Je tomu už neuvěřitelných třicet tři let, co ve finském městě Rääkkylä založily dvě sestry Sari a Mari Kaasinen kapelu Värttinä. Město se nachází v Karélii, která vždy byla a nadále je velkou hudební inspirací pro hudbu kapely. V devadesátých letech se obměnili členové kapely a přišly první úspěchy, jež překročily i finské hranice například s alby Seleniko nebo Ilmatar. Kapela čerpá z nejrůznějších žánrů, třeba z jazzu nebo rocku, které pak mísí s hlavní linií a to s finskou a karelskou lidovou muzikou.

Pokud někdo slyšel kapelu Värttinä živě, rozhodně si odnesl zážitek, který se jen tak nezopakuje. A to především díky hlasům a energickému vystoupení. Tři zpěvačky, které stojí v čele uskupení – Mari Kaasinen, Susah Aho a nově Karoliina Kantelinen –, na sebe upoutají nejen tradičním barevným oblečením, ale především hlasy. Jinak tomu není ani na novém albu nazvaném Viena (část Karélie, nikoli rakouské hlavní město). Když se rovnou po hlavě pustíme do poslechu, tak například a capella píseň Karuliinan kangaspuut si vyhrává se všemi třemi hlasy, které se překrývají, zpívají ve stejnou chvíli, rozcházejí se a každý zpívá něco jiného, aby se pak zase sjednotily v opakování názvu skladby. Tato šamansky magická skladba ukazuje, s jakou elegancí dokážou vyznít ženské vokály v tradičním pojetí.

Šamanský nádech přináší též hned druhá skladba na albu Raijan Joiku. I zde se zpěvačky obejdou bez instrumentálního doprovodu a vyzněním se přesunou spíše na sever Finska, jak už název napovídá slovem joik, do Laponska. Tuto inspiraci do kapely nejspíše přinesla nejnovější členka Karoliina Kantelinen, která se zabývá etnickým zpěvem, především zpěvem joik, což je tradiční sámský zpěv, jež často využívá samohlásky a opakování, stejně jako například inuitský zpěv. Velmi silný začátek v hlasovém provedení střídání krátkého sólového zpěvu s trojhlasým, který by se klidně poslouchalo déle, nechal vyznít pěvecký um i rozsah všech zpěvaček.

Nechybí samozřejmě ani kapela, byť je tato deska snad ještě více zaměřená na vokály, než ty předešlé (pokud je to vůbec možné). Poklidné houslové a kytarové party vyznívají například v intimní skladbě Kelo. Nechybí ani akordeon, nástroj typický pro kapelu, nebo flétna. Pokud jsme se dlouze zabývali hlasovou propracovaností a důrazem na zpěv, nelze nezmínit skladbu Kiri, jedinou zcela instrumentální na albu. Akordeon Matti Kallia zde vévodí, ale pozadu nejsou ani doprovodné akordy kytaristy Matti Laitinena stejně jako rozverná, až irsky znějící houslová linka Lassi Logréna.

Nebyla by to Värttinä, aby se na albu neobjevila i pořádně svěží a svižná skladba, se kterou zabodují při živých vystoupeních a roztančí publikum. Takovou je Otavaiset, která sice předznamenává konec desky, ale velmi trefně je umístěna právě na konec cesty po Karélii. Zakončení je symbolické s písní Oi Dai, kterou již kapela nahrála na začátku své kariéry, tentokrát se ale k posluchačům dostává přemýšlivá verze a zasněnost posluchači ponechává i po poslechnutí celé desky.

Pokud se jedná o folkovou hudbu, Värttinä je v tomto směru jedinečná. I po tak dlouhé době, co se na hudební scéně pohybuje, dokáže přijít s neotřelým a vyváženým albem, které posluchače přenese do chladné přírody a nabídne všechny polohy finské folkové muziky. Raijan Joiku, Kiri nebo Karuliinan Kangaspuut si už teď Värttinä může připočíst k nejvydařenějším kouskům vůbec. Toto silné album je důkazem, že akusticky pojatá hudba dokáže promlouvat intimním hlasem a dostane se blíže k posluchači. Stejně tak je nutné vyzdvihnout pěvecké výkony všech tří zpěvaček, které si poradily s různorodostí skladeb s přehledem. Už nyní se těším na živé provedení alba!