27.04.2012 18:55

Rozhovor s A Banquet: Pořád jsme dostatečně naivní

Na vydání debutu pražské trojice čekalo tuzemské posluchačstvo se zatajeným dechem. Deska Breath přišla jako blesk z čistého nebe, a jak se kritici shodují, prorazila zamrzlou hladinu české hudební scény. Přesto si její tvůrci zachovávají nevšední skromnost. S A Banquet o novém albu, umění anebo o nočních můrách.

Desátého dubna jste v Lucerna Music Baru pokřtili debut Breath. Jak se vám hrálo před kritickým pražským publikem s novými, naživo dosud neprezentovanými songy?

Michael: To je taková klasická zkouška ohněm v Praze. Půlka lidí se na tebe přijde podívat s výrazem tak se jako ukažte, stoupnou si tam a jenom tě propalují pohledem. Ale bylo to docela v pohodě. My jsme si na to už tak nějak zvykli, byl to náš již třetí větší koncert tady v Praze v Lucerně.

Richard: Já jsem si třeba připadal víc nervózní v Plzni. V Lucerně byla ta nervozita tak velká, že se nějak pokrátila a bylo to relativně v pohodě.

Mathieu: Záleží, no. Já jsem v Lucerně vždycky hodně nervózní. Jako zpěvák to máš ještě takový vylepšený, že se týden před koncertem kontroluješ, jestli tě náhodou nebolí v krku, jestli se něco neděje, kloktáš vincentku a děláš úplný nesmysly, aby to nějak dopadlo. Nejhorší to je ráno ten den. Vzbudíš se, otevřeš oči a zkusíš nějaký dva falzety, jestli zpíváš, nebo ne. Když něco vyleze, říkáš si: Jo, dobrý, tak to snad půjde! (smích) Ale ten den je šílenej.

Od vydání čerstvého, kritikou pozitivně přijatého alba, uplynuly tři týdny. Změnilo se od té doby ve vašem životě něco?

Richard: Je to jako po maturitě. Nestane se nic zásadního.

Mathieu: Určitě je to delší proces. Den po křtu se ti strašně uleví, jsi ráda, že to máš za sebou, že to cédéčko fakt fyzicky existuje…

Michael: Že z tebe spadla ta tíha a už to dál žije vlastním životem…

Mathieu: Těžko se stane něco přes noc. Možná v Americe, když vydává nějaká obr hvězda. Důležité je, jestli to vydrží, jestli je ta deska opravdu dobrá. To se dá hodnotit až zpětně. A potom samozřejmě, jak už jsem říkal, s tou deskou je to delší proces, takže teď ji musíme dostat k lidem. Nejsme ještě tak známá kapela, takže to není zas tak snadný, ale zlepšuje se to.

2012 04 19 03 A BanquetBreath se drží na předních příčkách nejprodávanějších alb Supraphonu. V současné době se ale rozmáhá trend poskytnout fanouškům zlomek vlastní tvorby ke stažení zdarma.

Michael: My jsme byli vlastně jedni z prvních, co tenhle model tady razili. Jak demo EP, tak EP Kiss The Night! jsme dali zdarma ke stažení. Přišlo nám to jako elegantní forma, jak ho k lidem dostat a seznámit je s naší tvorbou. Nicméně si myslíme, že debut je plnohodnotný výtvor, který nás stál úsilí, jak fyzické, tak finanční. Takový sumář za nějaké období. Dát celou desku zadarmo, to by asi byla devalvace.

Mathieu: Na naše poměry máme obrovské dluhy, a když z toho dostaneme alespoň čtvrtinu, i tak nám to opravdu pomůže. Což je samozřejmě jeden z důvodů, proč desku nemůžeme s náklady, které jsme na ni měli, dát zadarmo. Ono by to tedy šlo, ale nejíst pak dva roky… to nejde. (smích)

Zažili jste éru, kdy jste neměli ani na jídlo?

Mathieu: To zažíváme pořád. (smích)

Richard: S tím se potýkáme furt, no.

Michael: Třeba leden, únor byl nejhorší. Když nikde nehraješ, ty peníze v hotovosti vůbec nemáš, prostě nemáš nic. Musíš počítat každou korunu.

Mathieu: Kupovali jsme ještě nějaké vybavení, a to mělo přednost. Vždycky jsem si napočítal, kolik toho potřebuju, kolik kde mám peněz nebo kolik si ještě můžu půjčit. A zapomněl jsem tam třeba dvakrát započítat jídlo! Pak jsme si společně navářeli, třeba na čtyři, pět dní, nějaký kotel čehosi, těstoviny a tak (smích).

