Rozhovor s Martinem Vajglem: Jsem poctěn dál nést pochodeň Olympicu

Na bicí hraje už od tří let a do dnešní doby se probubnoval skrze mnoho pódií a kapel jako například Vltava, Wanastowi Vjecy nebo -123min. Nyní je čtyřicetiletého bubeníka možno vidět a slyšet coby hostujícího bubeníka skupiny Olympic. Nejen o tom s Martinem Vajglem.

Martin Vajgl Martin Vajgl Foto: Eva Makovská, musicweb.cz

Je vám o několik let méně než skupině Olympic. Co pro vás tato kapela znamená? Ovlivnil vás Olympic nějakým způsobem už v dětství?

Olympic moje hudební začátky ovlivnil zásadně, jako kluk jsem sjížděl všechny jejich desky a bubnoval s nimi. Že si s tou kapelou jednou zahraju, bylo tehdy pro mě asi tak pravděpodobné, jako že poletím do vesmíru. Samozřejmě později přibyly další oblíbené kapely a můj hudební vývoj se přesměroval někam jinam, ale ty kořeny člověk nevymaže. Pro mě to na začátku byly kapely Led Zeppelin, Pink Floyd a od nás Progress 2 a právě Olympic.

Prozradíte nám vaše oblíbené skladby Olympicu?

Samozřejmě to jsou především písničky z doby mého mládí, se kterými jsem se učil bubnovat. Alba Prázdniny na Zemi, Ulice… Ale rád mám v podstatě repertoár z každého období, protože když jsem se zpětně dostal i k prvním deskám ze šedesátých let, je to zase jiný, lehce „hippie“ Olympic s rozevlátou atmosférou „šedesátek“. Anebo pak čtvrté album, shodou okolností z roku mého narození, kde vládne hard rock a písničky jako Vůně benzínu, to je opravdu nátěr. Marathon je zase deska ovlivněná jazzrockem. Olympic vždycky reagoval na dění a dokázal spojit původnost s aktuálními hudebními vlivy.

Máte za sebou první vystoupení s Olympicem, zapsal se vám tento moment něčím do paměti?

Za sebou mám v době konání tohoto rozhovoru už několik vystoupení. Celá situace nastoupila uprostřed turné, takže se jede dál a na pocity moc není čas. Celé to bylo tak rychlé, že jsem opravdu neměl moc čas uvědomovat si věci kolem. V neděli jsme si „plácli“, ve čtvrtek byla zkouška a v pátek už jsme jeli hrát. Dost mi samozřejmě pomohlo právě to, že jsem spoustu písniček znal z dřívějška ze zmíněných desek.

Jak jste se cítil na pódiu? Neměl jste pocit, že na publikum působíte jako „pouhý náhradník“?

To je asi věc nějaké primární sebeúcty. Člověk se může definovat jako „pouhý náhradník“, ale stejně tak jako člověk, který byl poctěn úkolem „nést dál pochodeň“. A tak to vidím já. Pro mě byla tato nabídka obrovskou poctou a statut hosta považuji za vkusný způsob, jak se vyrovnat s odchodem letitého člena kapely a přitom moci vzápětí dál pokračovat v jejím provozu. Konec konců formu pokračování ve třech s hostujícím bubeníkem vyhlásil Olympic ještě několik dnů před tím, než bubeníka zvolil a než jsem mohl tušit, že to budu právě já, takže není důvod si cokoli vysvětlovat osobně.

01Martin Vajgl 01 06 2013Byly pro vás první okamžiky strávené s kapelou těžké? Přeci jenom asi nevládla úplně klidná a optimistická atmosféra...

Myslím, že to byla směs pocitů, které všichni prožívali. Na jednu stranu smutek, že zde najednou není člověk, se kterým strávili sedmadvacet let, na druhou stranu radost z toho, že se „jede dál“. Je to asi normální situace a bylo by v nepořádku, kdyby to bylo jinak.

Jak dlouho vlastně působíte na hudební scéně?

Muzikou se živím dvacet let, od dob studia na konzervatoři, kdy jsem dostal první profi nabídku od kapely Vltava. Jinak jsem ale hrál už pár let před tím, asi od šestnácti, s regionálními rockovými kapelami i s tanečními orchestry. Na bicí hraju nějak organizovaně zhruba od sedmi, ale záznamy i fotky z bubnování do židlí vařečkami už jsou z doby mých tří let.

