Rozhovor s Tommym Emmanuelem o oddanosti hudbě

Světoznámý australský kytarový samorost Tommy Emmanuel, který 29. listopadu v Kongresovém centru Praha završí festival Kytara napříč žánry, už má za sebou úctyhodnou hudební kariéru a řadu zasloužených ocenění. O tom, jak moc je hra na kytaru a hudba obecně provázána s jeho životními událostmi, se mimojiné můžete dočíst v následujícím rozhovoru.

Tommy Emmanuel Tommy Emmanuel Zdroj: oficiální stránka hudebníka

Vaše dětství muselo být skutečně naplněné hudbu. Je pravda, že Váš otec prodal dům, kde jste bydleli, a většinu dětství jste strávil na cestách hraním rytmické kytary v rodinné kapele? Jak vzpomínáte na tato léta?

Je to tak a jsem velice rád, že jsem svou životní hudební dráhu mohl započít hraním v kapele s mou rodinou. Byl to dobrý začátek. Spoustu jsme se toho v mládí naučili. Vzpomínám si, že můj otec mi vtloukal do hlavy, že nikdy nesmím spustit oči z obecenstva a že špatně snášel, když jsem pořád spal vzadu v autě.

V roce 2002 jste zahrál nejpopulárnější australskou folkovou píseň Waltzing Matilda na ceremonii na památku obětí bombových útoků na Bali. Mohl byste nám říct, jak velký vliv na Vaši tvrobu má australská folková hudba a tzv. bush ballads? Co pro Vás znamenají jména jako Slim Dusty a Rolf Caster?

Waltzing Matilda je píseň, kterou zná každý Australan, protože je to součást naší kultury a když jsem byl mladý, tak jsem spolupracoval se všemi známými australskými country zpěváky a musel jsem se všechny ty písně naučit. Byli to skvělí lidé, kteří zpívali o životě v Austrálii.

Chet Atkins je často citován jako Váš hlavní inspirační zdroj. Jakou roli sehrál Atkins, americká country a americké blues obecně a tzv. nashvillský styl v utváření Vaší hudební osobnosti?

Chet byl především mým největším vzorem, když jsem byl mladý. Nashvillský styl tvoří podstatnou součást mého života, protože hudba, kterou jsem poslouchal v tu dobu, byla z Nashville a myslím, že nahrávky z té doby zněly tak dobře, že snad všichni chtěli hrát, jako kdyby byli z Nashville.

Během Vaší dosavadní hudební kariéry jste si zahrál po boku Cheta Atkinse, Erica Claptona, Sira George Martina, Johna Denvera nebo Les Paula. Je někdo další, po jehož boku byste ještě rád vystoupil?

Myslím, že jsem měl velké štěstí, že jsem měl tu možnost spolupracovat s takovými skvělými umělci. Svět je plný zázračně talentovaných lidí a je jich spousta, s kterými bych ještě rád spolupracoval. Zpěváci a zpěvačky, textaři a muzikanti, jež potkávám na cestách, jsou často velice zajímaví, stejně tak jako lidé z jiných zemí a kultur.

 


 

Vynalezl jste si svůj vlastní způsob vybrnkávání a perkusivní styl hraní na kytaru, kterým napodobujete zvuk bicích, když zároveň hrajete akordy a basovou linku, čímž se Vám podařilo nahradit celou kapelu. Co Vás motivovalo k tomu hrát jako tři muzikanti najednou? Chyběli Vám ti dva zbylí při hraní sólových koncertů?

Baví mě hrát sám... Je to pro mě vždy velká výzva, radost i pocta hrát pro lidi bez kapely za zády.

Většině lidem jste známý jako „australský chlápek, co dokáže ze své kytary vykouzlit až neuvěřitelné“. Možná už však nevědí, že jste se svým bratrem Philem zpíval a hrál na bicí v kapele Gold Rush a že jste hrál na elektrickou kytaru ve známé rockové kapele Dragon. Hrajete ještě na nějaké ostatní nástroje? Zahrajete si ještě někdy na elektrickou kytaru?

Občas si na elektrickou kytaru zahraju a vždy je to pro mě potěšení. Také moc rád hraju na basovou kytaru.

Jste držitelem několika čestných titulů, jako například „Certifikovaný kytarista“ (jenž Vám byl udělen přímo Chetem Atkinsem) a jste rovněž členem řádu Austrálie. Co pro Vás tyto tituly znamenají? Je pro vás hudba a hraní na kytaru posláním s určitým cílem?

Ceny a ocenění jsou sice moc krásná věc, ale účty z nich nezaplatíte. Ty zaplatíte jen těžkou prací. Myslím, že většina cen, které jsem obdržel, jsem si zasloužil stejně díky své těžké práci a svému odhodlání a rozhodně jen tak neposedávám a nepřemýšlím o tom, jak důležité pro mě tyto ceny jsou... Řekl bych, že to jsou spíš takové okamžiky uznání. Ano, rozhodně mám pocit, že hraní hudby pro lidi je mým životním posláním a věřím, že to je důvod, proč tu jsem. Je to pro mě velice důležité.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Bagatelles Marathon Johna Zorna představí ve čtvrtek elitu amerického jazzu

    Již tento čtvrtek 20. června odstartuje v pražskému Foru Karlín Bagatelles Marathon - unikátní projekt, v němž fenomenální hudebník a skladatel John Zorn představí publiku výběr 50 skladeb z cyklu The Bagatelles. Elita amerických muzikantů, seskupená do čtrnácti úderných sestav, rozproudí více než čtyřhodinový gejzír úchvatné hudební kreativity, který v podstatě vydá za samostatný skvěle obsazený jazzový a alternativní festival.

  • Kytarista Al McKay k nám přiveze zvuk slavných Earth, Wind & Fire

    Dynamickou a pestrobarevnou dobu přelomu éry hippies a třpytivých funky sedmdesátých a osmdesátých let symbolizuje kapela Earth, Wind and Fire. Hudbu, která zásadně ovlivnila vývoj funku a R'n'B, přiveze do Velkého sálu pražské Lucerny kytarista Al McKay, jenž byl její oporou a významným spolutvůrcem v klíčových sedmdesátých a osmdesátých letech.Majitelem šesti cen Grammy vystoupí ve stylovém prostředí Lucerny s jeho formací Earth, Wind & Fire Experience.

  • Blues Alive 2019 se ponese ve znamení velkých ženských hlasů i mistrovských kytaristů

    Letošní držitel nejprestižnější ceny bluesového světa Blues Music Award v kategorii současného blues, louisianský multiinstrumentalista a zpěvák Kenny Neal. Nejlepší současná pianistka podle týchž cen Marcia Ball, jeden z nejvýznamnějších představitelů střední generace chicagského blues Ronnie Baker Brooks či mimořádně úspěšná gospel-bluesová zpěvačka Lizz Wright. To jsou jen některá ze jmen hvězd letošního čtyřiadvacátého ročníku mezinárodního festivalu Blues Alive. 

  • Kenny Wayne Shepherd našel svou cestu

    Kytarista a zpěvák Kenny Wayne Shepherd se svou kapelou vydává nové, již osmé studiové album. The Traveler, jak se deska jmenuje, nabízí deset skladeb, které se pohybují na pomezí blues, country a kytarového rocku. Kenny působí po skladatelské stránce čím dál sebejistěji a stejně tak se pouští více do zpěvu. A jak působí album jako celek?

Rozhovory z rubriky

Rozhovory měsíce

Nenalezeny žádné aktivní soutěže