Podle dostupných informačních zdrojů odstartovala akce podle harmonogramu, a to v půl osmé večer, kdy spustila progmetalová symfonická kapela Antalgia ze španělské Lleidy frontwomanovou rudovláskou Bellou Diánez. V našich končinách neznámá kapela ale patrně nebyla dostatečným tahounem, a tak se v průběhu jejich vystoupení sál teprve postupně plnil fanoušky všeho druhu, od prošedivělých tatíků po gotickou omladinu. Většinu však spojoval jediný element – černé triko Therion s tematikou jednoho z mnoha různorodých alb kapely.

Ženská hrdla v hlavní roli

Jestliže koncert Antalgie byl brán spíše jako krácení času při čekání na bestii, pak vystoupení následující kapely, Frantíků Elyose, bylo víceméně spíše shovívavě přečkáno než propařeno. Projevy veselí, stejně jako téměř veškerý pohyb v obecenstvu, postupně utichal a ke konci připomínaly temné lidské postavy Terakotovu armádu. Nejistý hlas zpěvačky, který se pohyboval plus minus v jedné rovině, působil trochu monotónně a společně s průměrně znějícím zbytkem výsledek očividně většinu fanoušků neoslovil. Elyose tak v devět hodin opustili pódium nezanechávaje hlubší dojem.

Následovala předpokládaná půlhodinka naplněná zvučením bicích a hlasů Therionů, kterou si návštěvník mohl krátit slastným lapáním po dechu díky neexistujícímu ventilačnímu systému. Nedostatek kyslíku spolu s dostatečným množstvím točeného zlatavého moku dokázal způsobit příjemné halucinace, právě tak potřebné pro začínající vystoupení hlavní hvězdy večera.

Vzestup bestie

Therion hrábli do strun přesně podle rozpisu pět minut před půl desátou úvodním opusem Carla Orffa - O Fortuna v metalovém podání. Už při tomto působivém nástupu se projevila určitá zahuhlanost zvuku v hutných pasážích, která pak provázela celý zbytek večera. Podle očekávání byla hned druhá skladba z nového alba s baudelairovským názvem Les Fleurs du Mal vydaného koncem září.

V průběhu přesně dvouhodinového setu se chtě nechtě neubránil návštěvník srovnání s koncertem na oslavu dvacetiletého výročí kapely v Roxy před pěti lety. Tehdy tato švédská ikona, jež v průběhu pětadvaceti let své existence vydala patnáct variabilních multižánrových alb, nasadila laťku hodně vysoko. Přes standardně velmi kvalitní výkony všech muzikantů, především pak ženských pěvkyň a nového kytaristy Christiana Vidala s precizní technikou hry, by se dalo říci, že na překonání předchozího výkonu by bylo potřeba většího nasazení.

Kolem jedenácté hodiny se kapela zdekovala podle očekávání jen na pár minut, aby se vrátila zahrát obligátní The Blood of Kingu a po druhém vyskandování i snad největší pecku To Mega Therion, která musela potěšit snad všechny pravé fanoušky kapely.

Dalo by se říci, že přestože poslední a rozlučkové vystoupení Therion tentokrát nedosáhlo takové síly jako v minulosti. Jednalo se o důstojné ukončení kariéry, na které snad budou fanoušci s uspokojením vzpomínat. Ale kdo ví, nečeká nás v budoucnosti reunion, jak je tomu už posledních pár let zvykem?