Rozhovor s Peterem Freestonem: Freddie Mercury miloval kočky a pálivé jídlo Doporučený

Queen je pro mnohé stále kultovní kapela, která ovlivnila mnoho dalších hudebníků i hudebních žánrů. Co se odehrávalo v zákulisí? Víte, že letos jsou hned dvě výročí Freddieho Mercuryho? Chcete se dozvědět více ze života této legendy? Pak si přečtěte následující rozhovor s Peterem Freestonem, bývalým osobním asistentem Freddieho Mercuryho, který pro redakci musicweb.cz zodpovídá nejen nejrůznější otázky ze života této rockové hvězdy.

Peter Freestone Peter Freestone Zdroj: thebest-forever.com

Petere, žijete už několik let v České republice, ale pocházíte z Velké Británie. Co Vás vedlo k tomu, abyste tady zůstal?

Tak to se vrátím tak o patnáct let zpátky. Nelíbila se mi cesta, kterou se Velká Británie ubírala, její směr a co se tam dělo, a tehdy mi můj kamarád řekl, že bych měl navštívit Prahu, protože miluji klasickou hudbu a právě ta se v Praze hraje každý večer. Kamkoli jdete, do muzea, do kostela, do nějaké koncertní síně, všude je klasická hudba. Strávil jsem tu čtyři dny a Česko jsem si zamiloval. Vrátil jsem se zpátky do Británie, kde jsem měl svůj byznys – svůj hotel. Ten jsem prodal. Pak jsem měl možnost vrátit se na víkend do Prahy, tak jsem ji využil. Bylo to plánované na tři dny a pak se to protáhlo na čtyři, sedm, deset dní, a to už jsem si říkal: „Ne, musím jet domů, prostě musím, je to blbost." A tak se i stalo. Když jsem se pak ale probudil ráno v Anglii, vyřídil jsem všechny povinnosti a vrátil se do Prahy.
V té době nebyla Česká republika ještě součástí Evropské unie, což bylo pro mě jednoznačné plus. Samozřejmě dneska už v ní je, ale to i jiné části Evropy, takže se jí vlastně nedá vyhnout. Zejména před patnácti lety měla Česká republika takový nový nádech, bylo to deset let po pádu komunismu, stále se znovu hledala a vyrůstala a prostě jsem si zamiloval tenhle pocit.
Zároveň je pro mě velmi důležitá hudba. Musím poslouchat hudbu každý den a vůbec nezáleží na tom, jakou, jestli je to třeba klasická nebo soulová. Tady v Česku jsem navštívil mnoho škol, z různých důvodů, a Janáček, Smetana, Dvořák – prostě národní skladatelé jsou známí a Češi jsou na ně hrdí jako na svoje kulturní dědictví, a to i malé děti ve školním věku. V Anglii už tohle neexistuje. Máte štěstí, když narazíte ve škole na učitele, který je Angličan. Nemůžu v Česku volit, ale vím, jak si tady mnozí stěžují na politiku, ale není to horší než kdekoli jinde. Jsem ale velmi rád, že můžu žít právě tady. Žil jsem tři a půl roku v Praze, ale pak jsem se odstěhoval na venkov. Žil jsem ve městech, protože ta jsou důležitá pro hudbu. Město rovná se život, bez města není kulturní život. To jsem si myslel, dokud jsem se nepřestěhoval na venkov. A tam se poznal, co to je život. Když se potřebuju dostat do Prahy, přijedu, zařídím si během dne dvě tři různé věci a pak se vrátím domů. Všem svým přátelům říkám, že by měli navštívit aspoň jednou v životě Prahu, ale když tu žijete, je to jako v každém jiném hlavním městě. Strávíte celý život v dopravní zácpě. Velké město je také velký byznys. Nesnášel jsem také představu, když se ráno probudíte, protože vás vzbudí hluk tramvají a aut z ulice, která dělají: „ví, ví, ví". Dneska se probouzím spolu s kuřaty a s kočkami od sousedů, které sedí na okenních římsách. A to je to, co se mi líbí.

