Na úvod se Ian Anderson představil jako hráč na foukací harmoniku a za doprovodu nového kytaristy Jacka Clarka připomněl bluesové začátky z konce 60. letech. Ty pak brzy vystřídala promyšlená písňová tvorba s tvrdší rytmikou i bohatou přítomností klávesových nástrojů. Jejich vládcem v poslední době je John O'Hara, který kromě klavírních partů rozvíjel i širokou škálu varhanních zvuků. Spolehlivou oporou jim všem byli bubeník Scott Hammond a baskytarista David Goodier.

V pětičlenném obsazení tak Jethro Tull dokázali zahrát i ty studiově nejnáročnější skladby. Dlouho jsem si myslel, že zvuk této kapely je nezaměnitelný i díky kytaristovi Martinu Barremu, ale čas ukazuje něco jiného. Všichni jsou nahraditelní kromě Iana Andersona. Anebo jinak, skupinou prošly desítky slavných rockerů, ale charakteristický zvuk kapely stále tvoří hlavně flétna a zpěv jejího zakladatele. Ian Anderson se dokázal vypořádat i s mírnou degradací svého hlasu. Nemá už samozřejmě takový rozsah jako zamlada, ale dokáže tomu čelit chytřejším výběrem skladeb, takže si už zbytečně nenabíhá do extrémně náročných poloh.

Ian Anderson je na svůj věk opravdu hyperaktivní. Za poslední čtyři roky vydal tři alba a novinkami prokládá osvědčené hity. Tou letošní byla i Over Jerusalem z aktuálního alba Curious Ruminant, ke kterému jedou celé turné. Jethro Tull k nám přijeli z Berlína a do konce roku je už čekají jen dvě zastávky v Itálii. Praha je tedy privilegovaným městem stejně jako Budapešť, která dala název jedné z jejich skladeb z roku 1986. Město na Dunaji bylo první metropolí za železnou oponou, která se otevřela světovému rocku. A já mám stále v živé paměti, jak jsem na druhý koncert Jehro Tull v Budapešti jel v roce 1988 nočním vlakem, abych tam byl včas a koncert si za horkého letního dne užil. Některé máničky, které jely pozdějšími vlaky, ale tolik štěstí neměly, protože na státní hranici je pohraničníci z nějakého šikanózního důvodu vyloučili z přepravy.

Po roce 1989 se Jethro Tull stali téměř stálicí naší rockové scény. Pochopili, že zde mají silné posluchačské zázemí, a proto mohou vystupovat nejen v Praze a Brně, ale v dalších větších městech. A přitom pokaždé přivezou kvalitu a hlavně nezaměnitelnou přefukovanou flétnu svého zakladatele.

Všichni v sále pochopitelně čekali na osvědčené pecky. Diváci ocenili titulní píseň z alba Thick as a Brick, byť ve zkrácené podobě, Mother Goose, ale i bachovské téma Bourrée in E minor, tentokrát se skutečnou bachovskou předehrou. Vyvrcholením večera byl velehit Aqualung, který nad pódiem provázely obrázky nového bezdomovectví a chuduby ve Velké Británii. Píseň přitom paradoxně vznikla v době, kdy na tom Anglie byla hospodářsky nejlépe ve své historii a tolik somráků a opilců zas v ulicích nebylo. Ten fenomén ale žil v Andersenově hlavě a musel zkrátka ven. Ideální rozlučkou s pražským publikem se pak stala píseň Locomotive Breath, která už byla i přídavkem. Ian Anderson při ní křepčil na pódiu jako teenager a vůbec se nechtělo věřit, že tomuto frontmanovi je už 78 let. Muzika je pro něj i pro nás evidentně zázračným elixírem.