Rozhovor s Milošem Makovským: Album Neopak je spíš výpověď kytaristy-invalidy Doporučený

Invenční kytarista, skladatel, aranžér Miloš Makovský je jedním z hudebníků, kteří mají naší hudební scéně hodně co nabídnout, dají se lehce srovnávat se známými zahraničními hvězdami, ale přesto se k širšímu posluchačskému publiku úplně nedostali. Právě Miloš Makovský se objevoval s nejrůznějšími českými hudebníky na pódiu, prošel řadou skupin, pro které také skládal, a je žánrově nevyhraněný. Před čtyřmi lety nahrál zatím poslední album nazvané Neopak. Nejen o novince se pro redakci musicweb.cz v následujícím rozhovoru rozpovídal.

Miloš Makovský Miloš Makovský Zdroj: archiv hudebníka

Miloši, hned na začátek, jak jste získal přezdívku „Šmak"?
To je jednoduchý - Milo šMak ovský.

Vyrůstal jste ve Velkém Meziříčí, jak vypadala tamní hudební scéna, když jste dospíval a objevoval hudbu?
Bylo tam několik kapel, nevím, asi pět...?, a jedna z nich se jmenovala Lions, ta byla úžasná. Jednou jsem je poslouchal potajmu za dveřma, když zkoušeli. Byl to pro mě obrovský zážitek.

Co konkrétně Vás inspirovalo pro to, abyste se dal na dráhu kytaristy?
Kytara mě fascinovala už v dětství, ale v rodině žádný muzikant nebyl, rodiče to nebrali vážně, ale mě to drželo stále, tak jsem si prvně kytaru půjčoval. Chodili jsme s klukama na čundr a tam hrál na kytaru skoro každý.

Jaké byly Vaše začátky v osmdesátých letech s kapelou Electriss v Brně?
No to už jsem byl docela ostřílený, hrál jsem před tím už s několika kapelama v Meziříčí a také v Bystřici pod Hostýnem a ve Velké Bíteši. Do Brna mě přivedl Vilda Majtner, který mě objevil, byl to člen legendární skupiny Regenerace, a právě on založil v roce 1981 skupinu Electriss. Vzpomínám si, že mě bylo často vytýkáno konkurenčními muzikanty, že hraju jinak, a že se tak nehraje. Hráli jsme tehdy převážně převzaté skladby, ale už i nějaké moje.

V různých kapelách, ve kterých jste působil, jste se setkal s muzikanty jako je Radim Hladík, Marian Varga nebo s trojicí Lenk-Janoušek-Redl. Každý z nich hraje jiný žánr. Jaký žánr je Vám nejbližší a proč?
Nejbližší mi asi byl vždycky art rock. To je hudba, která osahuje melodii, harmonii, má drive i instrumentální a aranžérskou rozmanitost a není svázána úzkými mantinely.

 

 

Účastnil jste se také festivalu Porta. Jak na takový festival vzpomínáte, například ve srovnání se současnými festivaly?
Měl jsem to štěstí, že jsem si zahrál v roce 1989 v Plzni před třiceti tisíci lidmi. Tenkrát těch festivalů u nás moc nebylo. Potom jsem ze zdravotních důvodů víc než dvacet let nehrál. Teď jsou ty festivaly různě žánrově zaměřené, což je dobře, ale problém je, že jich je strašně moc, takže o nich ani člověk nemá přehled.

V roce 1986 jste založil skupinu Taxi, pro kterou jste také výhradně skládal hudbu. Kde jste nejčastěji čerpal inspiraci?
Určitě mě inspirovaly skupiny Blue Effect a Olympic, a potom zahraniční, například Deep Purple, Yes, Pink Floyd, Uriah Heep...

Josef Drgáč byl textařem skupiny Taxi, jak skladby vznikaly? Přišel jste vždy první s hudbou Vy a pan Drgáč poté složil slova nebo tomu bylo jinak?
Dělal jsem muziku a na ni se pak psal text. Občas jsem navrhl téma. Některé texty nám psal tehdy také zmíněný Slávek Janoušek.

Ostatní muzikanti o Vás píší, že jste dříč a neustále jste během turné cvičil na kytaru. Jak to tehdy bylo?
Hraní mě bavilo, tak jsem hrál poměrně dost, ale nikdy jsem neměl příliš propracovaný systém cvičení. Spíš jsem si jen tak hrál. Rozhodně jsem necvičil tolik, jak o mně někteří tvrdí, vždyť povětšinu hudebního života jsem byl amatér a chodil jsem do práce.

