Rozhovor: S Filipem Benešovským o Pink Floyd

V souvislosti s chystaným koncertem The best of Pink Floyd and Roger Waters v Divadle Hybernia jsme požádali o rozhovor autora celé akce Filipa Benešovského, neúnavného baskytaristu a zpěváka, kterého můžete potkat i v kapele Neřež či v doprovodné skupině Marie Rottrové.  

Filip Benešoský Filip Benešoský Foto: Blanka Nováková

Od kolika let hraješ a kdy se začal formovat Tvůj vztah k hudbě Pink Floyd?

Na kytaru jsem začal hrát někdy cca ve čtrnácti letech a první baskytaru jsem dostal, mám pocit, pod stromeček asi v roce 1986 nebo 1987. Nedlouho na to jsem měl jasno o tom, co chci v životě dělat. Jakoukoliv jinou práci jsem považoval a považuju jenom za nezbytnost mezi hraním. K hudbě Pink Floyd jsem se dostal kolem roku 1987, kdy se mi na gramofon dostala v Čechách licenční „A Momentary Lapse Of Reason". Skutečně jsem ale Pink Floyd propadnul, když mi o něco později kamarád Martin Slavíček pustil „The Wall". Neuměl jsem slovo anglicky, a přesto jsem nějak vytušil tu nevšední sílu jejich hudby a textů Rogera Waterse.

Viděl jsi koncert Pink Floyd naživo a kde to bylo – Praha 1994?

Ano. To bylo v roce 1994 v Praze na stadionu Strahov. Čekali jsme několik hodin dopředu na ploše stadionu, hráli karty a pršelo. Potom jsem zhlédnul show, o jaké se mi nesnilo. A ten zvuk byl na tu dobu opravdu neuvěřitelný. Od té doby jsem viděl všechny koncerty Rogera Waterse v Čechách, ale třeba i ve Vídni nebo v Berlíně.

Jak vznikla spolupráce s Harry Watersem? Přeci jen se orientuje spíš na jazz.

S Harry Watersem mě seznámila produkční Daniela Slezáková, která mu zároveň dělá koncerty v České republice. Harry Waters má velmi rád jazz. I když ten velmi, velmi tradiční. Pro Českou republiku jsem mu i navrhoval české muzikanty do jeho doprovodného jazzového kvartetu. Vzhledem k tomu, že jazz poslouchám od rána do večera a byly i roky, kdy jsem ho aktivně hrál, viděl jsem několik vystoupení Harryho Waterse v České republice.

Každoročně u nás hostují revivaly Australian Pink Foyd Show a Brit Floyd, chodíš na jejich přestavení, srovnáváš jejich tvorbu s tou Vaší?

Na Australian jsem byl několikrát a o jednom jejich představení jsem napsal článek do Mladé fronty. Na Britech jsem nebyl. V kostce řečeno ambice Australian a mnoha dalších revivalů jsou zcela odlišné od těch mých. Oni sjíždějí celý svět s show Pink Floyd – živí se tím. Tím je mnohé dané. Já se živím s Marií Rottrovou, s Neřež, s Romanem Dragounem atd. Akce s tematikou Pink Floyd jsou pro celý náš team svátkem, který si dopřáváme zhruba jednou za rok. Nemám chuť to měnit. A ještě jeden podstatný rozdíl. Asi všechny revivaly, které jsem viděl, hrají pouze skladby Pink Floyd. My ne. Hrajeme i sólové písně Rogera Waterse, protože jdeme po obsahu, nikoliv po povrchním úspěchu.

Projekty Pink Floyd vyžadují nejen hudební souhru muzikantů, ale i pódiové efekty, projekce, kostýmy. Kde a jak to všechno secvičujete?

Když jsme chystali v roce 2009 „The Wall" v O2 Areně, pronajal jsem si ke generálkám kulturní dům v Loděnici u Berouna. Celá organizace takové akce je celkem náročná a všechno se chystalo rok dopředu. Bez nadšení lidí kolem bych s tím nikdy nehnul...

 

 

Hráli jste už i v zahraničí (případně s jakým ohlasem)?

Tuším v roce 2006 přišla nabídka z Německa. Měli jsme v lednu a únoru 2007 odehrát asi sedm koncertů po jižním Německu. Představy německého promotéra o našich honorářích byly ale natolik vzdálené našim představám, že to prostě nešlo uskutečnit...Podobně nerealizovatelná nabídka přišla taky z Polska.

Kromě projektů Pink Floyd hraješ ve skupině Neřež, vyučuješ hru na basovou kytaru. Jak to všechno stíháš a co Ti zabere nejvíc času?

