Vím, že jsi vyrostla na klasické rockové hudbě a tvůj táta (Stevie Jenewski, zakladatel a kytarista Wicked Smile, pozn. autora) je rovněž hudebník. Co pro tebe ale bylo tím hlavním impulzem stát se muzikantkou?
Hudbu miluji od doby, kam až sahají mé vzpomínky. Doma nám vždy hrála hudba téměř nepřetržitě. Už jako velmi malá jsem začala chodit na tatínkovy koncerty a zažila jsem jich spoustu. Moji rodiče mají schované video, jak sedím ve 3 letech v Hard Rock Café v Melbourne a s úžasem hledím na svého tátu. Jako bych to všechno do sebe nasála. Cestou domů jsem pak z plných plic zpívala mé oblíbené skladby. Můj táta mě naučil hrát na kytaru v 7 letech a v 11 letech jsem začala navštěvovat hodiny zpěvu.
Tvůj táta je pro tebe tím nejdůležitějším hudebním mentorem. Další, kdo je pro tebe také velmi důležitý, je Paul Laine (Danger Danger, Defiants), kterého jsi potkala, když ti bylo pouhých 11 let a jenž si tě vzal pod svá křídla. Oba pocházejí z velmi odlišného prostředí. Jak tě formovali jako hudebníka a osobnost?
Můj táta mě odmala povzbuzoval, abych šla za svými sny. Vždy ve mě věřil. Naučil mě, že dobrá písnička bude pořád dobrá, bez ohledu na žánr (i když spolu posloucháme především rockovou hudbu). Představil mi skupiny a umělce jako Pat Benatar, Ronnie James Dio, Heart, Rick Springfield, Prince, Michael Jackson, Belinda Carlisle, Dokken, Joan Jett, Lita Ford, Butch Walker, Skid Row, Halestorm, Pink nebo Carrie Underwood.
Když mi bylo 11 let, můj táta začal hrát na kytaru v sólové kapele Paula Lainea. Hráli i několik koncertů v našem rodném Melbourne a Paul zůstal u nás doma. Všechno jsem nasávala jako houba. Poslouchala jsem jejich rozhovory a Paul mě povzbuzoval, abych mu zazpívala. Připojil se ke mně zpěvem harmonií. Postupně mi dával různé vokální rady a tipy týkající se techniky zpěvu, napsal se mnou nějaké písničky, a nakonec mi začal produkovat některá dema. Je nesmírně talentovaný. Říkám mu rokenrolový Mozart.
Mluvila jsem s různými hudebníky z Austrálie a všichni mi potvrdili, že je obtížné se tam prosadit s rockovou nebo metalovou kapelou. Jaké zkušenosti máš s hudební scénou ve své domovské zemi?
Prosadit se u nás s rockovou/metalovou kapelou je určitě velmi náročné. Přestože je Austrálie obrovská co do velikosti země, nelze ji srovnávat s většinou ostatních zemí světa. Obyvatelé vesměs žijí na předměstích. Jedním z velkých problémů v Austrálii bezesporu je, že se nepodporujeme tak, jak bychom měli. Míváme tendenci ignorovat naše vlastní umělce (i když máme v Austrálii mnoho fantastických umělců) a raději podporujeme mezinárodní interprety. Situace se většinou změní pouze tehdy, když má umělec úspěch v zámoří. Jen tak se může nadaný Australan prosadit ve své domovině. Je to docela smutné.
Tvé debutové album New Sensation vyšlo před několika týdny u známého vydavatelství Frontiers Records. Předpokládám, že máš také velké plány ohledně turné. Myslíš si, že bude možné pokračovat ve tvé hudební kariéře z Austrálie? Uvažuješ také o možnosti přestěhovat se do Velké Británie, či jinde do Evropy nebo někam, kde by to pro tebe jako pro rockovou muzikantku mohlo být mnohem jednodušší?
