The Necks: Když tři dělají totéž Doporučený

Opět s příslibem, že vás dostanou do transu lákal Palác Akropolis na australskou trojici The Necks, která se svým unikátním a zároveň neskutečně ukázněným improvizačním nábojem 17. listopadu po roce vrátila na jeho pódium a odehrála impozantní koncert.

The Necks při koncertu 17. listopadu 2015 The Necks při koncertu 17. listopadu 2015 Foto: Zuzana Veselá/musicweb.cz

Idiosynkratický styl hraní The Necks, v němž se dokola opakované minimalistické motivy piana pomalu prodrávají perkusivní houštinou bicích a nezvykle prostořekými motivy kontrabasu, si vydobyl až mytický status. I když se zdají být The Necks žánrově téměř nezařaditelní (paleta jejich stylu přechází od volné improvizace a ambientu až po klavírní minimalismus a free jazz) trance jazz se uchytil jako sexy motto, které vystihuje jen dva, a to navíc významově značně zatěžkané aspekty jejich hry. Předně je nutné si uvědomit, že The Necks dělají v podstatě monolitickou hudbu, své bezmála hodinové monumenty (někdy i delší) staví z pečlivě vybraných, úzce vymezených stavebních prvků. Síla jejich konceptu improvizace ovšem spočívá v uvolněnosti, úspornosti a pozvolných dynamických změnách a cyklickém – ano, pravda, až trans vyvolávajícím průběhu.

Koncert zahájil minimalistickým motivem pianista Chris Abrahams, jenž prokládal flažolety hranými smyčcem, kontrabasista Lloyd Swanton a rytmicky rozvíjel bubeník Tony Buck jemným šustěním na činely. To postupně nabývalo na intenzitě, stejně tak jako projevy zbylých dvou hráčů dokud se všichni nesešli na stejné intenzitě hry, což však rozhodně neznamenalo, že by se ustálili na jednom rytmu. Právě naopak. Přesto, že totožné pohyby rukou všech hráčů naznačovaly, že všichni hrají to samé, každý z hráčů se jemně z rytmu vychyloval a zase se do něho vracel a vytvářel tak v ansámblu důmyslnou rytmickou tenzi. Optická iluze se pod tíhou zvuku mění ve zvukovou. První zhruba 40 minutový set však působil značně monotematicky a poměrně roztaženě.

Druhý set rozpoutal bubeník Tony Buck rachtavým kroucením jakéhosi dřevěného předmětu na kotel, kterému dodával protiváhu jemným přejížděním po strunách pod kobylkou a přeznívajícími flažolety. Piano se zpočátku zapojovalo jen pozvolnými, kradmými tóny připomínajícími jazzové sólo. Ty se poté ustálily opět na několika tónech, mezi kterými ovšem Chris Abrahams přecházel po celé klaviatuře, od spodních basových tónů po ty nejvyšší cinkavé. Kontrabasista Lloyd Swanton poté začal tkaniny rytmů bicích a piana doplňovat groovem, který se postupně rozvinul v další opakovanou melodickou strukturu. Zaklesnuti v extatické souhře opakovaných struktur hráči postupně přidávali na zvukové intenzitě, až tento důmyslný pletenec zvuků dovedli do koruny, která se poté postupně rozplynula. Druhý set tedy vyzněl vyzráleji a propracovaněji než ten první.

 


Krása The Necks spočívá především v tom, jak se v průběhu jejich hraní hudba proměňuje ve zvuk a zvuk opět v hudbu. Toto oscilování mezi hudebním a zvukovým projevem má totiž až spirituální podstatu – spojuje nás jak s hudbou jako kulturním fenoménem člověka, jakožto i s okouzlujícími zvuky přírody. Jen málokterý posluchač může zůstat inertní vůči meditativnímu rozměru tvorby The Necks. Zároveň až neuvěřitelné mi přišlo zjištění, že bubeník ani jednou nezasáhl virbl přímým úderem paličkou. Ve své až rituál připomínající hře používal řadu perkusivních předmětů i zvonů a dosahoval tak fascinujících témbrů.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

Pokud ovšem posluchač očekával, že The Necks budou znít jako na jejich posledním, nedávno vydaném albu Vertigo, musel být zklamaný. I když se ve středovém rejstříku tóny piana slévaly v jemný drone, byl to pořád jen útlý zvuk oproti nesoucímu se zvukovému proudu dosaženému pomocí elektroniky a efektů na Vertigu. Koncert se nesl spíše na vlně předchozího Open, které nabízí rozvolněné pianové melodie doplňované jemnou až taktilní hrou na bicí a úspornými pizzicato zásahy na kontrabas. The Necks se tak podařilo vytěžit z mála více než dost a dokázali, že když tři hrají totéž, rozhodně to nezní, jako kdyby hráli stejně.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Ben Poole Band, Bounty Rock Cafe, Olomouc, 20. 9. 2018

    Mladý britský kytarista a zpěvák Ben Poole zazářil v olomouckém klubu Bounty Rock Café. Jeho blues, prošpikované tvrdým rockovým přístupem a virtuózní kytarovou technikou nadchlo všechny příznivce této hudby. Koukněte na fotky z klubu, kterými jsme se snažili zachytit skvělou atmosféru koncertu.

  • Joe Bonamassa spasil bluesrockovou scénu

    Kytarista, skladatel, textař a zpěvák. Hudebník každým coulem Joe Bonamassa už má na kontě 13 studiových alb a to je mu teprve 41 let. Sám novou desku Redemption považuje za velmi ambiciózní počin, což na 12 autorských skladbách dokazuje více než dostatečně. Odklání se od svých starších desek, nebo pokračuje ve své započaté cestě?

  • Skupina Soft Machine Legacy připomněla kořeny progrockové hudby


    Takřka utajená akce, ne moc mediálně viditelná, i tak si ale našla řada příznivců kompozičně složitější rockové hudby čas, aby zašla na koncert hudebníků, kteří dnes připomínají odkaz legendární prog-art rockové kapely Soft Machine.

  • Foto: Soft Machine, Palác Akropolis, Praha, 18. 9. 2018

    Prohlédněte si fotografie z koncertu britské jazzrockové formace Soft Machine, který se odehrál v pražském Paláci Akropolis. Kapela zde vystoupila v sestavě John Etheridge (kytara), John Marshall (bicí), Theo Travis (saxofon, flétna, klávesy) a Roy Babbington (baskytara).