Je toho hodně a vlastně to moc nestíhám. Víte, situace v hudbě obecně není nejlepší. Stalo se běžným, že se hudba krade, nikoliv kupuje, a tak si netroufám odhadovat budoucnost. Vypadá to, jako by muziku měli dělat jen zapálení amatéři – tedy většinou špatně. Myslím, že nejvíc času mi zabere řízení auta na koncerty, programování počítače a telefonování...

Posloucháš muziku ve volném čase, při práci nebo v autě? A jakou žánrově?

Poslouchám muziku často a rád. Baví mě leccos. Moderní jazz ( Chick Corea, Pat Metheny, Richard Bona, Brad Mehldau a mnoho dalších ), pop (Queen, Sting, Peter Gabriel, Dire Straits...), newgrass (Newgrass Revival, Bela Fleck, David Grismann...), ale i některou klasiku. Miluju třeba Dvořáka.

Blíží se koncert v Divadle Hybernia – The Best of Pink Floyd and Roger Waters. Na co bys diváky nalákal, abys neprozradil překvapení, pokud nějaké bude?

Myslím, že máme nakročeno ke zvukově možná nejlepší show, jakou jsme kdy podnikli. V Hybernii je skvělý aparát, který ještě posílíme o zadní kanály – hrajeme totiž kvadro. Ten sál je skvěle vytlumený. Zazní i jedna možná nečekaná novinka. Opět jsme zapracovali na našich videoprojekcích. A máme vzácné hosty, na které se moc těším.

To zní velice slibně, už se tedy moc těším a doufám, že se mnou i spousta dalších příznivců. Díky za rozhovor a přeji, ať se vše vydaří, jak má a diváci budou víc než spokojeni.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Interpol odehrají první koncert k 15. výročí debutové desky v Praze

    Je tomu již 15 let, co americká indie rocková sebranka Interpol vydala svou první, přelomovou desku Turn On The Bright Lights a patřičně se toto výročí rozhodla oslavit s fanoušky na území Evropy, Ameriky a Mexika 29 speciálními koncerty, na kterých zahrají album od začátku až do konce.

  • Colours of Ostrava: Poslední den s Katarzií a Jamiroquai

    Poslední den Colours of Ostrava byl ve znamení studené sprchy. Netýkala se však žádného hudebního zklamání, ale průtrže mračen, která v podvečerních hodinách doslova propláchla celý areál Dolních Vítkovic.

  • Foto: Jethro Tull + Stromboli, Konopiště, 21. 7. 2017

    Příjemný podvečer v amfiteátru pod zámkem Konopiště odstartovala skupina Jeseter. Pak již nastoupili očekávamí Jethro Tull v čele s frontmanem Ianem Andersonem. Perfektní zvuk, skvělé výkony všech muzikantů, neúnavný Anderson teatrálně pobíhající a tančící pódiem na jedné noze. Největší pecky kapely, úžasná flétna, hutná kytara… jen ten zpěv Iana Andersona už není pochopitelně to, co býval v 70. letech, ale koncertu to nijak neuškodilo. Pořadatelská agentura a služba by si zasloužila zvláštní odstavec - poněkud přehnané “bezpečnostní opatření” před pódiem (kde je beztak propadliště cca v šířce 20 metrů), fronty na stáncích na 1,5 hodiny nebo i déle, občas arogantní ochranka… Setmělo se a nastoupili Stromboli v původní sestavě. Koncert otevřelo Sandonoriko, následoval blok novějších songů v angličtině, trochu chladněji přijímaný (všichni čekali na legendární hity kapely), i když některé písně měly také obrovskou sílu a velkou instrumentální hodnotu. Pak již konečně došlo na Carmen, Villa Ada, Veliké Lalulá, Košilela... nadšeně přijímané publikem. Precizní zvuk, skvělý výkony Báry Basikové, nezaměnitelná kytara Michala Pavlíčka, který si hru opravdu užíval a servíroval vygradovaná sóla i jemné polohy… Kapela přidala lehce pro ni netypickou “funkovou” Okolo ohňů, ale ani poté ji ovace publika nenechaly odejít ze scény na dlouho. Ó hory, ó hory, závěr, který musel přijít! Díky za krásný večer!

  • Foto: Colours of Ostrava, 22. 7. 2017

    Colours of Ostrava 2017 je minulostí. Poslední den jedné z největších hudebních akcí sezóny přinesl vystoupení Afro Celt Sound System nebo českého zpěváka Davida Kollera. V posledních hodinách také na festivalový areál dopadla silná bouřka. Ani ta však nezabránila fanouškům užít si show dalších headlinerů Jamiroquai či koncert skupiny Justice, který program na největších stagích zakončil. 

Rozhovory z rubriky