Zemřel Didier Lockwood - Paganini jazzových houslí Doporučený

Uplynulý víkend přinesl milovníkům jazzu neuvěřitelně smutnou zprávu. Na vrcholu tvůrčích sil zemřel nečekaně v pouhých 62 letech francouzský houslový virtuos Didier Lockwood. Stalo se to v neděli 18. února, pouhý den po jeho posledním koncertě v pařížském jazzovém klubu Blomet. Jako příčinu smrti agentury uvedly srdeční selhání.

Didier Lockwood Didier Lockwood Zdroj: z webu Didiera Lockwooda

Didier Lockwood byl už od mládí mimořádně talentovaným houslistou, světové proslulosti ale nabyl díky svému příklonu k jazzu. Francie dala světu hned několik mimořádných osobností a vedle nestora jazzových houslí Stéphana Grappelliho, průkopníka jazzrockové fúze Jeana-Luca Pontyho, to byl právě Didier Lockwood, kdo ohromil novými technickými možnostmi. A není náhoda, že Grappelli na sklonku života označil za svého následníka právě Lockwooda. Pojila je nejen láska k přírodnímu zvuku houslí, ale i sounáležitost se swingovými kořeny.

Čtěte také: Rozhovor s Jeanem-Lucem Pontym: S houslemi jsem v jazzu vytvořil nový styl

V Praze jsme se s Didierem Lockwoodem mohli setkat poprvé v roce 1984, kdy k nám zavítal v rámci Mezinárodního jazzového festivalu pořádaného Pragokoncertem. Přivodil nám příjemný kulturní šok, protože vystoupil bez klasické jazzové rytmiky a o doprovod se mu postarali dva špičkoví evropští kytaristé – Philip Catherine a Christiane Escoudé. Oba hráči znalí španělského flamenka se stali doslova raketovým pohonem pro ďábelské improvizace Didiera Lockwooda. Dobové zprávy zmiňují, že při virtuosních skladbách Nicola Paganiniho některé dámy v sále doslova omdlévaly. Neméně uhrančivě působilo trio Catherine, Escoudé, Lockwood v pražské Lucerně. Česká televize z toho pořídila záznam, který snad v brzké době znovu uvede.

 

 

K tomuto vystoupení mám malou komickou příhodu. Jako mladý novinář jsem se tehdy pokusil s Didierem Lockwoodem promluvit v zákulisí Lucerny. Tiskovou konferenci nepořádal, a tak jedinou šancí ho bylo kontaktovat přímo v jeho šatně. Normálně jsem zaklepal a po chvíli vzal za kliku. A když Lockwood uviděl mou 190 centimetrů vysokou postavu, zprvu se lekl a reflexivně hrábl po svých drahocenných houslích. Rychle jsem se představil, abych zabránil rozpakům, a vysvětlil mu, že jsem jeho fanoušek a zároveň muzikant, který dlouhodobě propaguje hudbu francouzských jazzových houslistů v Československu.

Má angličtina byla tehdy asi na úrovni jeho, takže jsme nevedli žádnou složitou konverzaci. Bylo to ale nakonec milé setkání a jeho tvorbu jsem nepřestal sledovat. Podruhé jsem Didiera Lockwooda zažil v roce 2010 v rámci cyklu koncertů Jazz na Hradě. Také tehdy přijel s komorní sestavou (kontrabasista Marc-Michel Le Bevillon a kytarista Jean-Marie Ecay), ale ještě více prostoru si dopřával jako sólista. Díky digitálním smyčkovačům zvuku, si na pódiu nahrál vlastní rytmickou smyčku, na kterou pak vršil improvizace. A vrcholem show bylo, když s houslemi sešel s pódia a s pomocí malé vysílačky na zádech obešel celý Španělský sál, a to vše během jedné dlouhé virtuosní improvizace.

Didier Lockwood se mi zaryl do paměti i díky živé desce Live at Montreux z roku 1981, na které výraznou roli sehrál i slavný klavesový mág, Čechoameričan Jan Hammer. A právě skladby z tohoto alba (Zebulon Dance, ADGC, Turtle Schuffle) se staly součástí repertoáru Jazz Fragmentu Praha, který hrajeme dodnes.

