Rozhovor s Martinem Haškem: Nebaví mě poslouchat české kapely zpívat anglicky

Multiinstrumentalista a zpěvák Martin Hašek se v červnu 2015 přihlásil s deskou nazvanou No. 1. Kromě toho, že je kuchařem v Lipnici nad Sázavou, kde také udržuje odkaz svého pradědečka – spisovatele Jaroslava Haška, pustil se do vlastní rockové tvorby. Redakci musicweb.cz se svěřil s historkami z natáčení desky i s tím, jak s hudbou vůbec začínal.

Martin Hašek Martin Hašek Zdroj: archiv hudebníka

V Tvé hudbě je slyšet, že se necháváš inspirovat mnoha žánry. Jak ses vůbec k hudební tvorbě dostal? Jaké jsou Tvé nejoblíbenější kapely, které Tě ovlivnily?

Nejspíš mě začala ovlivňovat hudba z gramodesek, které nosil táta domů. Nejdříve Olympic, Beatles, ale nejvíc se mi líbily ty písničky, kde hrály zkreslené nástroje. Deska Klub opuštěných srdcí seržanta pepře mě úplně dostala a táta byl tenkrát naštvanej, protože za ní dal na černým trhu asi pět set korun a já mu jí ohrál, že jen prskala... Pak přišli art rockový oblíbenci Czeslaw Niemen a jeho deska Niemen vol1/vol2, Marionetky, prostě ty pozdější propracovanější jazzrockový věci, kde se vyjímaly klávesový analogový nástroje, hammond, fender piano a synťáky. S pozdější dobou přišla první elektrická kytara a začal jsem dost poslouchat grunge - Nirvanu, Pearl Jam, hrát jejich písničky i na španělu u ohně a na elektriku doma a snil jsem o kapele s bicíma a basou...

Prvně jsem si do všeho bouchal, moc mě bral rytmus a bubny... Ale táta měl na vysoký vojenský škole bigbeatovou kapelu a doma spousty kytar na hřebíku a tak jsem škemral. Často nám se sestrou hrál na španělu Olympiky a zatoužil jsem to umět taky. První akordy E mol a A dur si pamatuju - prsty do krve, ale nemohl jsem tu kytaru odložit, celou noc se mi o tom zdálo, jak hraju a těšil se, až se probudím, abych to mohl zase hrát dokola, až mi trochu ztvrdly prsty a táta mi koupil zpěvník, kde byly černejma puntíkama namalovaný akordy na strunách... a tak jsem začal hrát Holubí dům, což byla úplně první dotažená písnička. Postupně mě taťka naučil hrát baréčka a bigbeat mohl začít. (smích)

Jak bys definoval vlastními slovy styl hudby, který skládáš, přeci jen od dob Tvé první kapely Blue Sense již uběhla nějaká řádka let...

Blue Sense byla moje první opravdová kapela a kamarádská parta, hráli jsme blues a rock, né moc matematiky, ale dost mladýho rvavýho srdce. Nyní, když jsem se odstěhoval do Lipnice (Lipnice nad Sázavou pozn. red.), založili jsme v Humpolci kapelu Pátrači a snažili jsme se o takovej ten flákačskej punkrock, aby to víc bylo vtipný a v groovu pobavilo lidi. Samozřejmě nesměly v refrénech chybět nabůstřený kytary. Moje nová deska je směsicí všeho z mého života, asi je spíše melancholická a někdy hravá v houpavym rytmu s opravdovými nástroji ze 70. let!!! Snad by se to, co dělám, dalo nazvat nějakým dlouhým názvem jako funk-rock-beat.

Hraješ na opravdu hodně nástrojů – kytara, bicí, klávesy, foukací harmonika, klidně mě doplň, jestli jsem na nějaký další zapomněla. Jak ses postupně k nástrojům dostával?

Neřekl bych, že na všechno hraju dobře, ale baví mě zvuk těch nástrojů a ta moc je alespoň trochu ovládat, aby mi to přinášelo radost a mohl je pochopit k aranžování písní.

Třeba klavír byl koupenej do hospody na Lipnici, kde můj praděd napsal Švejka a různí šumaři i profíci na něj furt hráli, to mě lákalo, a tak jsem se přihlásil ve třiceti letech na místní lidušku. Začal mě učit Roman Machálek, kde je klávesa C a mě přišlo všechno tenkrát tak složitý... A za rok už jsem v hospodě hrál Let It Be a Imagine a byl jsem sám sebou dojatej...