Richard: Nájem za byt a za zkušebnu, benzín…

Mathieu: Měli jsme fakt dvouměsíční období, kdy jsme jedli taková velká jídla, a pak vždycky nějakou housku s paštikou. Ale tak… pořád žijem, tak asi dobrý. (smích)

Co považujete za největší přidanou hodnotu debutu v porovnání s předchozím EP?

Mathieu: Na épéčku byla každá písnička z jiného žánru. To nás baví, nedokážu si představit, že bychom se od toho oprostili. Největší přidanou hodnotou oproti Kiss The Night! je ale určitě kompaktnost, chtěli jsme, aby to album víc drželo pohromadě. Spojení synthů a tvrdších kytar z épéčka jsme se snažili nějak líp vybalancovat.

Mluvíte o kompaktnosti aktuální desky, přesto na něm jeden singl vyčnívá. Proč jste se rozhodli zařadit akustickou Fledgling?

Michael: To je záměr.

Mathieu: Michael přišel jednou v noci do pokoje a hrál pár akordů. Hodinu jsme pak spolu na to jamovali. Nahráli jsme si základní motiv a já jsem to po nějaké době dopsal. Když jsme pak vybírali písničky na desku, řekli jsme si: Tady doprostřed by bylo dobrý dát nějakej breakpoint.

Michael: Ono to zase vychází z klasický rockový hudby, kterou máme rádi. Tehdy skupiny měly různý podobný fígle, že třeba natočily hardrockový album a uprostřed najednou přišel zlom, nějaká balada nebo něco s akustikou. A to se nám líbí.

Richard: Věděli jsme, že u Albiniho bude obrovské studio, kde to bude skvěle znít.

{youtube}mG4y9oA-dFA{/youtube}

Co vám pověděl Steve, když jste se poprvé osobně setkali?

Richard: Ukázal nám, kde co je: Tady je kuchyň, tady je záchod, támhle jsou pokoje a já se tady dívám na televizi.

Mathieu: Jo, to bylo nejlepší. (smích) Bylo to dost pozdě v noci. Já jsem mu předtím akorát volal z letiště, protože jsme přijeli o šest hodin později.

Richard: Matěj přišel: Ty jo, to byl přímo on! (smích)

Mathieu: Otevřel nám v montérkách se znakem Electrical Audio. (usmívá se) Ty nosí snad pořád. V náprsní kapse tužku, v zadní kapse takový červený hadřík, kterým stírá časy střihů. Když chceš totiž na pásu něco přehrát, musíš to fakt přesně trefit, takže si píše ty časy, kdy pustit a stopnout rec. Bylo to milý.

Jakým stylem k vám Albini přistupoval? Ve studiu Electrical Audio přece jen mladá česká kapela nepřespává každý den.

Mathieu: Myslím, že ke všem přistupuje hodně profesionálně. Tohle vůbec nerozlišuje.

Richard: Má přirozený odstup, který ti nevadí, protože vidíš, že se soustředí fakt na to, co dělá. A dělá to pořádně.

Mathieu: Ale hlavně to není tak, že on je ta hvězda a vy teď budete dělat, co vám řeknu. Opravdu k nám přistupoval jako k sobě rovnému, s tím, že tady teď máme společně udělat to nejlepší, co dokážeme.

2012 04 19 08 A BanquetJako první jste na internet pověsili Far Away. Její slova na mně zanechávají dojem jakési osobní zpovědi.

Mathieu: Já se u textů vždycky snažím, aby byly v náznacích, aby sis tam mohla dosadit vlastní příběh. To mě baví. Far Away je o odloučení. O odloučení milované osoby, se kterou nemůžeš být v určité době. Někdo může říct, že to je klišé, když se to řekne takhle jednoduše. Já si to ale nemyslím. Nevím, proč bych měl psát něco smyšleného, když tohle cítím, a je to tedy pro mě nejsilnější. Tenhle text ve zkratce říká – milovaného člověka máš v srdci, a když se povzneseš nad fyzično, můžeš s ním být pořád.

Skladbu jste podpořili i videoklipem. O čem je?

Mathieu: Nahrávali jsme ho zase trochu jinak. Jednak jako vzpomínku na Chicago, kde jsme s Borisem (Boris Carloff, český producent, pozn. red.) natočili spoustu věcí, jednak jsme plánovali ho doplnit ještě něčím dalším. Nechtěli jsme jen sestřih nahodilých záběrů. Petra Římalová a Lukáš Opatrný, co s námi dělali už na Lost In Your Shades, pak vymysleli, že bychom mohli použít retro tapety – chtěli jsme něco minimalistického. Tak jsme je asi za 12 stovek koupili a myslím, že se tyhle záběry fakt hezky s Chicagem propojily. Celkově je pro nás ten videoklip hlavně vzpomínkou na tohle úžasný období.