Mluvil jste o hudbě a určitě sledujete hudební scénu jak v Británii, tak v Česku. Dají se vůbec porovnat?

Každá země má svůj styl a zároveň každá země má v sobě mnoho různých žánrů. Srovnat se nemůže to, co se děje tady, co v Anglii, v Americe, v Německu, protože každý stát má svou zvláštní osobitost. Ale v Česku mladí lidé, staří i lidé ve středním věku poslouchají všechno. Tady půjde devítiletý na stejný koncert jako devadesátiletý. To by se v Anglii nestalo, tam se zaměřují jenom na konkrétní styl. Tady je větší možnost poslouchat různé styly, než v Anglii, protože tu vidíte mladé lidi, jak zpívají swing a zároveň starší, kteří hrají rock.

A jaký je tedy Váš názor na mainstreamovou hudbu, která se vysílá na MTV nebo VH1?

Na to se nedívám. To bylo přesně to, co mladí lidé v Anglii brali jako jediný směr toho co poslouchat. Protože tehdy MTV a VH1 byly nové kanály, takže to bylo to, co musíte poslouchat a lidé úplně ignorovali to, co šlo mimo tyhle stanice. Tady lidé zkoumají, co se hraje jinde. Když jdete třeba na svatbu někde za Prahou, máte tam tradiční zpěv i tance a pak na párty zahraje kapela české covery ze čtyřicátých, padesátých i devadesátých let a vedle toho písně Elvise Presleyho nebo GunsˈnˈRoses. Pamatuju si ze svatby v Domažlicích, že ženich zaklepal na dveře a začal zpívat, aby se dostal dovnitř, tam jsme si dali nějaký ten drink a protože nevěsta pocházela z lovecké rodiny, střílelo se do vzduchu. V kostele pak byl i tanec. A znovu, tohle by se v Anglii nestalo.

Přesuňme se teď ke Queenům a k jejich hudbě. Co si myslíte o hudební fúzi, nejen ve spojení rocku a opery?

Oni nikdy netvořili v jednom stylu. Když posloucháte popořadě všechna jejich alba, každé je jiné. V jediném případě, kdy se to stalo, bylo album Hot Space, které je v tanečním rytmu. Ale v jiných případech vytvořili vlastní žánr a každé další album bylo lépe přijato než právě Hot Space. Freddie udělal album Barcelona s Montserrat Caballé, které ovlivnila opera. Ale když projdete jejich hudbu, tak třeba Brianova (May pozn. red.) muzika je o hodně více orchestrální a mohla by být klidně přepsaná do stylu klasické hudby. Mohl by být hudebníkem heavy rocku, ale formuje ho hodně klasická hudba. Myslím, že to je právě znamení dobré hudby, když ji můžete přizpůsobit jinému stylu bez zásahu a ztráty originality.

Peter2Čím jste se živil předtím, než jste se přidal do týmu Queen?

Odešel jsem z londýnské královské opery, abych se přidal ke Queen. Pracoval jsem u baletu, staral jsem se o kostýmy, aby byly čisté, aby nechyběly, aby si je včas tanečníci oblékli a aby bylo všechno v pořádku pro další představení. Začal jsem pracovat v opeře 22. dubna 1975 a to byl den, když jsem si operu zamiloval. Hráli představení Il trovatore (Trubadúr od Guiseppe Verdiho pozn. red.) a soprán zpívala Montserrat Caballé, se kterou o dvanáct let později Freddie natáčel. Představil jsem mu její hlas, který se mu skutečně velmi líbil a tehdy říkal, že má nejlepší hlas na světě. Takže, odešel jsem od královského baletu pracovat k rockovým muzikantům.

A jaká to pro Vás byla změna?