Když jsem v hraní postoupil, už jsem si troufl koupit první Fender piano a hammond organ l100. Právě zvuk mě tak bral, že jsem si musel denně na hoďku před spaním zahrát, jinak bych neusnul. Naopak bicí jsem si koupil z peněz, které jsem si vydělal na letní brigádě po základce, při které jsem prodával zmrzku. Jak říkám, musel jsem na všechno hrát do zpocení, protože mě bavil život víc s těma všema nástrojema...

Foukací harmonika je instrument typický spíše pro blues nebo folk. Co Tě na tomto nástroji nejvíc baví, že ho využíváš i v rockové hudbě?

K foukačce mě dostal Petr Kalandra, kterej miloval písně Boba Dylana a perfektně je přetextovával... Kopil jsem si nejdříve takovou čínu za pajsku s drátem kolem krku, kterej jí držel, abych mohl hrát na kytaru a zároveň foukat. Pak už jsem dokupoval lepší leeoskarky a pevnější držák, takže Petra Kalandru jsem znal nazpaměť.

Baví mě, jak se dají dechem a hlavou, zpětnou vazbou, ohýbat vnitřní jazýčky nástroje a je neskutečně dynamický, když zvuk proženeš boostrem, tak se hodí i do rockovějších věcí... Chtěl bych se tomuhle zvuku na další desce, kterou bych chtěl natočit folkovou, víc přiblížit.

 

 

Experiment s nástroji je vidět také v Tvém klipu k písni Ženy se mýlí, kde hraješ na skoro všechny instrumenty sám. Jaký zvuk pro skladby hledáš?

Nástroje jsou všechny originály ze 60. a 70. let a jejich zvuk pak míchám přes páskový echa, digitálně - delay... Hrajeme si pak s kompresema zvuků a celkově s prostorem ve stereo obrazci nástrojů. Třeba právě ve skladbě Ženy se mýlí bylo nahráno 50 stop zvuků. V ostřejších písních tlačíme celkový zvuk mírně za hranici zkreslení.

Tvá sólová deska No. 1 nabízí posluchačům patnáct skladeb. Dvě z nich jsou původně od americké rockové kapely The Queens of the Stone Age, konkrétně od frontmana Joshe Homma. Co Tě na této hudbě zaujalo, že sis vybral zrovna ji a přetextoval pro svou desku?

Před dvěma lety jsem byl na Rock for People v Hradci právě kvůli The Queens of the Stone Age, kteří tam přijeli s novou skladbou I Appear Missing. V tý době jsem měl problémy se zdravím, nemohl jsem moct dýchat při sebemenším stresu a jako by mě ta písnička protnula, protože vyjádřila pocity bezmoci, kdy není kam utéct. Až pak jsem se dozvěděl, že Josh (Homme pozn. red.) byl rok v nemocnici a byl na tom dost špatně. Jejich album je celý skvělý, melancholický... V tu chvíli jsem vůbec nevěděl, že budu někdy nahrávat desku, ale už mě napadlo tu písničku přeložit, vlastně mi podvědomě text, smysl těch slov, jel v hlavě už na tom festivalu...

Když jsem odjížděl z Hradce, věděl jsem, že ji chci hrát v češtině a pak, když přišel loni v září nápad udělat desku, tak jsem ji nemohl nepřidat k ostatním. No One Knows je moje oblíbená píseň už od začátku, kdy mi strejček Švanda odkryl obzor americkejch kapel.

Jak dlouho jsi na desce pracoval?

Na desce jsme dělali ve studiu AB records asi 58 dní čistýho času a šlo to tam moc dobře. V obci Škrdlovice u Žďáru nad Sázavou je klid a v Obecním úřadě je z bejvalýho kinosálu udělaný studio. Dají se tam nahrávat bicí jako v Sonu (nahrávací studio Sono Records pozn. red.) a za třetinovou cenu se stejným, možná i lepším zvukem. Hlavně je tam klid jako v sedmdesátejch letech, na chodbě plakáty s Patrasovou, když jí ještě bylo dvacet pět. (smích)

 

Přečtěte si také recenzi desky No. 1 Martina Haška

 

A proč jsi s novou deskou přišel, řekněme, až teď? Co bylo tím motorem ke vzniku?

O desce jsem snil dlouho, ale neměl jsem dost finančních prostředků a prostor. Potřeboval jsem i kvalitní personál do hospody, který by mě v době mé nepřítomnosti zastoupil. (smích) To zní jak ze Švejka, když zatkli Palivce... To všechno se naskytlo právě až minulé září. Ono odstěhovat se na půl roku pryč není sranda, když máš hospodu. Na akce, kde jsem byl potřeba, jsem samozřejmě fungoval.

