The Blues Imperials hrají přibližně od roku 1970. Když se do těchto let ohlédnete, jak se blues jako žánr změnil od té doby?
Začal jsem hrát se svou kapelou kolem roku 1983 a moje chápaní blues se od té doby nezměnilo. Jen si myslím, že je nyní hlubší a o něco propracovanější. Blues 21. století pro mě znamená lásku, smutek i štěstí. Ve své hudbě propojuji blues a boogie a to jsou dva odlišné žánry. Jeden značí smutek, jeden rychlost a štěstí.

Jste synovec legendárního slide kytaristy J. B. Hutta. Jak vás styl vašeho strýce ovlivnil ve vašich začátcích?
Naučil mě opravdu hodně a dodnes z toho čerpám. Vložil jsem ale vlastní rukopis do slidového stylu, ale vždycky, když hraji a pořádně se do hraní dostanu, ostatní členové kapely mi říkají, že slyší právě J. B.ho. Měl své vlastní spoluhráče, ale zahrál jsem si s ním opravdu hodněkrát, stejně tak můj bratr Pookie.

A jak vás učil?
Naučil mě krátkou skladbu a pak odjel na turné. Když se vrátil, zahrál jsem mu ji a on mě zase naučil další riff a řekl mi, abych na něm pracoval. A tak to probíhalo neustále.

Vaše rodina je velmi hudební. The Blues Imperials jste založil se svým bratrem, baskytaristou Jamesem "Pookie" Youngem...
Ano, vždycky nás bavilo hrát a tak to šlapalo dobře.

Kdo je vaším bluesovým vzorem?
J.B. Hutto, z mladší generace poslouchám nejčastěji Selwina Birchwooda, Toronzo Cannona a Marquise Knoxe.

K blues se pojí hodně příběhů o křižovatkách, ďáblu, je to už taková tradice od dob Roberta Johnsona. Jaký je váš názor na tyto histoky?
Nevěřím ani jedné z nich, můj talent je od Boha tam někde shora. Miluji lidi a jsem rád, když mohu hrát pro ně a vidím nějakou odezvu.