O HammerFall si můžete myslet cokoliv, ale status kapely, která dokázala heavy metalu vrátit sílu, jim už nikdo nesebere. Po vlažném přijetí alba Infected se na dva roky stáhli, aby se vloni triumfálně vrátili s deskou (r)Evolution. Pokud jste nestihli jejich vystoupení na letošním Masters of Rock, máte další šanci přesvědčit se o jejich aktuální formě 11. prosince v Pardubicích. Na vizovickou tiskovou konferenci dorazili zpěvák Joacim Cans a hlavní kytarista a skladatel Oscar Dronjak. 

 

 

Vede si skvěle. On hraje ty písně tak, jak by měly být hrány, což je v tomto případě dobře, Anders byl spontánější. Takže přinesl do rytmické sekce víc stability. Všichni jsem už teď starší než na posledním turné. To znamená, že jsme vyzrálejší a tvoříme sevřenější jednotku.

 

 

Velmi dobře. Když hrajeme nové písně, znají už text a zpívají. To je asi nejlepší možná zpětná vazba. Text se naučí jenom, když se jim píseň líbí. Nemluvě o tom, že by ani nepřišli na koncert. Je to hodně pozitivní.

 

 

Řekl bych, že spousta lidí tu deska soudila jenom podle obalu, a to je podle mě velká chyba. Někdo, kdo viděl jenom obal, by se neměl k obsahu vyjadřovat. Spousta lidí, co tu desku slyšela, nám řekla, že některé skladby na ní patří mezi to nejlepší, co jsme kdy udělali. Je jasné, že spousta lidí nás má zaškatulkované a chtějí, abysme se řídili jejich pravidly. Ale my se žádnými pravidly neřídíme. Dneska jsem zrovna poslouchal tu desku v autobuse a musím souhlasit, že některé z těch písní patří mezi naše nejlepší. Hodně lidí opravdu odradil obal, ten fakt, že na něm nebyl Hector.

 

To je podle mě dost hloupý přístup, nedat nějaké nahrávce šanci kvůli obalu. Další věcí byl zvuk. Produkce toho alba přesně odpovídala tomu jak jsme v té době chtěli znít. A to bylo dost odlišné od zvuku, jaký jsme měli předtím. A na to mohli někteří lidé také reagovat. Ale ony ty reakce nebyly tak hrozné, jak by se teď mohlo zdát, vlastně byly docela pozitivní, ale víte jak to chodí, nejvíc jsou slyšet ty negativní ohlasy. Každopádně jsme se po těch reakcích rozhodli, že si potřebujeme dát trochu oraz. Bez té přestávky už bychom tu dnes asi nebyli.

 

 

Tak jako my jsme potřebovali pauzu, potřeboval ji i Hector (smích)

 

 

Práce s ním je vždycky potěšením. On mi rozumí a já zase rozumím jemu, takže ve studiu tvoříme skvělý tým. Doufám, že na příštím albu budeme opět spolupracovat.

 

 

V tuhle chvíli ne. Zabírá to moc času. Čas letí strašně rychle, jak člověk stárne. Nedokážu si představit, kde bych na to vzal čas.

 

 

O tom jsme se hodně bavili, už když jsme před téměř dvaceti lety vydávali naše první album, To byly CD ještě poměrně novinka. Lidé se snažili na každé dostat tolik hudby, kolik se tam mohlo vejít. Takže každá nahrávka musela mít aspoň šedesát minut. Jenže tohle vítězství kvantity nad kvalitou nikdy nefunguje. Písně by se měly psát tak, aby byly co nejlepší a ne aby byly dlouhé jenom proto, že potřebujete zabrat víc místa. A taky jsme od začátku vždycky chtěli, aby se naše alba vešla na jednu stranu audiokazety. Což většinou vyšlo, i když ne ve všech případech. 

 

 

Bylo to skvělé. Měli jsme spoustu hostů a řekl bych, že to pro nás znamenalo něco jako začátek nové éry. Bylo vlastně takové symbolické, na Wackenu jsme hráli první koncert také v roce 1997 po vydání našeho debutového alba. Jednalo se také o speciální záležitost, protože Wacken slavil nějaké výročí, myslím, že 25 let.A my jsme to chtěli nějak oslavit s nimi.

