K dokonalému koncertu nejsou potřeba průpovídky ani teatrálnost, dokázali The Hu Doporučený

Bezchybná rytmika není u rockových a metalových kapel příliš obvyklá. Už vůbec ne, pokud má skupina k baskytaristovi ještě dva bubeníky. Mongolští The Hu ale pražskému Lucerna Music Baru předvedli sehranost celého uskupení s klišovitě pověstnou asijskou precizností. Tradiční mongolská hudba zkřížená s rockem publikum chvílemi téměř i hypnotizovala.

The Hu zhypnotizovali Lucernu dokonalým rytmem a hrdelními zpěvy. The Hu zhypnotizovali Lucernu dokonalým rytmem a hrdelními zpěvy. Foto: Petr Zip Hájek/musicweb.cz

Mongolská kapela The Hu se svým jediným albem The Gereg naprosto ovládla americké a evropské hudební žebříčky. Singly Yuve Yuve Yu a Wolf Totem zveřejněné v roce 2018, tedy rok před vydáním desky, znal téměř ze dne na den prakticky každý rocker a metalista. Není divu – tradiční mongolská hudba spojená s rockem není v Evropě a USA zrovna obvyklou hudební fúzí. Ani zapřisáhlí folk metalisté nejsou na hrdelní alikvótní zpěv chöömej (tedy zpěv, při kterém zpěvák vydává naráz více než jeden tón) příliš zvyklí. Hudba The Hu je zkrátka pro evropské a americké publikum zvláštní a neotřelá a je zajímavou změnou oproti provařeným kapelám typu Finntroll, Korpiklaani nebo Arkona. Ve spojení s dokonale zvládnutým marketingem tak The Hu uspěli nevídaně rychle.

Podobný úspěch má skupina i na turné. Pražský koncert v Lucerna Music Baru byl vyprodán dlouho dopředu a kdo si lístky kupoval přes překupníka, zaplatil mnohdy i dvojnásobek původní ceny vstupenky. O špatnou investici ale rozhodně nešlo. The Hu v Praze odehráli precizní koncert. Ztráta kvality hudby oproti studiové nahrávce byla naprosto minimální, což je s přihlédnutím k prostoru Lucerna Music Baru s podivem. Velkou zásluhu na tom má i fakt, že kapela nepoužívá samply. The Hu, ač původně čtyřčlenní, naživo vystupují v osmi lidech. Oproti klasické sestavě přibrali na turné kytaristu, basáka a dva bubeníky – jednoho s klasickými bicími, druhého s perkusemi.

Nikdy nevypadli z rytmu

Už při otvíráku Shoog Shoog byla celá osmička hudebníků dokonale sehraná. Kdyby místo dvou bubeníků hrál jeden čtyřruký, výsledný dojem by zůstal stejný. Rytmická sekce se prostě za celou dobu koncertu nerozjela ani jedinkrát, ani o dobu. Což je výkon, který by většina rockových kapel mohla jen závidět. Naprostá sehranost se ale projevila i u ostatních členů uskupení. Ať už šlo o hráče na tradiční mongolský strunný nástroj morin khuur nebo o zpěvy. Z osmi lidí na pódiu totiž vokály zastávalo sedm členů, nezpíval akorát bubeník za klasickými bicími.

Podívejte se také na fotoreportáž z koncertu

Z dokonalého rytmu The Hu nevypadli ani jedinkrát za celý koncert. Muzikanti hráli jednu píseň za druhou. Bez zbytečné show, jakýchkoliv divadelních prvků nebo dlouhých průpovídek. The Hu prostě jen hráli, hráli a hráli dobře. Žádná pódiová cingrlátka a efekty, kromě velkého modelu mongolské přilby nad bubeníkem, zkrátka ani nepotřebovali. Hlavní zpěvák Galsanjamts Nyamjantsan se akorát naučil pár slovíček a frází v češtině („díky, ruce nahoru“ a podobně), občas mu ale kvůli silnému přízvuku nebylo ani rozumět. To mu ale fanoušci velmi rádi odpustili.

The Same, The Gereg, The Song of Women. Muzikanti byli zkrátka k nezastavení. Při písni The Legend of Mother Swan sedm hrdelních hlasů vytvořilo natolik hutnou zvukovou kouli, až málem velkou část lidí zhypnotizovalo. Zajímavým a netradičním jevem bylo i to, že celý sál byl schopný tleskat celou písničku do rytmu, a ještě k tomu opravdu sehraně. Kdo někdy navštívil nějaký větší koncert, jistě zná opačnou situaci – lidé začnou vytleskávat rytmus a po několika plácnutích tleská každý úplně jinak. Nic takového se ale tentokrát nestalo. Dokonalý rytmus by zkrátka The Hu mohli mít jako druhý název.

 

 

Hypnotické melodie po chvíli vystřídalo příjemné osvěžení, veselá a skočná píseň Uchirtai gurav. Člověk by do tohoto okamžiku ani neřekl, jak zvukomalebná dokáže mongolština někdy být. V druhé polovině setu došlo i na tři nejslavnější písničky kapely. Yuve Yuve Yu, Wolf Totem a The Great Chinggis Khaan následovaly hned po sobě. Po technické stránce provedení opět nebylo co vytknout. Známé písničky tak navíc probraly a rozezpívaly i fanoušky, kteří se dosud jen pohupovali v kolenou. Za trojici největších hitů si The Hu vysloužili ohromné ovace a skandování jména kapely, což při troše fantazie evokovalo spíš pavilon opic: „hu, hu, hu, hu.“

Wolf Totem zazněl dvakrát

Skupina zakončila vystoupení kouskem This is the Mongol a opět bez dlouhých průpovídek nebo dojemného loučení odešla do zákulisí. Po pár minutách ale byli zpátky. S jediným vydaným albem, které The Hu zahráli komplet, a čtyřmi staršími skladbami se ale přídavek vymýšlí dost těžko. Kapela proto znovu zahrála největší hit Wolf Totem. Opakování písní během jediného koncertu většinou nedělá dobrotu, tentokrát ale zafungovalo skvěle. The Hu mají zkrátka oproti mnohým kapelám jedinečnou výhodu – jsou zajímaví, sehraní a svoje nástroje i hlasivky ovládají skvěle. K takové kombinaci prostě nepotřebují pyrotechniku ani pompézní a teatrální show.

 

 

Předkapelou The Hu byli američtí Fire from the Gods. Energie jim vskutku nechyběla, stejně tak elán. Oproti hlavní hvězdě večera jim ale chyběla sehranost, preciznost a zvládnutí žánru. Spojení metalcoru s rapem sice někdy může fungovat, v tomto případě jde ale o krok vedle. Tím spíš, když se zpěvák AJ Channer pokouší napodobovat zpěváka Sepultury Derricka Greena (k čemuž dredy rozhodně nestačí) nebo střídavě growlovat, rapovat a zpívat čistě, i když tuto kombinaci jeho hlas zdaleka nedokáže obsáhnout. Zatímco synonymem The Hu je rytmus, Fire from the Gods ujížděly doby až do ostrých zatáček. Na druhou stranu to není nic, co by se nedalo dohnat zkoušením. Výběr předkapely byl ale také poněkud zvláštní – k folkrockovým The Hu by se hodilo lépe snad cokoliv jiného než rap metal Fire from the Gods.

Napsal(a):

Zanechat komentář