Rozhovor s Jacobem Collierem: To interpreti mají dar, ne nahrávací společnosti Doporučený

Čtenářům Musicwebu přinášíme rozhovor s Jacobem Collierem, který 8. dubna vystoupil v pražském Paláci Akropolis v rámci festivalu Mladí ladí jazz. Rozhovor pro vás připravili redaktoři Martin Adamovský a Nela Dusová.

Jacob Collier během svého pražského vystoupení v Akropoli Jacob Collier během svého pražského vystoupení v Akropoli Foto: Eva Makovská/ musicweb.cz

Jaké je pro tebe vystoupit v Praze?

Je to dobré, na čas odjet z Londýna a zažít něco nového. Každý koncert je pro mě úžasný, protože vidím, jak různí lidé po celém světě reagují na mou hudbu, a v Praze jsem nikdy nebyl, takže se moc těším.

Přijel jsi sem představit mimo jiné i písně ze svého chystaného alba nazvaného In My Room. Co tě vedlo k tomu realizovat se prostřednictvím nahrávek z vlastního pokoje? Proč jsi obešel možnost natáčení ve studiu?

V pokoji trávím nejvíc času už od dětství, je tam piáno, takže jsem byl pořád u něj. No a potom jsem k jedenáctým narozeninám dostal Logic, ten nahrávací software, takže jsem začal postupně natáčet sebe na piáno a zpíval jsem k tomu a doprovázel se na bicí. Trochu mi to ale přerostlo přes hlavu a pak už tam nechtěl nikdo jiný chodit, prostě se z toho stal můj pokoj. Přímo nad hudebním pokojem mám svoji ložnici, takže jsem si z toho vytvořil vlastní svět. Myslím, že je dobré dělat hudbu doma. Jsem noční sova, takže i z toho důvodu by pro mě bylo těžké nahrávat ve studiu, protože bych musel platit lidem za to, aby tam se mnou zůstávali přes noc. Taky žiju v době, kdy se snažíme prezentovat individuálně, to je to, co dělám. Když přemýšlím nad aranžmá nové skladby, neuvažuju pouze nad jednotlivými party, ale hlavně nad tím, jak vymyslet zajímavou barvu. Je to pro mě důležitější než samotná melodie. Takže bych nešel do studia. To je jenom část hudebního procesu, ale já v tom spatřuju víc. Baví mě načrtnout si nápady, přirovnal bych to k malování – můžu udělat spoustu návrhů a upravovat je. Navíc rád experimentuju třeba s kuchyňským náčiním.

Když už jsme u těch experimentů, na kolik nástrojů už ses naučil hrát?

Nikdy nevím, co na tuhle otázku odpovědět. Pokud dobře ovládnete pár nástrojů, získáte schopnost osvojit si téměř kterýkoli další. Hraju na bicí, basu a piáno a zpívám, a tyhle čtyři věci mi umožňují znalosti rozvíjet dál, kupříkladu když hraju na basu, tím pádem umím i na kytaru, když ovládnu hru na kytaru, naučím se rychle i na ukulele, mandolínu a bouzouki. To samé s kontrabasem, pokud na něj umím, zvládnu hrát i na baskytaru a basové ukulele. Piáno mi umožnilo osvojit si akordeon, klávesy a klávesovou foukací harmoniku. A hlas, ten je jedinečný.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

Takže nemáš potřebu naučit se na některý z dechů, třeba na saxofon?

Ne, vůbec. Můžu hlasem saxofon napodobit, poslouchat saxofonisty a učit se od nich. Myslím, že je to zajímavější, než se učit na saxofon, na to nemám čas.

No, vlastně jsme taky muzikanti a Nela hraje na saxofon...

Jejda, fakt?

No jo.

No... samozřejmě, pokud jsi saxofonistka, je to super. Ale já nejsem saxofonista. Jsem zpěvák, pro mě je zajímavější zpívat. Kdybych se učil na saxofon, nebyl bych v tom dobrý, hrozně by to trvalo.

Proč bys nebyl?

