“Já vás loni vezla, partner taky,” oznamuje mi v zákrutech nad setmělým podhorským údolím řidička taxíku, který mě na poslední chvíli bere na zahajovací večer festivalu. Konec roku tu na okraji Jeseníků člověk cítí přeci jen silněji, dušičkové scenérie vybízí k rekapitulaci. Než škodovka přibrzdí před mohutným šumperským kulturákem, stačíme tak probrat, co se u nás obou za rok událo. Vzpomínat však teprve začínám. “Víš, že máme společnou fotku? Trochu jsem si ji upravil, pošlu ti ji,” obrací se na mě soused, se kterým jsme letos načali druhou dekádu, v níž se pod pódiem dělíme o oblíbený kout. “Vím, dokonce celé album,” odpovídám a myšlenkami se vracím k poslednímu loňskému jamu, kdy fotky ze společného tance nad ránem vznikaly. Vzpomínat na minulé ročníky Blues Alive není jen otázka sentimentu. Ohlédnout se tu totiž znamená vidět znovu všechna ta skvělá žánrová vystoupení, ale hlavně u podobných akcí daleko vzácnější momenty. To když se hranice mezi hudebníky a návštěvníky stírají, kdy se tu ve jménu dvanáctky uzavírají, generačním a geografickým propastem navzdory, nová přátelství. “Je to dobrý!” posílám do chatu jednoho takového kamarádství sice krátkou, ale pro naše potřeby plně dostačující recenzi. “Škoda, že tu nejsem, jel bych znova,” zabliká mi v notifikaci povzdech někoho, kdo si Blues Alive zažil opakovaně, jako divák i úspěšný účinkující.