Možná by to bylo jednodušší. Doposud jsme v posledních dvou letech absolvovali dvě turné po Velké Británii. Reakce byly skutečně skvělé. Opravdu doufám, že poptávka poroste a budu moci strávit více času ve Spojeném království, jinde v Evropě a v dalších zemích. Je zřejmé, že pokud bude dost práce, dávalo by smysl se přestěhovat.
Mnoho hudebníků bojuje a sní o získání dobré nahrávací smlouvy. Mnozí z nich takovou příležitost nedostanou během celé své kariéry. Zvláště v dobách, jaká panuje nyní, je to těžší a těžší i pro známé a zkušené muzikanty. Jak se ti povedlo získat celosvětovou smlouvu s jedním z nejrenomovanějších labelů ve světě rockové a metalové hudby?
Píšu písně a vystupuji naživo už docela dlouho. Svůj první singl jsem vydala ve 13 letech a vystupovala jsem, kde se dalo. Hrála jsem koncerty na základních školách, středních školách, v hospodách, všude, kde si jen dokážeš představit. Vystupovala jsem v Japonsku, když mi bylo 15 a v Americe, když mi bylo 16 let. Také jsem vydala dvě EP, než jsem dostala smlouvu s Frontiers Records. Svou hudební tvorbu jsem posílala vydavatelstvím poměrně často. Měla jsem několik dalších nabídek od jiných firem, ale rozhodla jsem se nejít do toho. Když mi Frontiers Records nabídli smlouvu, měla jsem pocit, že nastal ten správný čas do toho praštit. Vždy jsem tento label velmi respektovala. O Frontiers Records nemůžu říct nic jiného než pozitivní věci. Jsou skvělí!
Jsi nejen talentovaná zpěvačka, ale také skladatelka a textařka. Jak u tebe obvykle funguje tvůrčí proces? Je to melodie, s níž přijdeš jako s první a potom napíšeš text, nebo je tomu obráceně?
Většinou mi nápady začnou přicházet s přibývajícími akordy na kytaře a pak nahodím nějaké nápady na melodii. Někdy jsou nápady dobré, jindy ne. Mám pravidlo, že když se mi nějaký nápad líbí i druhý den, ponechám si ho. Své nápady si vždy nahrávám do telefonu. Texty jsou většinou to poslední, co tvořím.
Můj táta a Paul mi dali spoustu tipů. Velmi brzy jsem začala psát své písně společně s Paulem, ale postupem času jsem nabyla sebevědomí dokončit písně sama.
Jsou mezi skladbami na albu nějaké paralely, nebo každá z nich vychází z jiného příběhu či tvé životní zkušenosti?
Ráda na své debutové album nahlížím jako na deník. Některé skladby jsou staré čtyři až pět let. Například skladba Stand je starší a jen jsem ji postupně zdokonalovala. Písně jako Searching For A Hero a Rock ‚n‘ Roll Hearts jsou úplně nové. Obě jsem napsala jen před několika měsíci. Písně jako Stand, Song For The Broken Hearted, Like I Never Loved You a Searching For A Hero pro mě byly velmi terapeutické. V těchto textech jsem psala o pocitech samoty, šikaně ve škole, rozchodech a tlaku, který jsem pociťovala jako dítě. Psaní písní mi pomohlo zvládnout střední školu.
Už jsi zmínila krásnou a srdceryvnou baladu s názvem Stand, která je především o tom, jak se postavit sám za sebe. Jaké jsou ty nejdůležitější hodnoty, jež zastáváš jako mladá žena a umělkyně a které si přeješ sdílet i s ostatními?
Někdy prostě nemůžeš vyhrát. Musíš ale vzít život do svých rukou, jinak se můžeš dostat do velkých potíží. To platí pro přátelství, randění či potýkání se se zlými či žárlivými lidmi. Naučila jsem se, že se musím postavit sama za sebe, abych to vše zvládla. Nebylo to snadné, ale hodně mě to posílilo! Opravdu věřím, že hodnoty jako férovost, laskavost, poctivost a fér hra pro všechny by měly být ve společnosti mnohem více prosazovány.