Létání první třídou. (smích) Když jsem začínal pracovat se skupinou Queen, staral jsem se také o jejich kostýmy na koncerty. Ale staral jsem se o čtyři lidi, kdežto v opeře o více, bylo tam asi padesát tanečníků a my na to byli čtyři. Myslel jsem tedy, že to bude snadnější, ale nebylo, protože jsem se staral o několik stylů. Abych se vrátil, s královským baletem jsme létali ekonomickou třídou, ale s Queen vždycky první.

Mluvil jste o písních, které Queen skládali. Jak vlastně vypadal proces? Kdo skládal?

Queen rovná se čtyři lidé – John Deacon, Brian May, Freddie Mercury a Roger Taylor. Každý z nich napsal hit, který se vyšplhal až na první místa hudebních žebříčků. Každý z nich skládal a psal texty písní.

Když Freddie skládal novou věc, bylo to vždy na klavír?

Ano, Freddie vždycky skládal na klavír. Měl nějakou ideu v hlavě a tu zkoušel zhudebnit. Pak si k sobě přizval Rogera, aby mu zahrál úplně primitivní rytmus, protože mu věřil více než automatickému bubeníkovi. Pak si k tomu přidával hlasové party tak, aby věděl, jak to bude fungovat. Ale ještě k tomu nebyla skoro žádná slova. Potom požádal zase Rogera, aby se přidal a taky Johna s rytmem tlukoucího srdce, tedy basou. Poslední osoba, která se přidala s nástrojem, byl Brian. Až nakonec se rozhodoval, kde budou harmonie a hlasová linka, na to potřeboval mít už hotový text, což bylo pro něj nejtěžší, protože to nesnášel. Věděl přesně, kde koho potřebuje, v jakém stylu. Kdo ale dodělával vždycky harmonie, aby souzvuk seděl přesně, byl Brian, ten to uměl opravdu dobře.

Jak probíhaly přípravy na koncerty nebo turné?

Přípravy byly na všem to nejdůležitější. Strávili dva nebo tři týdny nad setlistem a zkoušeli, zkoušeli, zkoušeli... Protože pro ně byla zkouška mnohem důležitější než samotný koncert. Během ní nacházeli chyby, které na koncertě nikdy nebyly. Dnes se koná mnoho koncertů, třeba charitativních, a mnoho vystupujících si říká, „moje hudba, můj koncert a vím přesně, co dělám", a prostě jdou a výsledek vypadá nenazkoušeně, nepřipraveně. Queen se naopak soustředili víc na hudbu, než na velká pódia nebo nějaké taneční prvky. Vždycky se snažili být lepší.

Vybral byste skladbu od Queenů, která je Vaše nejoblíbenější?

Tak to je My Melancholy Blues, která je na albu News of the World. Queen jsou známí díky skvělým kytarám, velkolepým melodiím a skladbám, ale tahle píseň je ohromné a skromné blues s Freddieho hlasem, klavírem , s trochou basy a lehkých bicích a to je všechno. Je to velice poklidná, částečně biografická píseň, což říkají už slova na začátku: „Another party's over, and I'm left cold sober, my baby left me for somebody new..."
Z Freddieho sólové kariéry bych vybral dvě – Mr. Bad Guy, kde se mi líbí, jak využil orchestrální party, a z alba Barcelona How Can I Go Home.

Žil jste s Freddiem několik let. Jak vypadal jeho normální den?

Co je to normální život, každý ho má. Například během nahrávání, vždycky vstával v devět hodin, ve dvě hodiny šel do studia, protože všichni věděli, že kdyby se řeklo třeba v deset, nikdo by tam nedorazil. Poslouchal, co připravili dny předtím, hrával na piano. Když nepřišlo něco, co by chtěl začít psát, nějaký pocit, tak kolem páté, šesté se končilo a šlo na večeři. Ale když měl nějaký nový nápad, seděl u klavíru třeba do čtyř nebo pěti do rána a pracoval. Nemohl si prostě říct, mám čtyři hodiny, abych vytvořil tuhle skladbu. Buď se to podařilo, nebo ne. Když přišel ze studia až ráno, stejně vstal v devět. Když skončil brzy, po večeři šel do baru a vrátil se tak ve tři ráno.

