Rozhovor s Michalem Prokopem: Člověk by měl zůstat nohama na zemi Doporučený

Rozhovor pro magazín musicweb.cz se uskutečnil 14. listopadu 2016 ve vydavatelství Supraphon. Michal Prokop při něm popsal přípravy tradičního vánočního koncertu, představil nový komplet šesti CD, který mu nyní vychází k jeho sedmdesátinám. Debata se ovšem vedla i o takových tématech, jak se mají rockeři v důchodovém věku, o jeho bývalých spoluhráčích z počátků kariéry i o tom, jestli je snazší dělat rockovou hudbu dnes, či před rokem 1989.

Michal Prokop na vánočním koncertě ve Foru Karlín 22. prosince 2015 Michal Prokop na vánočním koncertě ve Foru Karlín 22. prosince 2015 Foto: Eva Makovská/musicweb.cz

Pociťujete sedmdesátku jako nějaký milník životní či hudební?

Překvapivě ani ne. Jako milník určitě ne, je fakt, že když se člověk podívá na to číslo, tak to nic potěšujícího není. Ale že bych pociťoval něco výrazně jinak i v hudbě, tak to určitě ne.

Jako hosta letošního Vánočního koncertu ve Foru Karlín jste si vybral kytaristu a skladatele Michala Ambrože. Co byste k němu řekl, jak byste ho čtenářům svými slovy popsal?

Bohužel Michal v tuto chvíli už tolik kytarista není. Ze zdravotních důvodů si kytary už v té své nové kapele moc neužije. Ale je to člověk, který je zhruba o deset roků mladší než já, je z té generace, která vyrůstala během normalizace. Na jeho tvorbě je to znát. Já jsem dítě let šedesátých, začínal jsem v době, kdy se to tady uvolňovalo, bylo to takové příjemnější a otevřenější a muzika, se kterou jsme začínali, tomu odpovídala.

Zatímco u Michaly Ambrože a jeho party jako Jasná Páka či Hudba Praha v tom, co zpívali a hráli, bylo vždy znát, že to byly takové vzdoro kapely hrající vlastně proti režimu. Nemělo to přitom nějakou vysloveně politickou , ani vyumělkovanou podobu. Když jsem se mnohem později s Michalem seznámil, zjistil jsem, že je to vzácný a velice příjemný člověk. Když jsme vymýšleli podobu letošního vánočního koncertu, kam zvu mladší hudebníky, než jsem já, tak mě i Davida Gaydečku napadl právě Michal Ambrož. Že to bude ono, byť tam nebude v plné kapelové formě, ale tedy v trochu redukované sestavě. Těším se na to!

Krom přítomnosti Michala Ambrože, jak byste přiblížil program a celkově letošní vánoční koncert?

Hlavní bod programu, který se vymyká našemu běžnému koncertnímu provozu, bude Město Er, které poprvé zahrajeme v Praze. My jsme ho zahráli 13. srpna v Lokti na festivalu jako premiéru vůbec, řekl bych přímo světovou premiéru (smích)... Pokud jde o živé hraní s Karlovarským symfonickým orchestrem. Ale tady to bude premiéra pražská. Takže to bude nejvýznamnější část našeho programu, kromě toho tam samozřejmě bude i naše běžná produkce. Koncert bude průřezem tedy i toho, co už na pódiích těch padesát let hráváme.

Když to vezmu od toho symfoňáku, to je často takový sen mnoha rockerů - propojení kapely a symfonického orchestru počínaje kapelami Yes, Deep Purple... Měl jste i vy tedy takový sen?

Když jsem přišel na ten nápad, že bychom zahráli Město Er a hráli tedy se symfoňákem, došel jsem k tomu, že většina projektů, a zejména těch u nás, spíš vychází hlavně z toho, že se hrajou notoricky známé hity jednotlivých kapel a interpretů a k tomu se dozadu posadí ti frakouni a hrají tam ty kila.

A tohle jsem přesně nechtěl, ale protože jsem viděl koncert Petera Gabriela právě taky s orchestrem, kterej byl strašně moc pěknej a zajímavej, tak jsem si říkal, že by mě to taky lákalo. A tak jsem vlastně přišel na to Město Er, které na rozdíl od těch ostatních projektů bylo napsaný pro symfonický orchestr. Nikdy se živě nehrálo a to z mnoha důvodů. První důvod byl, že když jsme tu skladbu natáčeli ke sklonku roku 1970 a ještě v lednu 1971 jsme ji dodělávali, v té době se kapela už rozpadla, a když ta deska po roce vyšla, tak už to byl takový pohrobek a živě se už hrát nedala. Navíc na to už vůbec nebyla společenská atmosféra a potom, když jsem se zhruba po deseti letech vrátil k bigbítu, tak jsem už neměl takovou ambici hrát muziku tohoto crossoveru a veliké formy. Už jsem chtěl zase zkrátka dělat jenom písničky

 

 

Proto to leželo dlouho u ledu, a ani mě samotného nikdy nenapadlo, že se k tomu vrátím. Ale tady se to na základě momentálního nápadu prostě nabídlo a i díky tomu, že David (David Gaydečka, pozn. redakce) přišel s myšlenkou festivalu, tak jsme si řekli, že by se to tam hodilo. Bylo to velice pracné, protože se ztratila původní partitura, muselo se to stáhnout z původní nahrávky, vybrat orchestr, a tak dále... Ale to jsou už jenom takové ornamenty toho vlastního nápadu.