Texty na desce se ve většině týkají vztahů a žen. Jak texty vznikaly?

Je v tom určitě frustrace, nespokojenost a ublížení. Deska není veselá, ale muselo to ven. Třeba skladba Zahraj mi kamaráde je moje pohřební, ta není o ženách, nechtěl jsem, aby mi hráli Až mi andělé od Spáleného, tak jsem si složil vlastní. Nemyslím tím samozřejmě, že chci teď umřít. (smích)

Hodně českých kapel, převážně rockových, používá čistě anglické texty... Jaký je tvůj přístup v tomto ohledu?

Čeština je krásná, umí být i ohebná a zvučná jako angličtina, v tom máme štěstí, větší než třeba Švédové, no představ si ABBU, kdyby nezpívali v angličtině. (smích) Pak je také důležité, že lidi vnímají i text, což dodá muzice další rozměr. V mnoha ohledech je pro české kapely lepší čeština. Upřímně mě nebaví poslouchat české kapely zpívat anglicky.

Jak naopak tvoříš hudbu? Nejdřív přijde text a poté muzika nebo opačně?

Cítím v těle groove, motiv nebo riff, zkusím ho dát na klaviaturu a pusou zahrát bicí. Pak se to naskládá na sebe. Zpívám do toho slova svahilsky, jak mě napadají, všechno se zaznamená a pak přichází přemýšlení, o čem ta píseň bude. Text se snažím napsat na rytmus té svahilštiny, aby to znělo podobně, a nakonec doděláváme aranže, třeba přidáme do refrénů smyčcový orchestr.

Desku jsi nejen nahrál, ale také sám produkoval. Jak se posluchači k albu vlastně mohou dostat?

Abych byl přesný, hodně mi pomohlo samo studio a za pultem dva největší borci - Láďa Budík a Andy. Když jsem zapadal do nějakejch pitomostí, tak mě z nich vytáhli a hlavně Láďa je výbornej basista. Nahrával basové linky, který jsem mu hrál pusou, jak bych si je představoval. Hádali jsme se o zvuku a to pak přinášelo nové možnosti. Řekl bych, že to byla otázka spolupráce právě nás tří, kde já byl velitel, ale bez nich bych asi neposlouchal tu desku sám v autě dokola. (smích)

Deska vyšla v nákladu deseti tisíc kusů. Vybral jsem na to peníze od lidí a kamarádů a část na hit hitu. Momentálně to funguje, že každý host, co projde restaurací a něco si u nás dá, dostane desku s podpisem.

 

 

Jelikož na přebalu alba jsou jenom jména dalších hráčů nikoli příjmení, myslíš, že bys mohl představit svou kapelu Pátrači?

Láďa Běhal, Houmy, zasedl za bicí, basu obstarali Jenda Cihlář a právě Láďa Budík, většinu sólových kytar nahrál hlavně Michal Koubek, ale také Ondřej Dvořák, na bonga hrál Lukáš Kučer. Matěj Jaroš hraje v Pátračích na klávesy, ale na desku jsem je nahrával já z časových důvodů.

Jak dlouho spolu hrajete?

Hrajeme od roku 2005, od té doby, co jsme si spolu všichni poprvé zajamovali...

A kde Tě mohou posluchači slyšet naživo?

Řekli jsme si, že budeme hrát pouze v Humpolci, pro legraci, ale to nevyšlo. Takže pár festivalů už máme letos za sebou, nejbližší termín je na Haškově Lipnici 18. července v amfiteátru v Lipnici nad Sázavou.

Nejspíš je to pro Tebe už klišé, ale inspiruje Tě literární dílo Tvého pradědy Jaroslava Haška ve Tvé vlastní hudebně-umělecké kariéře?

Musíme být zákonitě geneticky i jinak ovlivnění ve svém jakémkoliv konání. Pro mě to neznamená nějakou soutěž s genialitou pradědy. Určitě i on chtěl ze sebe něco vyjádřit, ten pocit ho hnal k tomu, co dělal, na tom jsme stejně. Trocha té švejkovinky je v každé písni od Pátračů, třeba Kapitán Spinky nebo Pivní lístek, což je pracovní lístek pro poslední skladbu na albu – Tak to jsem já. Na koncertech zpívám v refrénu: „kolik piv na lístku má?" ale ve studiu tomu nebylo rozumět, tak jsme museli slova zjednodušit na „tak to jsem já..." Nicméně na koncertech to vždycky narvu, tam zpívám původní verzi.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

Rozhovory z rubriky