Freddie miloval kočky. Můžete o nich říct něco víc?

Jo, jo. Jsem si jistý, že měl raději kočky než lidi. Byla jedna kočka ze všech, měl jich asi deset během svého života, kterou měl nejraději, a pro kterou by udělal cokoli. Také o ní napsal píseň Delilah. Měl rád kočky víc než psy kvůli jejich nezávislosti. Když necháte psa samotného týden, až se vrátíte, bude zřejmě mrtvý. Bude totiž čekat na krmení. Člověk vlastní psa, ale kočka vlastní člověka. Freddie miloval nezávislost a žil tak, aby dělal to, co chce.

Jste v kontaktu s ostatními členy kapely?

Když se sejdeme ve stejné zemi, bavíme se hodiny. Ale nevoláme si. S Brianem si za rok vyměníme tak dvacet e-mailů. Když Queen hráli v Polsku v roce 2012, zašel jsem na ně. Koncert měl dvě hodiny a potom jsme si já, Brian, Roger, Rufus (Tiger Taylor – bubeník, pozn. red.), Spike (Edney – klávesista, pozn. red.) sedli a povídali si asi čtyři nebo pět hodin. Když se s někým kamarádíte už hodně dlouho, neznamená to, že když se nevidíte často, nejste už přátelé.

Dneska už je to trochu klišé, když se mluví o rockových hudebnících a spojitosti s alkoholem a drogami. Nicméně k životu Freddieho to spolu s večírky neodmyslitelně patřilo. Jaké to vlastně tehdy bylo?

Jasně, to se dělo. Freddie je bral a byl hodně velkorysý, pokud šlo o ně. Měl je vždycky pod kontrolou, nebylo to naopak, že by ony nad ním převládaly. Nikdy by je nikomu nevnucoval, prostě nabídl, a pokud je někdo nechtěl, nemusel. Nikdy by nepovzbuzoval: „No tak, vem si!" Když někdo řekl ne, znamenalo to ne. Nenutil nikoho, aby byl součástí nějaké skupiny, která to musí brát. Freddiemu to ale působilo také problémy, například se mu rozpadlo přátelství s Kenny Everettem.

A pil často?

Pil, ale pak se vydal do studia a tam složil věc, o které říkal, že je nejlepší, co kdy napsal. Když se vrátil druhý den do studia, aby nahrávku slyšel, říkal si, co to sakra je? Jak to, že jste mi to dovolili nahrát?! On byl první, kdo mohl říct, že je to špatné. Jestli znáte hudebníka, který je se svou prací po vydání stoprocentně spokojený, není to pravý muzikant.

Vy jste se také účastnil všech těchto párty. Jaké to bylo z Vašeho pohledu?

Užíval jsem si to. Hodně jsem pil a věděl jsem to. Potom, co Freddie zemřel, dával jsem si skoro dvě flašky tvrdého denně. Neuvědomoval jsem si v té době, že to dělám a necítil jsem se úplně oblečený, pokud jsem v kapse nenahmatal kokain, když jsem šel ven. Byly to divné časy, divné, protože jsem mnoho let strávil tím, že jsem ho měl vždycky po ruce. Pak jsem si řekl dost, protože jsem se dostával do bodu, že jsem opravdu hodně pil. Večer jsem si pamatoval každou věc, co jsem dělal, ale když jsem se ráno probudil, neměl jsem ani páru o tom, co se den před tím dělo. Pak jsem prostě jednoho dne přestal, což bylo v roce 1995, a od té doby jsem si nevzal kokain a přestal jsem s pitím, kromě příležitostné skleničky vína, ale tvrdý alkohol už nepiju.

Co se stalo s Freddieho životem, když zjistil, že je nemocný?