Jedním z témat, které na albu sdílíš, je tvá zkušenost se šikanou na střední škole, s čímž muselo být opravdu těžké se vypořádat. Jaký k tomu byl vlastně důvod? Jak ses s tím ty osobně vyrovnávala a co ti v tomto ohledu nejvíce pomohlo?
Tím, že jsem byla rockerka, jsem byla jiná než ostatní děti. Mnoho dívek mě jako rockerku neměly rády a někteří kluci mě kvůli tomu nikdy nebrali vážně, protože jsem byla „holka“. Pocházím z rodiny, kde se všichni velmi podporují a byl to pro mě docela šok, když se někteří z mých vrstevníků hihňali, chichotali a byli na mě vyloženě zlí jen proto, že jsem byla jiná. Střední škola pro mě byla boj. Některé děti se mi posmívaly i na sociálních sítích. Bylo to strašné. Moji rodiče mě velmi podporovali, a dokonce mi nabídli, že mě vezmou pryč ze školy. Časem jsem ale byla mnohem silnější a naučila jsem se tomu nevěnovat pozornost. Vždycky jsem říkala, že jednoho dne použiji svůj příběh, abych pomohla ostatním dětem. Proto jsem se přidala k platformě Metal Heads Against Bullying (Metalisté proti šikaně, pozn. autora).
Je skvělé a velmi inspirativní, že jsi tuto negativní zkušenost proměnila v něco pozitivního a tím zároveň pomáháš ostatním mladým lidem překonat trauma po potýkání se se šikanou…
Prostřednictvím Metal Heads Against Bullying sdílím svůj příběh s mnoha lidmi. Mluvím s dětmi, které prožívají něco podobného jako já a nabízím jim různé nápady a podpůrné nástroje. Pokud mohu pomoci, byť jen jednomu člověku, cítím se díky tomu velmi dobře. Nikdo si nezaslouží být šikanován. Nikdo!
Stalo se někdy, že někteří z těch, kteří tě šikanovali, došli do bodu, kdy pochopili, jak se mýlili? Omluvil se ti někdy někdo nebo toho třeba litoval?
Někteří ano, ale většině je to jedno. Pamatuji si, jak můj táta říkal: „Většinu z těchto lidí po dokončení školy neuvidíš“, a měl pravdu.
Své 18. narozeniny jsi oslavila v době, kdy se celý svět potýkal s uzavřením vlivem pandemie koronaviru. Jak ses ty osobně vyrovnávala s touto zcela novou situací, ve které jsme nikdy předtím nebyli? Promítá se tato zkušenost nějak i na tvém albu?
Protože jsem na střední školu nechodila příliš ráda, byla pro mě úleva učit se z domova. Byla to rozhodně zvláštní doba. Název písně Searching For A Hero jsem měla v hlavě několik let. V této písni se právě snažím o to, abychom se soustředili na něco pozitivního i v těžké době, jakou bylo i toto období. Myslím, že v této ponuré době jsme všichni potřebovali pozitivní vzory. „Každý potřebuje svého takzvaného spasitele, nebo ne“?
Rozhodně ano. Dokážu si představit, jaké to pro tebe bylo, když jsi konečně mohla pustit do světa své debutové album…
V ten den jsem byla nepopsatelně hrdá. Mé debutové album je souhrnem posledních pěti let mého života. Bylo také úžasné vidět, jak je můj táta šťastný. Ani slzám jsme se neubránili, ale byly to slzy štěstí.
