Úvod patřil skupině George & Beatovens, která oživila tvorbu již zesnulého zpěváka Petra Nováka. Byl jsem zvědavý, jak se kapela zhostí známých písní bez hlasu svého zakladatele. Petra Nováka zastoupil kolega Karel Kahovec a musím říci, že si nevedl vůbec špatně. Typově Novákovu temperamentu opravdu vyhovoval. Jen mi trochu chyběla absence varhan v již klasických písních, hit Náhrobní kámen ale dopadl na jedničku. Oživením byl i příchod zpěváka Viktora Sodomy, který překvapil svým stále sytým a přitom syrovým hlasem. A když tento zpěvák, který se v dalším vývoji přiklonil k popu, předvedl ranou píseň britské skupiny Deep Purple Hush, Lucerna byla pěkně nažhavena k dalším zážitkům.
Prohlédněte si také fotky z Československého beatového festivalu
Dalším tahounem beatového maratonu se staly slovenské Prúdy s Pavolom Hammelom. Připoměli tvorbu geniálního varhaníka Mariána Vargy, který kdyby letos nezemřel, určitě by byl pozván na tuto akci i se svou kapelou Collegium Musicum. Hammel má stále neuvěřitelně svěží hlas a svou půlhodinu využil opravdu vrchovatě. Vytasil se svými nejlepšími hity Zvoňte, zvonky zvoňte, které díky mistrovské kytaře Fera Grigláka vyzněly ještě moderněji než v době svého vzniku. Vše bylo originální, čisté a navíc s působivými slovenskými texty, kterým je stále dobře rozumět.
Po této lahůdce však přišla studená sprcha v podobě Energitu Luboše Andršta. Náš stále nejlepší bluesový kytarista bohužel nezahrál nic ze svých úžasných kompozic na vinylových deskách, ani se nepřipomenul tvorbou z doby spolupráce s basistou Vladimírem Padrůňkem. Zcela zbytečně podcenil vyspělost rockového publika a vybíjel se „honimírskými" improvizacemi na dva akordy. Nebylo to moc bluesové, rockové ani jazzové. Přestože ho doprovázela známá rytmika Guma Kulhánek a Jiří Zelenka, výsledek zněl spíš jako jam session. Situaci nezachránil ani chraplavý zpěv mladého varhaníka.
Brněnská kapela Synkopy 61 přijela do Lucerny s nelehkým úkolem, přesvědčit publikum, že vícehlasá hudba tzv. westcoastu má stále co říct. Hned v úvodu se chytli skladbou Beach Boys, pak ale hráli a zpívali své věci, které už upadly v zapomnění. Výjimkou byla píseň Válka je vůl, která našla zasloužený ohlas. Na závěr však Synkopy 61 chytře zařadily největší hity Beach Boys, kterými Lucernu ohromily jako v dobách své největší slávy. A závěrečný triumf Barbara Ann bude ještě dlouho znít v uších všech posluchačů v Lucerně.
Následoval energií nabitý blok Vladimíra Mišíka s Etc. Rockový bard se připomenul slavnou Variací na renesanční téma s textem Václava Hraběte, na repertoár z tvorby Josefa Kainara už ale nedošlo. Publikum možná také čekalo na neformální hymnu 60. let Sluneční hrob, kterou dlouhá léta zpíval s Blue Efektem Radima Hladíka. Na tohoto nedávno zemřelého kytaristu sice na pódiu kdekdo zazvzpomínal, jeho tvorbu ale nezahrál nikdo. Mišík více sázel na vlastní věci a s publikem se rozloučil slavným Špejchar blues.
Dobře naladěná Lucerna pak byla vystavena poněkud chladnější instrumentální hudbě Jazz Q. Ani kapelník Martin Kratochvíl se moc nesnažil připomenout svými začátky s basistou Vladimírem Padrůňkem. Nabídl svůj běžný aktuální repertoár, který ale s duchem akce moc nerezonoval. Nejzajímavější bylo Čundrácké blues, které ale obsahuje tolik akordů, že by je žádný čundrák u ohně nesvedl.
Na závěr pak došlo k menšímu trapasu, když si Martin Kratochvíl chtěl nechat pokřtít živé album Siločáry z koncertu Jazz na Hradě bývalým prezidentem Václavem Klausem. Několik podnapilých rockových fanoušků začalo na bývalou hlavu státu hvízdat a pořvávat, nepomohly ani Kratochvílovy uklidňující výzvy, že jsme tady přece kvůli hudbě. Tento incident jen obnažil zákopy mezi rockovou scénou a oficiálními strukturami. Dříve se nadávalo na komunisty, kteří se beatu a později i rocku báli, Václav Klaus sice podporoval jazz, ale tím si u rockerů také nepolepšil.
Kuriózní finále beatového maratonu přineslo vystoupení Primitives Group. Tato kapela, kterí v 60. letech proslula hlavně pyrotechnickými efekty a scénickými nápady trochu zneužila svou spolupořadatelskou roli a Lucerny se zmocnila místo domluvené půlhodiny na dvojnásobnou dobu. Diváky v předních řadách trochu vylekala ohňovou stěnou i zadýmením pódia, jinak ale předvedla téměř klasický blues rock. Nejvíc se jim dařilo v převzatých hitech od amerických Doors. Zpěvák Ivan Hajniš si užil své chvíle slávy, na které čekal dlouhá desetiletí, ale vůči poslední zpívající hvězdě večera Lešku Semelkovi to nebylo moc kolegiální.
Skupina SLS nastoupila až v době, kdy se Lucerna již vylidňovala a s ohledem na pořadatelskou uzávěrku mohla předvést jen pár písní. Na adresu Leška Semelky lze říci, že mu to zpívá neustále dobře a navíc má za sebou kapelu tvořenou velmi zdatnými a sehranými muzikanty. Během večera se na kus řeči zastavily i stále aktivní rockové hvězdy Petr Janda a Michal Prokop, oba pamětníci festivalu před padesáti lety. Prvně jmenovaný si s publikem zazpíval jednu píseň na kytaru, druhý zase zafungoval jako kmotr příležitostně vydaného LP k historii Čs. beatových festivalů.
Pro redakci musicweb.cz napsal Jaroslav Rys