Prvně to řekl Mary (Austin pozn. red.) a Jimu Beachovi (manažer kapely pozn. red.) a po měsíci, dvou to řekl nám třem, co jsme s ním žili v domě. To bylo na jaře 1987. Uvědomoval si, že se blíží konec a nikdo netušil, kolik mu zbývá času, jestli to bude jeden rok, pět let nebo deset. Ani doktoři. Soustředil se na hudbu, pracoval mnohem víc během posledních čtyř let. Dřív nahrával a jezdil na turné, stále dokola, ale během těchto let vytvořil čtyři alba. Byl mnohem víc tvůrčí.

Nevěděl, kolik času mu zbývá ani v den, kdy oznámil veřejně svým fanouškům, že je nemocný...

Celý svět hlásal, že to věděl, protože jsem viděl obrázky, u kterých bylo napsáno, že nevypadá dobře. Ale jediní, kdo to věděli jistě, byli ti, kterým to sám řekl, což bylo asi dvacet lidí. Musel říct světu, než zemře, že má AIDS, aby svět věděl, že musí být opatrný, že to může postihnout bohaté stejně jako ty, co spí pod mostem, že si to nevybírá jenom závislé na drogách nebo nějakou specifickou skupinu. Když tu nemoc máte, prostě ji máte. Nechtěl to ale říct dřív, protože nechtěl, aby se ho stále novináři ptali, co se děje. Kdyby odjel na dovolenou a nikdo ho neviděl několik týdnů, začalo by se spekulovat o jeho smrti. A to nechtěl připustit.
Nevěděl, že zemře den po zveřejnění svého oznámení. Když zpráva vyšla, byl Freddie úplně při smyslech a strávil hodiny tím, že se o tom bavil s Jimem Beachem.
Ale věděl, že se to nejspíš blíží, protože 12 dní před tím přestal užívat všechny léky. V neděli ráno upadl do kómatu a ani doktor nevěděl, jestli to takto bude trvat třeba týden, ale o čtrnáct hodin později zemřel. Měl všechno pod kontrolou až do konce, rozhodl se, kdy skončit s drogami, kdy to říct svým fanouškům. A když to bylo venku, myslím si, že si řekl, tak a to je všechno, co jsem měl udělat a teď můžu jít.

Byl jste s ním i poslední den a muselo to být pro Vás těžké...

Byl jsem s ním v pokoji, když zemřel. První, co jsem cítil, byla úleva, protože už necítil žádnou bolest a předtím ho svírala neustále. Už se nemusel ničeho obávat. Všechno pro něj skončilo, ale já jsem musel ještě během následujících tří dnů toho hodně zařídit. Přesto moje práce skončila také. Musel jsem rychle zařídit, aby ho odvezli pryč z domu, další den jsem musel na úřady a začít připravovat pohřeb. Bylo to ale asi to nejlepší, co se mi mohlo stát, všechno to zařizování, protože jsem se tím vším zaměstnal a nemohl jsem přemýšlet nad vším ostatním. Nebrečel jsem, dokud nebylo po pohřbu. Ve stejném krematoriu měla pohřeb i má matka rok před tím, a když všichni vyšli z kaple, zmizel jsem, protože jsem věděl, že všichni budou stát kolem asi 10 nebo 15 minut, jak se to dělává, a začal jsem brečet, protože jsem si uvědomil, že jsem nebyl schopný přemýšlet v posledním roce nad svou matkou, i když už byla pryč, protože jsem se staral o Freddieho.
Snažili jsme se ten pohřeb uzpůsobit, protože 20 let patřil Freddie rodině, ale dalších 25 let potom fanouškům a světu. Cítil jsem ale, že je správné, aby se pohřeb konal v rodinném kruhu, protože by rodiče neměli pohřbívat své děti, takže to bylo o tom, co chtěli oni.

Mluvil Freddie někdy o svém dětství?

Nikdy.

Ale jeho pravé jméno bylo Farrokh Bulsara, jak se dopracoval k Freddiemu?

