Maiden England vyšlo roku 1989 a díky maximálnímu nasazení Steva Harrise na přípravu videa neuskutečnili Maideni v tomto roce žádný koncert. V době této skupinové dovolené vydal své sólové album jak Adrian Smith, tak Bruce Dickinson. (Jen pro zajímavost – na Bruceově albu hrál na kytaru jakýsi Janick Gers.)
Skupina se počátkem roku 1990 sešla k nahrávání další desky. Zde došlo k překvapivé změně: Adrian Smith, navnaděný právě vyšlou sólovkou, prohlásil, že není schopen podat u skupiny maximální výkon, a tak po vzájemné dohodě odešel. Jako náhradníka doporučil Dickinson právě Janicka Gerse. Nové album neslo název No prayer for the Dying a znamenalo určitý návrat k ryzímu, syrovějšímu heavy metalu, tematicky se zabývá spíše vážnějšími otázkami současnosti. Možná po sedmém synovi očekávali fandové něco jiného. Toto album, byť mělo prodejní úspěch a objektivně je skvělé, příliš příznivě přijato nebylo. Výrazně větší úspěch zaznamenal singl, který napsal Dickonson a který byl určen do soundtracku filmu Noční můra v Elm Street 5, „Bring you Daughter... to the Slaughter.“ Opět následovalo turné, tentokrát s mnohem jednodušší a střízlivou produkcí. A Maideni dokázali, že umí odehrát skvělý koncert plný energie i bez „tisíce slonů a mnozích efektové.“ Nemalou zásluhu na tom měl i Janick, který se umí na pódiu odvázat, blbne a dělá všelijaké skopičiny – jak se ostatně mohl přesvědčit každý návštěvník jejich koncertů od té doby.
Po turné se pustila skupina do další desky a roku 1992 spatřila světlo deska Fear of the Dark. Hlavně titulní skladba zaznamenala fenomenální úspěch, o tom svědčí i její pravidelné zařazování na koncertech od té doby. Také píseň Be Quick or Be Dead je velmi povedená. Album ale také obsahuje, dle mého soudu, nejhorší Maidení song všech dob – Wasting Love. Osobně myslím, že toto album je jedno z jejich nejslabších. Následovalo turné, kde konečně poprvé navštívili tehdy ještě Československo – vystoupili v Ostravě. Ke konci turné se k tomuto albu začaly objevovat problémy s Dickinsonem. Měl řadu bočních projektů (kromě sólovek např. reprezentoval UK ve sportovním šermu nebo získal pilotní licenci na Boeingy, také se chtěl více věnovat rodině) ... Bruce se rozhodl pro to, o čem už nějakou dobu přemýšlel – odchod. Dojeli ještě turné, oficiální rozlučka byla v televizní show spojená s vystoupením horrorového kouzelníka Simona Drakea. Z tohoto vystoupení vyšlo video nazvané Raising Hell. Tečku za Brucem zde udělali docela brutálně po hymně skupiny právě v železné panně.
Ve skupině panovala trudnomyslnost, ale rozhodli se pokračovat. Vyhlásili konkurs na nového zpěváka a byli zavaleni desetitisícem nahrávek. Jejich volba padla na Blaze Bayleyho ze skupiny Wolfsbane (ti dělali IM předkapelu na turné r. 1990, takže navíc věděli, jak funguje naživo). Další změna byl odchod jejich producenta Martina Birche do důchodu, a tak následující album je první v historii, na kterém se nepodílel. Navíc Steve Harris procházel těžkým obdobím, rozváděl se s dlouholetou ženou. Tohle vše se podepsalo na novém albu, The X Factor, které vyšlo r. 1995. Bylo velmi temné a ponuré, kritikami nepříznivě přijaté. Přesto, že na živých koncertech fanoušci Blaze přijali velmi dobře, neúspěch desky mu připisovali (ač jeho podíl na uvedených věcech je mizivý). Blaze nebyl špatný, ale byl jiný, což mnoho skalních fanoušků nevzalo. Ale album pomohlo skupině odrazit se ode dna a pokračovat dál.
