Radim Hladík vstoupil do hudby v polovině 60. let, kdy Praha byla jednou velkou rockovou líhní. A dodejme rovnou, že bez jeho přičinění by řada formací skončila na amatérské úrovni. Nejenže se brzy vypracoval mezi virtuosa evropské úrovně, ale sám začal pilně skládat, což nebylo v éře přejímání britského rocku u nás vůbec běžné. Jeho první kapelou byly Komety, kvůli níž dokonce „zdrhl" ze studií kytary na pražské konzervatoři. Pak prošel legendárními Matadors, kteří tehdy ovládali českou scénu. Touha po vlastní realizaci ale v roce 1968 přivedla Radima Hladíka i zpěváka Vladimíra Mišíka k založení Blue Effectu. Společně s bubeníkem Vladem Čechem a basistou Jiřím Kozlem se stali novou rockovou stálicí, o čemž svědčí i první velký hit Sluneční hrob (někteří mladší diváci mají mylně za to, že to je nová hudba vzniklá pro film Pelíšky). Tato píseň byla ozdobou každého koncertu Blue Effectu a to zejména kvůli strhujícímu Radimově sólu na elektrickou kytaru.
I v dobách, kdy se železná opona opět uzavřela, a dostat do Československa nástroje a aparaturu vyšší kvality vyžadovalo téměř konspirační úsilí, stál Radim Hladík na absolutní instrumentální špičce. Jako zvukový experimentátor ohromoval na pódiu různými zkreslovacími efekty (boostery), kvákadly i hrou se smyčcem na kytaru, fascinující byla rovněž jeho hra s kytarou za hlavou. Díky tomu zájem o kapelu neopadl ani poté, co Blue Effect opustil Vladimír Mišík a jeho místo zaujal zpívající klavírista Lešek Semelka. Klávesy daly kapele nové možnosti, a to i v dobách, kdy Radim Hladík pod tlakem agentury přejmenoval skupinu na Modrý Efekt. Kouzlo názvu totiž nevyprchalo ani jeho překladem, všichni zasvěcení totiž věděli, že tím efektem nejen pro muzikanty v té době byla tzv. modrá knížka, které zbavovala brance povinnosti nastoupit vojenskou prezenční službu.
S Leškem Semelkou Hladík odehrál stovky úspěšných koncertů po celém Československu, přesto je ale s podivem, že si začátkem 70. let našel čas i pro dodnes nedoceněný experiment s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu. Ten vyšel pod názvem Nová syntéza a je dokladem souběžné snahy rockových velikánů ve světě po dialogu s jejich jazzovými kolegy (i Jimi Hendrix prý toužil po spolupráci s Milesem Davisem). Radim Hladík si tuto fúzi představoval jinak než John McLaughlin a jeho Mahavishnu Orchestra, ale to nic nemění na velké odvaze a průkopnickém úsilí pražského rockera.
Svébytnou kapitolou se stala i jeho spolupráce se slovenským rockovým varhaníkem Mariánem Vargou, s nímž nahrál úspěšná alba Na II. programe sna z roku 1976 a Labutie piesne z roku 1993 a často koncertoval. Radim Hladík se i v době plné ideologických zákazů dokázal uživit vlastní hudbou, aniž musel dělat velké kompromisy. Vděčný mu musí být do konce života i písničkář Jaroslav Hutka, který ho požádal o spolupráci. Radim Hladík mu totiž jeho jednoduchý repertoár doslova vyšperkoval svou akustickou kytarou a díky němu jsou tyto nahrávky dodnes zajímavé.
Radim Hladík s Modrým efektem zažil hodně slávy i v 80. letech, kdy se role zpěváka ujal vynikající brněnský varhaník Oldřich Veselý. Společným úsilím dovršili vývoj českého rocku k naprosté svébytnosti. Po změně společenských poměrů ale začal zájem o naše rockové legendy upadat, za což mohl někdy až ostentativní nezájem médií. V době, kdy naše noviny i časopisy už mohly bez zábran psát i o českém rocku, mladí bulvární novináři i novinářky nad ním ohrnovali nos a věnovali se raději hvězdám popu anebo zahraničním celebritám. Radim Hladík se navzdory tomu ještě jednou vzchopil a v roce 2004 obnovil Blue Effect se třemi mladšími spoluhráči - zpěvákem Janem Křížkem, baskytaristou Vojtěchem Říhou a bubeníkem Václavem Zimou. V této sestavě pak odehráli ještě mnoho koncertů a stali se i ozdobou letních festivalů na otevřené scéně. Vidět a slyšet hrát Radima Hladíka naživo byl velký zážitek v době vzniku Blue Effectu i později. Jako na teenagera měla na mě jeho tvorba velký vliv a skladby jako Čajovna mě inspirují dodnes.