 

Přehráli jsme celé album Glory to the Brave a pár dalších songů. Takže to pro nás bylo speciální i z tohoto hlediska. Nejenom, že jsme vystupovali pro 80 000 fanoušků, ale taky jsme odehráli unikátní set. Byla to zábava, ale taky nám to hodně napovědělo. Když se na nějakou dobu stáhnete do ústraní, i když třeba jen na dva roky jako v našem případě, tak se v téhle době může stát, že přestanete lidi zajímat. Nikdy nevíte. Takže ta reakce lidí byla pro nás velmi uklidňující. Dali nám najevo, že jsme jim opravdu chyběli, byl to skvělý pocit.

 

 

 

Nemyslím si, že by někdo mohl od svého debutu očekávat takový úspěch. Pro nás byl v roce 1996 úspěch už to, že jsme mohli nějaké album nahrát. V roce 1997, když album vyšlo, byl metal více méně mrtvý, tohle neočekával nikdo. My jsme měli to štěstí, ža jsme dokázali najít nahrávací společnost. Byla to malá firma, ale jejímu šéfovi se ta deska moc líbila a rozhodl se ji vydat, i když s tím nikdo ostatní ve firmě nesouhlasil.

 

Říkali mu ať nás nepodepisuje, že s tímhle nikdy neprorazíme. Což je trochu legrační. Ale zpátky k té otázce. U debutového alba jakékoliv kapely zkrátka nepočítáte s celosvětovým úspěchem. V té době se  heavy metalová alba ve Švédsku ani v Evropě nevydávala. Byli tu Manowar, Helloween, Gamma Ray, ale to bylo tak nějak vše, jenom pár kapel mohlo vydávat heavy metalová alba. Spousta z nich se rozhodla změnit styl na to, co zrovna letělo. To nás nikdy nebralo, takže jediné, co to pro nás znamenalo, byla možnost vydat album. A potom se to začalo nabalovat jako sněhová koule a  dnes jsem tam, kde jsme. 

 

 

Obojí. Je to tak rozdílné. Včera jsme hráli v Německu. Byla tam velká vzdálenost pódia od diváků stejně jako naWackenu. To je potom těžké navázat s publikem nějaký bližší kontakt. Na druhou stranu: ten výhled na moře lidí je neskutečný. Stát tam je opravdu nepopsatelný pocit. Při hraní v klubech navážete s publikem mnohem těsnější vztah. Zase tam nedostanete tolik lidí. Nedokážu říct, co je lepší. 

 

Jako zpěvák, který na pódiu mluví za kapelu musím říct, že na festivalech se mnohem víc nadřu. Je tam spousta lidí, co se přišli mrknout jenom na kousek vystoupení a já bych je měl přesvědčit, aby zůstali na celý set. Do klubu přišli kvůli vám, už se nemusíte snažit je přesvědčovat. Takže to je pro mě mnohem jednoduší. 

 

 

Snažím se skládat i na turné a tak podobně, ale výsledek většinou až moc připomíná to, co hrajeme na jevišti. Potřebuju si od toho učinit nějaký odstup, abych se pohnul vpřed. Jak už jsem říkal, vyvíjíme se, dospíváme. Cítím se teď mnohem vyzráleji než řekněme před pěti lety. Myslím, že to mám mnohem víc pod kontrolou. Už jsme začali psát nové písně, i když z turné zbývá ještě spousta vystoupení, tak uvidíme, jak se to vyvine. Myslím, že to zní dobře.

 

 

Jasně, čas od času, nějaký riff, ale nikdy z toho nic není. Nechci zbytečně vyčerpávat svoji kreativní energii na něco, co není HammerFall. Možná někdy v budoucnu pro to najdu nějaké využití, ale teď si to moc nedokážu představit. Není to něco, co bych momentálně chtěl dělat.

 

 

Je to hodně individuální. Každý má něco. Joacim si prochází svým hlasovým cvičením. Asi tak hodinu. Je to stejný rituál od prvního dne. Jen jsem pár věcí přidal, jak stárnu, takže to zabírá o něco víc času. Pak se jdu oblíknout, dám si šálek čaje nebo třeba kolu. Nebo si dám malé pivo, když chci, aby to byla větší zábava. 

 

 

Ne. Někdy jsem před vystoupením trochu nervózní, záleží na tom, o jaký druh vystoupení se jedná. Jako třeba na Sweden Rocku, to je opravdu velký festival, jsou tam všichni a je na vás vyvíjený tlak. To jsem potom napumpovaný adrenalinem, když vyrážím na pódium. A to je potřeba. Bez toho by bylo něco špatně. 

 

Děkujeme za rozhovor!