Po turné začali hned pracovat na dalším albu – Virtual XI. Toto album je velmi kvalitní, ale řadou lidí nedoceněné. Přitom je na něm řada skvělých písní, např. Futureal nebo The Clansman. Tradičně následovalo turné. Na něm začal mít Blaze problémy s hlasem. Ukázalo se, že maidenovské šňůry jsou velmi náročné a Bayley byl tedy ze skupiny vyhozen.
Po jeho odchodu se začalo přemýšlet o Dickinsově návratu. Ten se nakonec uskutečnil a spolu s ním přišel i Adrian Smith. Kapela tak začala fungovat se třemi kytarami. Další změnou byl producent Kevin Shirley, který pracoval na všech jejich albech od té doby. Roku 2000 vyšlo album Brave New World. Byl to návrat vskutku triumfální a ukázal, že předchozí období všem členům pomohlo nabrat energii a možná si něco ujasnit. Následující turné všem ukázalo, jak se věci mají. Vystoupili na festivalu Rock in Rio, kde na ně přišlo přes čtvrt miliónu lidí. Z tohoto festivalu bylo pak vydáno stejnojmenné živé DVD.
Roku 2003 vyšlo další album, Dance of Death. To (v mých očích) překonalo i svého předchůdce. Sama titulní skladba je skvost, album je ale plné i dalších výborných písní. Kompozičně se rozmáchli, až na dvě jsou všechny písně delší než pět minut, titulka a Paschendale trvají dokonce osm a půl minuty. Zajímavostí je, že závěrečná píseň alba Journeyman, je první plně akustická skladba IM. Již tradičně následovalo turné, ze kterého vzešlo živé album Death on the Road.
Pak Maideni udělali vzpomínkové turné Eddie Rips Ut the World Tour navazující na DVD Early Days. Na něm hráli převážně skladby z prvních tří alb. To zakončili charitativním koncertem pro Cliva Burra, jejich bývalého bubeníka, který trpěl silnou roztroušenou sklerózou.
V roce 2006 vyšlo album A Matter of Live and Death. Je ve stylu předchozích, ale osobně mi přijde výrazně slabší. Ani ne tím, že by obsahovalo špatné písně, spíš mám pocit, že je trochu dusí produkce, takže všechny znějí příliš podobně. Naživo mají výrazně lepší atmosféru. Na turné k tomuto pak zkusili zajímavý experiment – odehráli celé album tak, jak bylo vydáno. Na druhé půlce turné (obsahující i koncert v Ostravě) pak do toho zamíchali i písně z alba Number of the Beast, které slavilo 25. narozeniny.
Po tomto turné nastala druhá část vzpomínkového, tentokráte odkazující se k legendárnímu živáku Live after Death. Posunuli to ale ještě o kousek dále, takže vzniklo turné Somewhere Back in Time Tour. Egyptská výzdoba pódia ukázala, kde je těžiště. Fanoušci si mohli (možná naposled naživo) vychutnat Rime of the Ancient Mariner, ale vedle toho např. i Wasted Years. Z tohoto turné byl živák jako součást dokumentu Flight 666. Zajímavostí je, že živák není z jednoho koncertu, ale každá píseň je z jiné zastávky.
Přišel čas na další, zatím poslední, řadové album. Roku 2010 tak přišel na svět The Final Frontier, tentokráte ve sci-fi kabátku. Album také velmi úspěšné. Zvukově a stylově jede v zajetých kolejích Kevina Shirleiho. To pro mě není dobrá zpráva, opravdu bych ocenil více syrovou, nebo alespoň ne tak přešlechtěnou produkci. Ale je to můj osobní názor, se kterým jsem nejspíš v menšině. Osobně mi ale přijde album povedenější než předchozí. A jak je jejich zvykem, následovalo světové turné, ze kterého vyšel záznam na DVD pod názvem En Vivo!
Děkuji, že jste se mnou prošli i druhou pouť!