 

 

Není divu, že zpráva o předčasné smrti Didiera Lockwooda zasáhla i houslistu Milana Pěkného, který se interpretaci jeho skladeb mnoho let věnuje: „Je mi, jako bych přišel o mladšího bráchu. Nedávno jsme začali hrát Lockwoodovu skladbu Barbizon blues, která dodržuje 12 taktové schéma, ale velmi rafinovaně rozšiřuje bluesovou harmonii. Navíc používá neobvyklá glisanda, která jsou typická jen pro něho. Nechce se mi věřit, že jeho dílo se uzavřelo a nikdy k nám už nepřijede. Vždyť na pódiu doslova sršel energií."

Velmi slabou útěchou je, že Didier Lockwood si svou mistrovskou techniku nenechával pro sebe a v rámci jazzových kurzů Centre des Musiques Didier Lockwood vychoval několik skvělých hráčů, kteří jdou v jeho šlépějích. Z jeho mladších následovníků lze například jmenovat talentovanou francouzskou houslistku Fionu Monbet, která s ním na několika koncertních šňůrách vystupovala.

Didier Lockwood byl za svůj život dvakrát ženatý, otcem je tří dcer. Poprvé se oženil se sopranistkou Caroline Casadesusovou, s níž nahrál i album nazvané Jazz a diva. Jeho druhou manželkou byla od roku 2015 rovněž zpěvačka - Patricia Petibon. Byl čelní osobností francouzských progresivních jazzrockových skupin Magma a Uzeb, bohatá byla i jeho pozdější sólová kariéra. K úmrtí se vyjádřil už i francouzský houslista Jean-Luc Ponty, který vyjádřil smutek a šok nad úmrtím Lockwooda v pouhých 62 letech a vzdal mu poslední poctu. Právě tito dva houslisté patřili k nejvýznamnějším jazzovým houslistům současnosti.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Egberto Gismonti v Praze ukázal mistrnou hru na kytaru i klavír

    Na festival Struny podzimu zavítal sedmdesátiletý brazilský hudebník Egberto Gismonti. Během jednoho večera v krásných prostorách Anežského kláštera ukázal posluchačům ve dvou koncertech svůj mistrovský um jak ve hře na kytaru, tak i na klavír.

  • Historicky první koncert Buddyho Guye se blíží

    Ve čtvrtek 8. listopadu se splní sen všech českých bluesových fanoušků. V Praze vůbec poprvé zahraje kytarista a zpěvák Buddy Guy, jednoznačný úřadující bluesový král, poslední aktivní pamětník rozkvětu chicagského blues na přelomu 50. a 60. let, velký vzor kytarových es Jimiho Hendrixe, Erica Claptona, Jeffa Becka či Jimmyho Page.

  • Paul Brady a Andy Irvine se vrátili o 40 let

    Když se řekne: "Teď vám zahrajeme skladby z desky, kterou jsme nahrávali před čtyřiceti lety...", ihned si posluchač uvědomí, jaká doba mezitím uplynula. Paul Brady a Andy Irvine desku nahráli přesně před 42 lety a nejen ji přijeli živě představit na pražský koncert v rámci festivalu Struny podzimu. Část hudební historie ostrovního Irska tak přemístili alespoň na jeden večer k nám.

  • Foto: Paul Brady a Andy Irvine, Divadlo Archa, 17. 10. 2018

    Jedinečná příležitost se naskytla fanouškům irské folkové hudby v Divadle Archa, kde vystoupili průkopníci tohoto žánru Paul Brady a Andy Irvine a během dvě a půl hodiny trvajícího koncertu zazpívali a zahráli irské tradicionály ve vlastní úpravě i autorské skladby. Z koncertu, který se konal pod záštitou festivalu Struny podzimu a mnoho měst toto uskupení během tohoto miniturné nenavštívilo, vám přinášíme fotoreport.