Protože vytvořit pěkný zvuk na saxofon trvá strašně dlouho. Asi bych nevěděl, jak to fyzicky provést. Melodiím rozumím, ale ne podstatě tvorby toho zvuku. Měl bych se začít držet trochu zkrátka a cvičit na svoje nástroje. I když v tom nejsem zrovna jednička. Zkoumám a hraju si, ale nikdy moc necvičím. Nikdy jsem nepochopil, jak někdo může dvě tři hodiny denně poctivě cvičit.

Když skládáš, co je první: melodie, nebo harmonie?

Hm. Vlastně je to většinou groove. Spousta lidí slyší melodie, ale já, když jdu po ulici, vymýšlím groove. To je to, co bych dělal, kdybych měl dneska volno. A právě ve svém pokoji mám absolutní přehled o tom, jak vytvořit groove, jaké zvuky a rytmy k tomu použít. No a jestli je na rubu mince groove, líci náleží harmonie, všechno jde ruku v ruce a jedině tím vytvořím správný tlak.

A co když píšeš text?

Jasně, to s tím taky souvisí. Slova tě taky můžou navést.

Inspiruješ se poezií?

Určitě, hodně píšu, mám knížku, kam si zapisuju básničky, texty, myšlenky. Líbí se mi, když slova znamenají to, co nejsou, v jistém smyslu metafory. Rád vyjadřuju podstatu věci podobně, jako to dělali ve starověké Číně, načrtnu formu pomocí stínů, forma je tedy to, co ve skutečnosti zobrazené není, něco na způsob jin a jang. Ten nápad mě fascinuje. Nemusím říkat o konkrétní věci, jaká je.

Jak pokračuješ v práci na svém debutovém albu? Sám si ho produkuješ...

Ten proces je dobrodružný! Nejdřív napíšu píseň, pak ji nahraju, ale jak jsem už říkal, nejdůležitější je kvalita zvuku. Používám většinou šest vokálů, každý nese jinou melodickou linku. Jasně, mohl bych si to napsat na papír, nazpívat to a měl bych hotovo, ale – v reálu je to trochu jinak. Způsob, jakým zazpívám melodii, změní výsledný zvuk kompletu. Každá nota v akordu má jiný charakter, proto máme tolik barev zvuku. Třeba v Cmaj akordu je pro mě barvou zajímavá nona, sexta a alterovaná undecima. Kvinta musí zaznít široce, tercie je centrální a zaoblená, protože určuje kvalitu, a undecima je pointou a vyústěním akordu. Pokud uvažujete o harmonii takhle, je to daleko víc emocionální. Dneska se jazz vyučuje jako matematika, přitom to tak vůbec nefunguje.

Jak se ti spolupracovalo s Quincy Jonesem?

Quincy Jones je úžasný. Když jsem na Youtube publikoval Don´t You Worry ´Bout A Thing, najednou se začaly hrnout zprávy. No a jedna z těch zpráv byla od něj, to bylo úplně na hlavu. Pak jsme si skajpovali a potom jsem ho potkal na festivalu v Montreux, rok předtím než jsem tam vystupoval, prostě jsem potkal Q a bavili jsme se a hráli spolu na jamech. O rok později už jsem na stejném místě předskakoval Herbie Hancockovi a Chicku Coreovi. Quincymu jako producentovi člověk nemusí nijak dokazovat, že to, co dělá, má smysl. Nijak nutně nepotřebuje být obeznámený se vším, na čem zrovna pracuju, to je to, co se v současnosti v hudebním průmyslu mění. To interpreti mají dar, ne nahrávací společnosti. Jako hudebník nechci, aby mi někdo udával směr a říkal, jak mám hrát. Z toho, že se mnozí z nás staví na vlastní nohy, jsou dnes nahrávací společnosti celkem vyděšené. Už to nefunguje tak, jak to bylo nastavené před několika lety. Třeba já veškeré své aranže natočil na mikrofon za osmdesát liber. Není to nic extra, ale i s tím můžu nahrát pěkné věci. Ale zpátky ke Quincymu. Ten je jiný, je otevřený lidem, kteří mají nápady.

