hlediště.

Sledujte rock na Facebooku:
 

I když poté kapela opustila pódium, bylo nejen vzhledem k vyčkávajícímu orchestru jasné, že přijde přídavek. Po asi dvou minutách neustálého potlesku se na jevišti objevil klávesák a dirigent John O'Hara a zasedl za svůj instrument. Po prvních tónech se z publika ozval nadšený aplaus, jelikož nepatřili ničemu jinému, než předehře k největšímu hitu Jethro Tull „Locomotive Breath". Když se rozjela samotná skladba, zabraly orchestr s kapelou naráz v jednu chvíli, jako soukolí rozjíždějícího se vlaku. Ian i po dvou hodinách měl dost energie, aby s flétnou vyváděl šílené kousky a lítal z jednoho konce pódia na druhý, a odtud zase zpět, chůzí pozadu v rytmu uhánějícího vlaku. Není divu, že po takovém famózním závěru diváci odměnili Andersona a jeho kapelu, stejně jako téměř třicetičlenný orchestr PKF, dlouhým potleskem ve stoje.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Eric Steckel, Bounty Rock Cafe, Olomouc, 4. 10. 2018

    Eric Steckel – kytarový virtuos z USA, který vydal již ve svých 11 letech první album! Tak to jste měli slyšet! A vidět! V olomouckém blues-rockovém klubu to pořádně rozbalil i se svými spoluhráči. Na bubny úžasný Ruud Gielen a na basu Jos Kamps. Přinášíme z této akce foroteport.

  • Bryan Ferry míří do Prahy

    Celosvětově uznávaný umělec a hudebník (zpěv, klávesy, harmonika a kytara) se rozjede na turné, v létě příštího roku zavítá se svým koncertním setem i do Prahy.

  • Pavol Hammel a Prúdy zahájí výroční koncertní turné v České republice

    Slovenská skupina Prúdy svým nadcházejícím turné připomene posluchačům, že je to letos již 50 let co vydala zásadní desku Zvoňte zvonky a navíc její frontman Pavol Hammel v prosinci oslaví své sedmdesáté narozeniny.

  • Začínají Struny podzimu plné českých premiér

    Bezprecedentní množství českých premiér připravili pořadatelé 22. ročníku hudebního festivalu Struny podzimu. Od 9. října do 10. listopadu se v Praze představí například průkopník minimalismu a pianista Terry Riley se svým synem a především skvělým kytaristou Gyanem, soulová zpěvačka Lizz Wright nebo Andy Irvine a Paul Brady, kteří stáli u zrodu irské folkové scény. Poprvé do Česka míří i jeden z předních představitelů „art rapu“ Open Mike Eagle.