Když přišel do Británie, stal se z něj Freddie Bulsara. Jméno si změnil v jedné indické škole, protože neměl rád jméno Farrokh. I když se narodil v tehdejším Zanzibaru (nyní Tanzania pozn. red.), byl původem z Indie. Byl velmi hrdý na svůj britský pas, protože Zanzibar byl tehdy součástí Británie, bylo to dominium. Měl strašně rád všechny britské tradice, byl mnohem větším anglickým gentlemanem než většina těch, které znám. V šedesátých letech v Anglii, když někdo pocházel z Indie nebo podobných zemí, jediné, co mohl dělat, bylo buď účetnictví, nebo si otevřít obchod. Takže tehdy žil s tímto předurčením a s tím, že je také homosexuál, což nebylo v této době lehké. Jako rocková hvězda to bylo o něco snazší, ale stále to mohlo celou kariéru zničit. Takže si vytvořil další osobnost – Freddieho Mercuryho.

A jaké byly jeho koníčky, kromě hudby a koček samozřejmě?

Koníčky... Sběratelství. Miloval starožitný nábytek, miloval výtvarné umění, křišťál, miloval všechno, co pocházelo z Japonska, kromě sushi. (smích) Nesnášel syrové ryby. Ale měl rád japonské umění, dokonce měl největší soukromou sbírku japonských starověkých dřevěných maleb.

Přesuňme se do současnosti. Jak vnímáte skupinu Queen nyní, když s ní vystupovali Paul Rodgers nebo Adam Lambert? Viděl jste jejich koncerty?

Pro mě je velmi příjemné vidět Briana a Rogera společně znovu na pódiu. Je pro mě vlastně velice jednoduché je poslouchat, protože nutně nemusím vnímat zpěváky, protože zpěv je jenom jedna část celé show. A ani jeden z nich se nesnaží napodobovat Freddieho. Je potěšující slyšet znovu živě hudbu Queen.

Ale co třeba muzikál We Will Rock You, který je sestaven ze skladeb skupiny Queen...

Asi je to v pořádku. (smích) Nemůžu říct, jestli je to dobré nebo špatné. Ale je vcelku hezké vidět jejich hudbu v jiné souvislosti. Sám na letošek chystám něco, kde využiju hudbu Queen, ale v úplně jiné souvislosti. Mnoha lidem se nelíbí koncept kapely spolu s Paulem nebo Adamem, tak navštíví představení We Will Rock You, což je úplně něco jiného, ale zní tam jejich hudba. Ale dneska je to moderní. Nemám rád, když se lidem předem nutí nějaké názory, jako tohle by se vám mělo líbit a tohle ne. Myslím, že je to na každém, aby si zvolil. Freddie byl taky takový, nikdy nikomu nevnucoval nějaký pohled třeba na náboženství nebo politiku, protože tenhle pohled je individuální.

Sledujte rock na Facebooku:
 

Máte za sebou už i knihy o Freediem a letos má prý vyjít další, která je ale úplně jiná...

Ano, světlo světa už brzy spatří kniha nejoblíbenějších receptů Freddieho Mercuryho. Přesný název je Královská kuchařka Freddieho Mercuryho. V knize bude přes sto nejrůznějších receptů a vše bude doplněné o mé doposud nezveřejněné vzpomínky. Vaření pro mě bylo vždy velký koníček a mít možnost spojit to s tím, že vařím Freddiemu, to bylo něco úžasného. Všechny recepty jsou celkem jednoduché, protože když je umím uvařit já, tak každý může. (smích) Dneska se dá v supermarketu koupit čerstvý zázvor i nejrůznější indická koření, neříkám, že všechno, ale nabídka je dost velká. Když ho neseženete tam, najdete ho na internetu.

