Skupina Rammstein se už u nás může cítit jako doma. A to nejen tím, že ji čeští posluchači mají rádi a poctivě chodí i na jejich koncerty. Na pražský koncert dorazila překvapivě i obří skupina německých fanoušků, což místy skoro budilo dojem, že je člověk na koncertě v Německu a ne v Praze. Skutečně by bylo zajímavé zjistit statistiku, kolik posluchačů z vyprodané haly v Edenu přijelo z ramštajní vlasti.

Do Prahy, takříkajíc na místo činu, se kapela vrátila po dvou letech, tentokrát sem ovšem kromě velkolepé show přijela i představit stejnojmenné album, které od posledního vyšlo takřka po deseti letech!

Večer ovšem zahájila předkapela, kterou by málokdo tipoval před drsné Němce - francouzsko-libanonské duo Játékok. Dvojice mladých dam v šatičkách na B-Stagi uprostřed stadionu přehrála krásně provedené coververze nejen písní Rammsteinů a potvrdila tak výjimku, že ne vždy je kapela jen nechtěným předkrmem. Narvaná hala fanoušků i přes logickou netrpělivost při čekání na hlavní hvězdy vyjádřila překvapivou vnímavost při jejich setu a lze tak pochválit jak hudebnice, tak i fanoušky, že projevili takovou pokoru.

Samozřejmě nástup kapely nemohl neproběhnout bez velkolepé show, která už dopředu ukázala, že o ohně a dýmy nebude toho večera nouze. Navzdory ještě stále všudypřítomnému dennímu svitu kazící světelné efekty si Rammsteini zahalili oblohu černým dýmem, aby snad pokořili i samotné slunce. Počáteční část setlistu se nesla v duchu představení nových skladeb, které nezaostávají za svými staršími sourozenci. Nové písně (Radio, Zeig Dich, Puppe) se navíc snaží držet krok s dobou co se týče příchylnosti k elektronice. Ta dodává jejich hudbě ještě více na syrovosti a tvrdosti.

V souvislosti se zvukem se nabízí otázka, nakolik je Aréna v Edenu vhodná pro pořádání rockových koncertů, protože ačkoli kapela nebyla špatně nazvučena, jejich přibasované bicí se na stadionu zkreslovaly, až zněly poněkud nepřirozeně tupě a přehlučněle. Navíc, což souvisí s filozofií kapely, která si stojí za svým a nepořizuje obrazovky pro diváky, nebyla pro většinu fanoušků (pod 180 cm určitě) moc viditelná show na pódiu, což nevím, jestli je úplně šťastné.

Rammstein = velkolepá koncertní a pyrotechnická show. Nejinak tomu tedy bylo i v Edenu. Kapela hrála na stagi pod něčím, co by se dalo přirovnat k postapokalyptickému chrámu z filmů typu Mad Max případně (po zapálení) připomínající Sauronovu věž. Těžko se dá najít jiná skupina, která by měla koncertní show tak dobře provedenou a hlavně tak originální. Došlo tak k „tradičnímu" vaření/pečení klávesisty Christiana Lorenze, který navíc, oproti dřívějším koncertům, se dokonce oblékl celý do protihořlavého obleku, aby ho mohl šílený kuchař Till Lindemann podpálit. V rámci písně Puppe došlo navíc k šokujícímu vzplanutí vnitřku obřího kočárku se strašidelným miminkem.

Kapela během své show sice nevyužívala obrazovky, v omezené míře jim k tomu sloužila ale pohyblivá obrazovka na onom „chrámu." Z něj také odstartoval remixovanou DJ verzi skladby Deutschland kytarista Richard Z. Kruspe, aby následně kapela zahrála celou tuto píseň v monumentální verzi. Skladba Deutschland (a zejména její klip) vzbudila ve světě mnoho kritických ohlasů, což rozhodně nepřinutilo kapelu si ji nějak zcenzurovat. Naštěstí. Však v jaké jiné písni se Němci pravdivě podívali sami tváří v tvář své vlastní historii s překvapivou střízlivostí a bez oné dnes proklaté politické korektnosti.

Zlatým hřebem nového repertoáru se následně staly skladby jako Zeig dich, Radio či Ausländer. Vypíchnout ovšem chce rovněž i baladické momenty, při nichž umí Till Lindemann výborně vystoupit ze své metalovo-industriální polohy (Was ich liebe, Puppe). Po představení nových skladeb se už ovšem kapela vrátila k osvědčeným hitům, při nichž docválala až do cílové rovinky. Posluchači si tak mohli vychutnat již zmíněnou Mein-Teil, Du hast či Sonne nebo Ohne dich. Po nich kapela v akustické verzi vystoupila s oběma slečnami Játékok na B-Stage uprostřed stadionu, aby se následně na gumových členech nechala dopravit zpět na stage, kde po vytleskání ještě dvakrát odehrála klasiky jako Ich will, Rammstein nebo Pussy, při níž nemohl chybět Lindemann na obřím pohyblivém falickém dělu, z něhož kropil své nejvěrnější fanoušky v prvních řadách. To vše okořeněné ohňovými doprovody ze všech stran stadionu, až člověk pochopil, jak se asi cítí grilované kuře.

Rammsteini přivezli a zahráli to, co od nich všichni čekali, a tak by to mělo být. Dvouhodinový setlist je navíc v dnešní době slušná délka. Kapela zatím navíc nijak hloupým směrem nevyměkla, drží si pořád svůj rockově alfasamčí výraz, hudebně se vyvíjí, nestárne a nebojí se jít i do kontroverze a provokace v oblastech, kde už dnes mnozí raději před hudební korektností vyklízí pole. A za to si zaslouží velký dík.