Máte, nebo měl jste, nějaký bubenický vzor?

Těch vzorů má každý muzikant spoustu. Je to jeden ze způsobů, jak poznat možnosti a slovník svého nástroje, naučit se různé způsoby vyjádření a mít i určitou motivaci zkoušet to posunout někam dál. Myslím si ale, že v určité době je potřeba začít si hledat vlastní cestu, vytvořit si vlastní hráčský slovník a pochopit, že nejdůležitější není být nejrychlejší na světě, ale mít svůj poznatelný styl a dokázat vyhovět různým hudebním požadavkům. Nebýt jen sólista, ale naučit se sloužit celku, kapele.

V minulosti jste hrál s několika různými kapelami a sbíral rozmanité zkušenosti, dá se říci, co vás bavilo nejvíce nebo co vám přineslo největší zkušenosti?

Zkušenosti mi přineslo všechno, včetně těch plesů se zmiňovanými tanečňáky. V muzikantství jsou různé disciplíny, neexistuje jen hraní na velké stage pro pět tisíc posluchačů. To je tak maximálně sen mladých kapel ve zkušebně. Přijdou i situace malých koncertů v klubech, hraní s kapelami na rautech, v barech a plesovky, koncerty pro dvacet lidí, pódium, kam se člověku pomalu nevejde souprava… Je to hodně závislé na pokoře a pevném řemesle, na pevnosti přesvědčení, že i tyhle akce jsou součástí muzikantské cesty. To všechno jsem si vyzkoušel a to všechno mě svým způsobem zocelilo.

 

 

Vymyslel jste také vlastní bubenický projekt Drumwave. Mohl byste mi říci, v čem spočívá a jestli bude pokračovat?

Drumwave byl projekt, který jsem uskutečnil před pěti lety s myšlenkou vytvořit kapelu s výrazným podílem složky bicích nástrojů. Věc se podařilo zrealizovat a ve složení tří bubeníků a klávesisty jsme vyrazili na turné, ze kterého vzniklo i koncertní DVD Evening for the Advanced.

Určitým pokračováním projektu pak bylo CD 2nd Wave for Sophisticated Junkies, které vyšlo před dvěma lety. Z části obsahuje připravovaný materiál na další turné Drumwave, zčásti pak méně „bubenické“ skladby, které jsem měl v šuplíku. Zhruba poslední rok připravuji materiál na nové album, které, domnívám se, posouvá moje hudební výrazivo zase někam dál. Nechám se překvapit, jak vše ve výsledku dopadne. Nechci se v tom ale nikam honit, času je dost.

Na pultech knihkupectví jsou k dostání vaše příručky pro bubeníky v podobě knih i DVD, publikujete odborné články, cítíte se být na hudebním poli spíše praktikem, nebo teoretikem?

Cítím se být muzikantem, který dostal do vínku schopnost předávat know-how o svém nástroji a šíleně ho to baví.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Černá víra Depeche Mode je věčná

    Britská kapela Depeche Mode vystoupila po 4 letech ve středu opět ve vyprodaném Edenu. Devátá zastávka v rámci probíhajícího Global Spirit Tour připadla právě na Prahu a jednalo se opět o magický hudební zážitek.

  • Rozlučka s Deep Purple jako rocková mše

    Pražská O2 arena zažila 22. května večer velkolepou show v podání britské rockové legendy Deep Purple. Jejich světové turné Infinite dává tušit, že může být poslední, což české fanoušky vyburcovalo k maximální účasti. Plno bylo na ploše i na tribunách.

  • Muse se vrací, pozitivní a plní naděje

    Po dvou letech od vydání posledního alba Drones se na scénu znovu vracejí britští rockeři Muse. Ještě předtím než vyjedou na očekávané stadionové turné po Americe s Thirty Seconds To Mars a PVRIS, vyslali do světa novinku s názvem Dig Down.

  • Papa Roach přivezou do Prahy novou desku

    V září letošního roku se můžeme těšit na koncert kapely Papa Roach, která právě vydává svou devátou studiovou desku Crooked Teeth.

Rozhovory z rubriky