Takže se kniha bude držet toho, co Freddie rád jedl?

kuchařkaAno. Freddie měl rád pálivé jídlo, nemuselo být úplně ostré, třeba s hodně chilli, ale úměrně, aby mohl vychutnat všechny chutě koření. Různé kombinování chutí je opravdu výtečné, a to měl rád. Freddie ale neměl příliš rád předkrmy a sladké dezerty, takže tohle byla pro mě nejtěžší část knihy. Byl velký rozdíl mezi tím, co jedl Freddie předtím, než onemocněl, a co jedl potom v posledních čtyřech letech svého života, protože jeho chuťové buňky byly ovlivněné nikoli nemocí samotnou, ale především léky, které užíval.
Tahle kniha ovšem nebude pro šéfkuchaře, ale pro ty, kteří rádi vaří. Kdybyste se pokusili uvařit něco z klasické kuchyně 17. nebo 18. století, nedostanete polovinu potřebných ingrediencí. Takže to, co bude napsané v téhle knize, není nic vytesaného do kamene, může se to kdykoli komukoli přizpůsobit.

Nyní také pracujete na talk-show o Freddiem, kterou chystáte spolu s moderátorkou Ester Janečkovou, a měla by se dostat do různých měst u nás. Můžete mi říct něco bližšího o přípravách?

Ano, moc rád. Potkal jsem Ester minulý rok a povídali jsme si. Díval jsem se také na její pořad v televizi, díky kterému je dost známá. Líbil se mi koncept této televizní show Pošta pro tebe. Je to hodně o emocích. Myslím, že se budeme dobře doplňovat, protože ona umí lidi rozplakat a já se je budu snažit rozesmát. (smích)
První talk-show se koná 17. 3. 2016 v kině MAT v Praze a věřím, že se s ní brzy rozjedeme po celé krásné české zemi. Agentura The Best Forever tuto show zastupuje. Podtitul show je The show must go on aneb zeptejte se na cokoliv! A těším se na to především proto, že už samotný podtitul je výzvou, protože nebudou připravené otázky, ale budeme zodpovídat všechny otázky, které diváci položí. Tedy otázky, které se budou týkat mě a Freddieho.

V pardubickém kraji jste pořádal sezení pro žáky ve školách, což je konceptu trochu podobné...

Ano, ano. To bylo v rámci TFA projektu. Jeden sedmnáctiletý student, který byl toho součástí, mě doporučil, abych ve školách promluvil o AIDS. Teenageři jsou druhá největší skupina nově nakažených právě proto, že se o tom na školách už nemluví. Tak tento hoch připravil hodinovou přednášku, která spočívala v porovnání nezničitelné lodi - Titaniku, největší lodní katastrofy způsobené tehdy neviděným ledovcem, s největší rockovou hvězdou Freddiem Mercurym, kterou zničilo něco, co je pouhým okem neviditelné. Ukázal jim video, ve kterém popsal neštěstí Titanicu a představil Freddieho a já jsem pak pohovořil o posledních čtyřech letech Freddieho života. Mluvil jsem v angličtině a on to překládal, ne všechno doslovně, ale snažil se zachytit smysl, aby porozuměli. Nemusel překládat gymnazistům, protože ty už dělali angličtinu dlouho a rozuměli, ale přesto jsem se snažil mluvit pomalu a jasně. Minulý rok jsem takto mluvil k více než třem tisícům dětí ve věku 13 až 17 let.

A myslíte, že se to vydařilo?

Trochu se bojím téhle věkové kategorie, tedy mluvit před nimi a tak, protože si často šeptají nebo neustále něco zkoumají na svých mobilech. Ale tehdy byli úplně potichu. V celé místnosti, většinou to byly učebny hudebky, se ani nešpitlo, nikdo si nehrál s mobilem a jenom se dívali a poslouchali. To byl skvělý pocit. Na konci bylo tak deset patnáct minut pro otázky a oni se opravdu ptali! V jedné škole dokonce kreslili Freddieho nebo to, co si představují pod nějakou skladbou od Queen, to mi přišlo jako skvělý nápad!