 

 

Taky by nás zajímalo, jaké bylo natáčení se Snarky Puppy...

Mám je moc rád. Je poměrně vzácné vidět velkou kapelu, kde vedle sebe koexistuje tolik sólově se prezentujících hudebníků. Když něco podobného uděláte s jinou kapelou, pravděpodobně se jejich ega nesnesou. Tohle ale není případ Snarky Puppy. Mike League je všechny spojuje svým upřímným zapálením pro věc. Fungují skutečně jako rodina. Spolupracovat s nimi bylo něco neuvěřitelného.

Kromě nahrávání a produkování alba se podílíš na vývoji nového vokalizačního nástroje.

Rád bych jednou měl počítač, který bude schopný emocionálně porozumět tomu, jak funguje harmonie. Chtěl bych, aby přístroje měly ten stejný dar emocionální kreativity a aby byly schopné reagovat na emoce harmonií. Lidé by se tím mohli spoustě věcem přiučit a nemělo by to nahradit lidskou invenci, naopak by mohla vzniknout interakce mezi těmito dvěma póly. Je tolik věcí, které čekají na to, až je někdo probádá, jako mimika, řeč těla, samohrající nástroje a další možná i trochu děsivé věci... Ten výzkum částečně souvisí s mojí show. Za dva týdny mám jet do Bostonu, kde se budu podílet na vývoji nového vokalizačního nástroje. Zatím máme k dispozici harmonizér, ale tohle bude něco jiného. Bude fungovat úplně jako lidský hlas a bude schopný i napodobit zvuky nástrojů. Je to trochu podobné jako sea board, klávesy, které fungují pětidimenzionálně. Stejně tak lidský hlas obsáhne pět dimenzí. Vokalizér bych rád zahrnul do svých vystoupení. Všechny moje peníze jdou na realizaci tohoto projektu. Někdo tvrdí, že je to nereálné, ale myslím, že i s málem se to dá zvládnout. Za každé video, které nyní přidám na Youtube, mi fanoušci můžou poslat malý finanční obnos. Všechno jde na vývoj vokalizéru. Celá kampaň kolem alba je zábavná a fanouškům tuto pomoc oplácím. Můžou mi poslat krátkou nahrávku a já ji pro ně zharmonizuju. Je to sranda. Cítím se trochu jako dítě. Ale hlavně se tím vývojem realizuju a plním si sny.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Respect festival - den druhý, 18. 6. 2017

    Již 20. ročník Respect festivalu představil jak české, tak především zahraniční hudebníky. V neděli 18. června, se posluchači dočkali Ivy Bittové, která byla předem představována jako jedna z největších hvězd ročníku. Druhý den Respect festivalu zahájil očekávaný koncert srbského klavíristy Bojana Z, k němuž se připojil francouzský zpěvák Erik Marchand, představitel bretaňského stylu hudby. Vystoupila ale následně také například izraelská raperka Victoria Hanna či skupina United Vibrations.

  • The Dead Daisies zvou na poctivý hard rock
    Pojem all stars band už je dnes trochu zprofanovaný. Koncept řady hvězd v jedné kapele většinou nefunguje z prostého důvodu - dříve nebo později (většinou dříve) na sebe prostě ega narazí a heslo, že moudřejší ustoupí, se mezi rockovými hvězdami moc nenosí. U The Dead Daisies je ale vše trochu jinak.
  • Praha opět zažije Black Celebration, Depeche Mode se vrátí v lednu

    Na základě úspěšného a vyprodaného koncertu, který se uskutečnil 24. května v Eden Areně, se Depeche Mode vrátí do České republiky. Tentokrát se představí 31. ledna 2018 v pražské O2 areně.

  • Foto: Respect festival - den první, 17. 6. 2017

    Na louce u Bruselské cesty kousek za Stromovkou se v sobotu 17. června sešly kapely z různých koutů světa - Radio Cos, Balanescu Quartet, Sirventés, Na Hawa Doumbia nebo Junun. A těmito hudebníky odstartoval první den Respect festivalu. Na fotografie se můžete podívat níže.