Norimberský koncert se konal v multifunkční hale PSD Bank Nürnberg Arena, schopné pojmout až 11 tisíc diváků. Tolik jich zde určitě nebylo, k dispozici byla pouze místa k sezení, ale i tak se moderní prostor kompletně zaplnil a návštěvníci, většinou spíše starší ročníky, dokázali vytvořit vskutku elektrizující atmosféru, jež navíc gradovala.
Dvouhodinové pásmo začalo krátkým preludiem na cello, po němž kapela přešla plynule do nejslavnějšího riffu Tonyho Iommiho - Paranoid. O vokály se v klasice od Black Sabbath podělili italský klávesák Alessandro Del Vecchio (Hardline) s doprovodnými vokalistkami a tanečnicemi Inés Vera-Ortiz z Argentiny a Rakušankou Kati Cher. Společně s polským dirigentem a skladatelem Pawłem Pietruszewskim tak vytvořili opravdu pestrou mezinárodní mozaiku. Kytary obstarávají tradičně nyní již bývalí členové německých metalových mohykánů Primal Fear Alex Beyrodt a Tom Naumann.
Zahajovacím sólovým zpěvákem na této tour je frontman Pretty Maids Ronnie Atkins. Svůj prostor dvou skladeb využil na sto procent. Volba logicky padla na pravděpodobně největší hity jeho domovské formace - osmdesátkovou pecku Future World a asi nejvýraznější příspěvek z nového milénia s názvem Little Drops of Heaven. Ronnie je ve skvělé formě a mě nepřestává fascinovat, kolik energie má přesto, že zápasí s nevyléčitelnou rakovinou.
Následuje Robert Hart, zpěvák Manfred Mann's Earth Band. To je pro mě velká neznámá, protože tyto hvězdy art rocku mě dosud míjely. Obě skladby - Davy's on the Road Again a For You byly ovšem patřičně chytlavé, hlavně druhá, původně z dílny Bruce Springsteena. Hart oplývá dostatečnou dávkou charismatu, takže si kromě role vystupujícího přibírá i roli průvodce celým večerem.
První oznámené jméno je rozhodně vyšší váhová kategorie. Úvodním ze čtveřice jakýchsi headlinerů je totiž zpěvák Mr. Big Eric Martin. Ten se po vypalovačce Take Cover chopí akustické kytary a je jasné, že dojde na silnou dvojku Wild World a To Be With You - milníky diskografie jeho domovské kapely. To zvedne z pohodlných sedaček první diváky a jelikož elektrické kytary na čas utichnou, dostane se výrazněji ke slovu orchestr, jenž jinak v lomozu rockové kapely trochu zaniká. Jeho chvíle přijde vzápětí. Dirigent Paweł Pietruszewski je totiž nadšený milovník filmové hudby (sám ji i skládá) a také, jak ostatně naznačuje svým tričkem, i Lucasovy slavné sci-fi ságy Hvězdné války. Právě suita notoricky známých motivů z tohoto legendárního soundtracku tvoří jakýsi předěl mezi dvěma polovinami programu a šanci pro symfonické těleso patřičně se vyřádit.
Tarja Turunen výrazně přispěla k popularizaci kombinování ostrých kytar a symfonií, takže není divu, že je součástí turné Rock Meets Classic opakovaně. Na pódium vtrhla s ohromnou energií a rychle roztleskala všechny přítomné. Svůj set rovnoměrně rozdělila mezi své sólové hity a klasiky Nightwish. Od úvodních tónů Nemo bylo zřejmé, že má tohle publikum v hrsti. Po dvou vlastních skladbách - vzdorovité I Walk Alone a Until My Last Breath se vrátila ke svému dřívějšímu působišti v závěrečné Sleeping Sun. Není divu, že ji na odchodu doprovázel potlesk ve stoje.
Večer se pomalu začal chýlit ke svému finále s příchodem další těžké váhy - kytarové legendy Michaela Schenkera, doprovázeného vokalistou své kapely Robertem Dimitrim Liapakisem (Mystic Prophecy). Schenker neponechal nic náhodě a do nadšeného publika nasypal čtyři hity UFO Doctor Doctor, Only You Can Rock Me, Love to Love a Lights Out. Jakkoliv šlo o velkolepé představení, přišlo mi, že tady patrně kombinace s orchestrem fungovala nejméně. To ovšem na grandióznosti setu a neskutečné Schenkerově virtuozitě nic neubírá.
Vrcholem ve všech směrech byl nástup hlasu Europe Joeyho Tempesta. Tady už poměrně vysoký počet diváků v přízemí ztratil zábrany a vydal se pod pódium. Také švédský zpěvák zákonitě vsadil na vypalovačky z let, kdy jeho hlavu zdobila mnohem bujnější kštice. Po energické Ready or Not zahájil s tklivou Carrie trojlístek opusů, s nimiž Europe v počátcích své dráhy dobyli celý svět - Rock the Night a hlavně The Final Countdown ze stejnojmenného alba z roku 1986. I když jsou Europe po čtyřech dekádách hudebně už jinde, tyto tři kousky budou jejich fanoušky fascinovat už na věky. Co fascinuje mě je, že i ve dvaašedesáti letech můžou Tempestovi jeho vitalitu závidět leckteří o půlku mladší kolegové.
Závěr musí být patřičně dojemný, jelikož se jedná o rozlučkovou šňůru a nikdo zatím neví v jakém formátu bude Rock Meets Classic pokračovat. Po dojemném připomenutí bohaté historie tohoto projektu a představení všech na pódiu zbývá už jen poslední společný výstup a je jen logické, že volba padla na tematicky zapadající hitovku Queen The Show Must Go On, v níž se Freddie Mercury loučil se svým publikem, tak jako se ansámbl Rock Meets Classic loučil s tím svým. A nutno dodat, že vystupující při střídání se o jednotlivé pasáže svému předobrazu ostudu rozhodně neudělali.
Rozlučkové turné Rock Meets Classic tak v Norimberku do puntíku potvrdilo, že tento jedinečný hudební formát bude na evropských pódiích citelně chybět. Během celého večera se podařilo naprosto organicky protnout syrovou energii rockových velikánů s majestátností symfonického orchestru, aniž by jedna poloha zastiňovala druhou. Závěrečná děkovačka za ohlušujícího potlesku stojící arény nebyla jen zaslouženou poctou zúčastněným interpretům, ale především tou nejdůstojnější myslitelnou tečkou za celým projektem. Opona za touto symfonicko-rockovou oslavou se sice zatahuje, ale hudební zážitek a emoce z tohoto epického finále v nás budou rezonovat ještě hodně dlouho.