Co ještě na tento rok plánujete?

Tenhle rok je velmi důležitý, protože letos by Freddiemu bylo 70 let a zároveň to v listopadu bude 25 let od jeho úmrtí. Nyní mě požádali, abych se stal libretistou pro balet (smích), který se chystá v divadle v Olomouci. Do tohohle představení bude zakomponovaných asi 25 skladeb od Queen a soustředí se na skupinu a Freddieho. Doslova se zaměřuje na celý Freddieho život, od narození až do smrti, především na to, jak hudba ovlivnila jeho život. Můžete mít všechno, ale nemůžete dělat všechno, co chcete, protože vás omezuje sláva. Částečně je to vlastně podobné s muzikálem We Will Rock You, protože také využívá odkazu písní od Queen, ale tohle bude spojení s baletem, což je překvapující. Pro mě je to spojení ale přirozené, protože poprvé, když jsem Freddieho potkal, to bylo právě na baletní půdě.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Interpol odehrají první koncert k 15. výročí debutové desky v Praze

    Je tomu již 15 let, co americká indie rocková sebranka Interpol vydala svou první, přelomovou desku Turn On The Bright Lights a patřičně se toto výročí rozhodla oslavit s fanoušky na území Evropy, Ameriky a Mexika 29 speciálními koncerty, na kterých zahrají album od začátku až do konce.

  • Colours of Ostrava: Poslední den s Katarzií a Jamiroquai

    Poslední den Colours of Ostrava byl ve znamení studené sprchy. Netýkala se však žádného hudebního zklamání, ale průtrže mračen, která v podvečerních hodinách doslova propláchla celý areál Dolních Vítkovic.

  • Foto: Jethro Tull + Stromboli, Konopiště, 21. 7. 2017

    Příjemný podvečer v amfiteátru pod zámkem Konopiště odstartovala skupina Jeseter. Pak již nastoupili očekávamí Jethro Tull v čele s frontmanem Ianem Andersonem. Perfektní zvuk, skvělé výkony všech muzikantů, neúnavný Anderson teatrálně pobíhající a tančící pódiem na jedné noze. Největší pecky kapely, úžasná flétna, hutná kytara… jen ten zpěv Iana Andersona už není pochopitelně to, co býval v 70. letech, ale koncertu to nijak neuškodilo. Pořadatelská agentura a služba by si zasloužila zvláštní odstavec - poněkud přehnané “bezpečnostní opatření” před pódiem (kde je beztak propadliště cca v šířce 20 metrů), fronty na stáncích na 1,5 hodiny nebo i déle, občas arogantní ochranka… Setmělo se a nastoupili Stromboli v původní sestavě. Koncert otevřelo Sandonoriko, následoval blok novějších songů v angličtině, trochu chladněji přijímaný (všichni čekali na legendární hity kapely), i když některé písně měly také obrovskou sílu a velkou instrumentální hodnotu. Pak již konečně došlo na Carmen, Villa Ada, Veliké Lalulá, Košilela... nadšeně přijímané publikem. Precizní zvuk, skvělý výkony Báry Basikové, nezaměnitelná kytara Michala Pavlíčka, který si hru opravdu užíval a servíroval vygradovaná sóla i jemné polohy… Kapela přidala lehce pro ni netypickou “funkovou” Okolo ohňů, ale ani poté ji ovace publika nenechaly odejít ze scény na dlouho. Ó hory, ó hory, závěr, který musel přijít! Díky za krásný večer!

  • Foto: Colours of Ostrava, 22. 7. 2017

    Colours of Ostrava 2017 je minulostí. Poslední den jedné z největších hudebních akcí sezóny přinesl vystoupení Afro Celt Sound System nebo českého zpěváka Davida Kollera. V posledních hodinách také na festivalový areál dopadla silná bouřka. Ani ta však nezabránila fanouškům užít si show dalších headlinerů Jamiroquai či koncert skupiny Justice, který program na největších stagích zakončil.