Viděla jsem tě vystupovat naživo zatím jen jednou a musím říct, že jsi opravdu úžasná performerka. Přirozeně působíš dojmem, jako by ses narodila na pódiu…
Děkuji moc. Nikdy jsem vyloženě netrénovala, jak být dobrou performerkou. Celé roky ale sleduji videa z vystoupení svých oblíbených umělců. Od doby, kam sahá moje paměť, mi rodiče vždy popřáli sladké sny a já jsem se před spaním dívala na hudební videa. Stále si pamatuji, jak jsem asi šest měsíců dokola sledovala každý večer před spaním jednu ze starších živých show Pat Benatar. Potom jsem sledovala Heart, Halestorm a tak dále. Doslova jsem studovala své oblíbené interprety tak, že jsem se každý večer dívala na videa z jejich živých koncertů. Byla to vlastně taková moje škola rocku!
Jak vnímáš budoucnost hudebního průmyslu a šance mladých umělců, jako jsi ty?
Myslím, že je čas na změnu. Už jsou to roky, kdy se umělci či kapele hrající klasický rock povedlo dostat na špici hudební scény. I kdybych to neměla být já (i když doufám, že se mi to povede), myslím, že je čas, aby rocková/heavy rocková hudba byla zase víc slyšet. Tyto žánry byly až příliš dlouho v ústraní. Pojďme oživit rockové hvězdy.
Jaký význam má ve tvém životě hudba? Nemyslím nyní hudbu, kterou osobně tvoříš, ale hudbu obecně?
Hudba pro mě znamená životní styl. Ráno s hudbou vstávám už ve chvíli, kdy mi zazvoní budík. Hraji na kytaru, poslouchám muziku v autě a při poslechu písní každý den usínám. Hudba je pro mě velmi uklidňující až terapeutická.
Je zřejmé, že hudba je pro tebe tím nejdůležitějším, ale je velmi těžké se tím uživit, zvláště v dnešní době. Máš i nějakou další práci, nebo se soustředíš jen na hudbu?
To máš naprostou pravdu. Ano, pracuji s dětmi na jedné základní škole, kde vypomáhám pár dní v týdnu. Je to velmi obohacující práce. Ráda vidím děti a lidi obecně šťastné.
Pat Benatar a Joan Jett patří mezi tvé zásadní hudební vzory. Kdybys měla vybrat jednu jako svůj absolutní pěvecký a lidský vzor, která by to byla?
Miluji je obě, ale vybrala bych asi Pat Benatar. Převzala jsem z jejího repertoáru skladby jako Hell Is For Children a Promises In The Dark. Také se mi moc líbí, jak zpívá na albu Heartbreaker. Má fantastický tón a velký hlasový rozsah. Vždycky byla v pohodě. Ona je pro mě prostě nejúžasnější!
Jaké osobnosti jsou pro tebe obecně ty nejinspirativnější?
Mám ráda umělce, kteří jsou prostě třída. Pat Benatar, sestry Wilsonové, Joan Jett a Lita Ford, ony všechny jsou třída a vyzařuje z nich pohoda. Vydláždily cestu pro umělkyně jako jsem třeba já a díky nim hrajeme my holky rock. Neumím si vůbec představit, jaké to pro ně bylo tenkrát. Jsem si jistá, že kolem sebe měly spoustu pochybovačů… Všechny se ale dostaly na vrchol. Ony jsou královny!
Když mluvíme o inspirativních osobnostech, měla jsi dosud možnost vyrazit na turné nebo se setkat s některým ze svých hudebních vzorů?
Být na turné s Dannym Cecatim z Wicked Smile bylo úžasné. Je to výborný a velmi energický zpěvák se silným hlasem. Danny je jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy potkala. Naučil mě toho tolik a já mu za to budu navždy vděčná.
Čeho si přeješ ve svém životě dosáhnout? Jaké jsou tvé největší cíle?
Chci jen mít příležitost pokračovat v psaní písní a jezdit na turné. Moc ráda bych zažehla pochodeň pro nově nastupující rockovou generaci. Moje kapela a já jsme připraveni se do toho pustit. Mám velkou motivaci!