Jste kytarový samouk, ale nyní také radíte, jak na tento nástroj hrát. Co je podle Vás nejtěžší pro mladé začínající kytaristy?
To je individuální, každému jde něco snáz a něco jiného hůře. My středoevropané jsme na tom špatně například s rytmikou.

Kdo je Váš největší kytarový vzor, se kterým byste si chtěl zahrát na pódiu?
Vyloženě vzor nemám, ale velice uznávám velikány jako Jimi Hendrix, Ritchie Blackmore, John McLaughlin, Eddie Van Halen, Alan Holdsworth, Al Di Meola, Jeff Beck, Steve Vai. Tak s někým z nich určitě. (smích)

Sledujte rock na Facebooku:
 

Když se zaposloucháte do současné hudební scény, ať už jde o tuzemskou nebo zahraniční, kteří hudebníci Vás v poslední době zaujali?

Tak na tuto otázku neumím odpovědět, neboť se živím zvukařinou a věřte, že jediné co nechci po práci, je poslouchat muziku. Ale vlastně někdo přece. Virgil Donati - In This Life, úžasná muzika po všech stránkách, pro mě jedna z nejlepších desek za posledních dvacet let, co jsem slyšel.

cd frontVe své tvorbě spojujete brilantní techniku s efektními a neotřelými nápady, přesto se lze na Vašich stránkách dočíst, že nejzajímavější nahrávky zůstaly nevydané. Jak se to přihodilo?
Souvisí to především s nemocí mé levé ruky, ale rovněž s mojí povahou. Jsem asi málo exhibicionista. Taky je pravda, že o tuto muziku se vydavatelé zrovna neperou.

Jiní muzikanti Vás přirovnávají k Stevu Vaiovi nebo Joe Satrianimu. Jak to vnímáte? Posloucháte rád tyto kytaristy?
Je to samozřejmě velice lichotivé, ale snažím se být sám sebou a myslím, že moje hudba je přece jen trošku míň exhibiční a tudíž má snad trochu širší záběr. Poslechnu si je ale velice rád. Především Vai je neuvěřitelně invenční a originální ve skladbě i ve výrazu. Je geniální.

V roce 2011 jste vydal album Neopak. Jak byste ho charakterizoval?
Právě tohle CD Neopak vyšlo hlavně díky Pavlu Kopřivovi z FT Records, který mě téměř donutil album vydat. Je tam pár hodně starých skladeb, které ležely ladem. Jinak je to asi taková výpověď skladatele-kytaristy-invalidy.

Věnujete se také masteringu a celkovým studiovým přípravám desek. Jak takový proces vypadá?
Dělám hlavně postprodukci, což je trochu nevděčné, protože člověk musí napravovat to, co se při nahrávání zanedbá nebo nepovede a vzhledem k možnostem digitální technologie se na to dnes i spoléhá... Ono se to pak doladí, porovná, nakopíruje... Zkrátka se to nejdřív odflákne, a potom se to všechno musí napravit.

Na letošní podzim plánujete několik koncertů. Můžete více specifikovat tyto koncertní plány?
Mám neustále problémy se sestavou, ale to je můj problém. Každopádně si lámu hlavu, jak se dostat víc k fanouškům, pro které je naše muzika určená, protože většina z nich nelouzí po internetu a odnaučili se chodit na české kapely, neboť se tahle muzika u nás nějak nenosí.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Černá víra Depeche Mode je věčná

    Britská kapela Depeche Mode vystoupila po 4 letech ve středu opět ve vyprodaném Edenu. Devátá zastávka v rámci probíhajícího Global Spirit Tour připadla právě na Prahu a jednalo se opět o magický hudební zážitek.

  • Rozlučka s Deep Purple jako rocková mše

    Pražská O2 arena zažila 22. května večer velkolepou show v podání britské rockové legendy Deep Purple. Jejich světové turné Infinite dává tušit, že může být poslední, což české fanoušky vyburcovalo k maximální účasti. Plno bylo na ploše i na tribunách.

  • Muse se vrací, pozitivní a plní naděje

    Po dvou letech od vydání posledního alba Drones se na scénu znovu vracejí britští rockeři Muse. Ještě předtím než vyjedou na očekávané stadionové turné po Americe s Thirty Seconds To Mars a PVRIS, vyslali do světa novinku s názvem Dig Down.

  • Papa Roach přivezou do Prahy novou desku

    V září letošního roku se můžeme těšit na koncert kapely Papa Roach, která právě vydává svou devátou studiovou desku Crooked Teeth.

Rozhovory z rubriky