Michael: Ono to tak i vlastně vyplynulo, že Far Away je o odloučení a ve spojení se vzdáleností Praha – Chicago se všechno krásně doplnilo.

Co symbolizují skořicová nebe, Cinnamon Skies?

Mathieu: Ta písnička je částečně o životě po životě. Měl jsem kdysi šílený sen, už to ani nemůžu vyprávět, protože kluci to znají zpaměti. (smích) Tehdy jsem se probudil a asi hodinu jsem se jenom klepal, brečel a nebyl schopnej se hnout. V tom snu jsem umřel a zdála se mi v něm spousta věcí, které popisují lidi, co zažili klinickou smrt, jak jsem se později dozvěděl. Náhodou jsem totiž narazil na knížku od Raymonda Moodyho, ve které jsem našel spoustu podobností a pak začal pátrat ještě dál. Je to asi jeden z nejsilnějších zážitků, co jsem kdy ve spojení se snem měl. 

A proč skořice… Ona skořice má takovou divnou pachuť a ve spojení s nebem  je taková zvláštní kombinace, která z mého pohledu docela dobře popisuje to, že se nikdy nemůžeš dobrat správné odpovědi. Správě odpovědi na otázky typu, jestli se věci dějí náhodně, jestli je řídí osud nebo ať už je to cokoli. I tak mě ale baví číst na to různé názory, a utvářet si tak nějakou vlastní filozofii a pohled na život.

Blue Feelings?

Mathieu: Blue Feeling je takový chmurný pocit, depka. Psal jsem to v době, kdy se toho na mě hodně valilo. V noci jsem se pořád budil, nemohl spát. V hlavě ti to neustále šrotuje, nemůžeš to zastavit, i když se snažíš sebevíc. Nemůžeš spát, nemůžeš nic, střílí to na tebe ty myšlenky. Nicméně, já se v textech nesnažím utápět, ale naopak tam vždycky dát nějakou naději: Vypadněte, jděte do prdele, nechte mě bejt, ale i když to budete zkoušet dál, já to překonám… Takže o tom je tahle písnička.

2012 04 19 05 A BanquetJaké sny se vám zdají?

Michael: Já si je většinou nepamatuju.

Richard: Mně se zdají strašné hovadiny. A mám tu smůlu, že si sny pamatuju.

Michael: To nikam nepiš, prosím tě. (smích)

Richard: Moje noční můry jsou, to je hrozně vtipné, že máme důležitý koncert, musíme už začít hrát a já mám takhle dlouhé paličky. (ukazováčky naznačuje délku zhruba pěti centimetrů) Anebo mám bicí daleko, že na ně nedosáhnu. (smích) Mám pocit, že se zblázním. A to se mi hodně opakuje.

Křest alba Breath byl vyvrcholením půlročního nahrávacího procesu, což muselo být vyčerpávající. Sáhli jste si na své dno?

Mathieu: Jsou momenty, které jsou hodně vypjaté, náročné, něco ti nejde nebo se něco pokazí. Štve tě to určitou dobu a je jedno, jestli je to den, týden nebo čtrnáct dní. Ale dno bych to určitě nenazýval, to je příliš silné.

Jak snášíte dílčí neúspěchy? Když na koncert přijde pár lidí?

Mathieu: Je to sbírání zkušeností. Vždycky se k těmhle věcem snažíme přistupovat pozitivně.

Michael: Ono nás to posiluje. V tu chvíli jsi sice zpruzenej, ale bereš to s čím dál větším nadhledem.

Richard: Něčím se to většinou vyváží. Že se třeba další akce povede.

Mathieu: Nebo že přijedeš z koncertu, jdeš na net a tam je dobrý comment.

Richard: Nebo se třeba dobře najíš. (smích)

Vraťme se ještě k vaší aktuální desce, tentokrát však ne k obsahu, ale k obalu. Podepsal se pod něj excentrický umělec Lukáš Musil alias Musa. Proč jste oslovili právě jeho?

Mathieu: Před dvěma lety si Richard na Facebooku přidal Tribo, kde Lukáš tetoval. Ukazoval mi nějaké fotky a já si řekl: Ty jo, to je fakt bomba! On má hodně jedinečný styl. Taky mi přijde, že je ten typ člověka, co dokud není maximálně spokojený, nezveřejní nic, a to je mi hodně sympatické. Po lidské stránce je to hrozně milý člověk, vstřícný, byla s ním skvělá domluva. A to co nám přinesl, nás strašně nadchlo.

Přišli jste s konkrétní představou, nebo jste mu nechali volnou ruku?

Mathieu: Nám se líbily přímo nějaké návrhy obrazů, co měl na webu vyfocené. Zeptali jsme se ho, jestli bychom je nemohli použít, kdyby neměl čas vytvořit něco speciálně pro nás. A pak jsme se sešli a on přinesl asi 15 různě velkých obrazů, které nás totálně dostaly. Tak jsme je nafotili a použili do kompletního designu.

Co A Banquet a umění?

Michael: Já kreslím, no. U nás doma si vždycky mysleli, že spíš budu výtvarník, kreslíř nebo že půjdu na nějakou takovou školu, protože k hudbě jsem jako malý nikdy netíhnul. Posledních pár let se zase snažím občas něco dělat, ale nemám moc čas. Potřebuju být ve správném psychickém rozpoložení.

 a-banquet-promo-breath-2012

Jakou funkci plní vizuální stránka u kapely? Stojí na shodné pozici jako ta hudební?

Mathieu: Pro nás je důležité oboje. Oproti dalším skupinám dbáme na image. Snažíme se kapelu dělat komplexně. Některým lidem se to třeba nelíbí, protože je tady zafixované, že kapela by měla jenom hrát, pak se něco stane a najednou jsi hvězda. Ale ono to něco se stane je strašně moc práce kolem, kterou už nikdo nevidí.

Michael: Pořád je to o tom, že samozřejmě prvně skládáš písničky. Potom teprve jedeš na koncert a až tehdy vymýšlíš, co si vezmeš na sebe. Ale do tvorby to nijak nezasahuje, jen to doplňuje její vyznění – nás třeba v něčem jásavým a veselým zkrátka neuvidíš.

Počátky A Banquet sahají do října 2009, kdy se do stávajícího dua zapojil bubeník Richard. V jaké době se zformoval váš vztah k muzice?

Michael: Dostal jsem se k ní přes rodiče. Táta poslouchal staré hardrockové kapely. Od deseti do patnácti jsem poslouchal jenom Metallicu a přehrával ty alba furt dokola. A nic víc. (smích) Rádio se u nás skoro neposlouchalo, takže moc jiných písniček jsem tehdy neznal. K Black Sabbath a dalším jsem se dostal až někdy v šestnácti, sedmnácti, když jsem se začínal učit na kytaru, a pak jsem strávil roky v garážích a podobných prostorách. Víš, on je tam totiž takový rozkol. Když jsi malý a slyšíš nějakou rockovou kapelu, nechápeš, jak oni všechen ten hluk dělají. Vidíš akustickou kytaru, na kterou hraje máma, a přijde ti to hrozně trapný. Nedokážeš si spojit, že přes tenhle nástroj jde něco takovýho složit. Takže proto jsem se k hudbě dostal až později.

Mathieu: Já jsem naopak tíhnul k hudbě úplně od malička. Hned jak jsem začal mluvit, něco jsem prý vykřikoval, zpíval, chodil za babičkou a pořád něco předváděl. (smích) Pak jsem začal chodit do hudebky, protože jsem chtěl hrát na kytaru. Na tohle vzpomínám rád, že jsem prošel průpravou klasické hudby.

Vždycky jsem chtěl hrát ale na elektrickou kytaru. Jenže u nás v lidovce v Kolíně, odkud jsem, bylo zvykem, že se na elektriku začínalo až někdy v prváku na gymplu. Já byl v šesté třídě a učitel mi řekl, že jsem ještě moc malý. Byl jsem z toho strašně zklamaný. (smích) Potom v těch šestnácti jsem tam přišel: Hele, tak už jsem tady. (smích)

Čím by se živili A Banquet, kdyby nekoncertovali?

Michael: To fakt nevím. Dělat někde na úřadě nebo obecně v jakékoliv rutinní práci – to bych se asi zbláznil. (smích)

V únoru jste oslavili dvouleté výročí od prvního společného koncertu. Kde se vidíte za další dva roky?

Michael: Ve zkušebně. (smích)

Richard: Doufám, že ne tak uzavření, jako jsme tady. Alespoň někde v Evropě. Před tisíci lidmi? Deseti tisíci… (smích)

Mathieu: Kdyby ses nás zeptala před dvěma lety, řekli bychom to nejspíš snáz. Za tu dobu ale člověk vidí spoustu věcí z nových perspektiv. Pořád si ale myslím, že jsme dostatečně naivní na to, aby se nám to povedlo. Ale těžko říct. Byli bychom určitě rádi, kdyby naše písničky lidé fakt dobře znali – i v místech, kde jsme ještě nikdy nebyli. Abys někam poprvé přijela a naplnila klub jako třeba nějaká evropská nebo americká kapela Lucernu. To by bylo úžasný.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že jste zadali všechny požadované informace označené hvězdičkou (*). HTML kód není povolen.