Když je to taková výjimečná událost, tak se nabízí otázka, jestli to bude nějak zaznamenáno?

Koncert z Lokte je zaznamenán, ten jsme nechali natočit. Existuje jako televizní záznam, a já už jsem i viděl sestřih, který by snad ČT Art měla před Vánoci odvysílat.

Držím tady v ruce komplet šesti CD nazvaný Už je to napořád 2000–2012, je to opravdu nádherné vydání, co byste k němu řekl?

Je to, dá se říci, druhý díl něčeho, co by se dalo ironicky nazvat „sebrané spisy". (smích) Před sedmi lety vyšel první takový díl mých šesti předrevolučních alb pod názvem Pořád to platí, to byly desky od roku 1968 do roku 1989. Vydal to Supraphon, protože to byla jeho alba, vyšlo to v podobném obalu, jako jsou tyto „desky." No, a když jsme s editorem Supraphonu Karlem Denišem přemýšleli, co by se dalo vydat k těm mým sedmdesátinám, tak on navrhoval nějaké Best of, ale to já nemám moc rád, tak mě napadl tento druhý díl, aby si to lidé snadno zkompletovali.

Jedná se o šest alb, která vyšla v rozmezí let 2000 až konec roku 2012. Mapuje to moji porevoluční tvorbu. První disk Odněkud někam je samplerem věcí, které jsem nahrál na cizí alba, v době, kdy jsem byl v politice. Tehdy jsem byl mimo branži, ale tu a tam jsem něco někomu nahrál a to je tedy tento disk, kde jsou vlastně takzvaný „vymetený šuplata". (smích) Jsou tam věci z Černých ovcí, jedna z muzikálu Hamlet, dokonce dva duety s Helenou Arnetovou z počátku roku 1990.

Druhý disk je živák z Lucerna Music Baru. Tehdy za mnou přišel bubeník a promotér Michal Hejna, že mi postaví kapelu, že by chtěli doprovodit televizní pořad Cenění Karla Velebného, že by zde Luboš Andršt, můj letitý spoluhráč, mohl hostovat a my jsme tedy doprovodili tento pořad udílení cen, těch jazzových Kájů. Vyšel z toho hodinový průřez mých bluesových věcí z 60. let posunutý do zvuku ale současných let. Překvapivě to dopadlo dost dobře a já se už tehdy rozhodl, že ho vydáme.

Prohlédněte si také fotky z vánočního koncertu Michala Prokopa z roku 2015

Další deska je Unplugged, což je akustický projekt, který vznikl už v 80. letech, kdy nás ovlivnila mimo jiné slavná akustická deska Friday Night in San Francisco, kterou vydali John McLaughlin, Al di Meola a Paco de Lucia, ale taky mě v tom nápadu hodně ovlivnila deska Luboše Andršta Capricornus, kde hral s ním právě Honza Hrubý. Akorát my jsme v téhle sestavě ve třech nikdy nic nenatočili, protože je to koncept postavený na živém hraní, máme tam dlouhé instrumentální plochy a mě nikdy předtím nenapadlo z toho točit nějaké album. Tento disk je tedy živák, který vznikl v Brně ve Staré pekárně v rámci natáčení televizního pořadu, a docela se to povedlo. Vydali to v Indies Records a je zajímavé, že po 10 letech se tato deska pořád hodně dobře na koncertech prodává. Ačkoli my hrajeme pořád stejné skladby, každý koncert je jiný. Je to zkrátka zase jiná poloha, taková decentní akustická klubovka...

 

 

Pak je už Poprvé naposledy, což je takový můj nástup - návrat na hudební scénu, s nímž jsem už ani nepočítal. Je to moje první studiová řadová deska po sedmnácti letech po albu Snad nám naše děti prominou, které jsem točil v roce 1988. Na ni navazuje Live 60 – živák z Lucerny z koncertu k mým šedesátinám. Vyšlo z toho album i dývýdýčko. Tam už jsme opět jako Framus, jsou tam skvělí hosté – Petr Skoumal, Radim Hladík, Dan Bárta... Celá řada zajímavých hostů včetně Zdeňka Bíny či Jiřího Suchého! To byl vlastně moment, který mě vrátil zpátky na scénu, byť jsem s ním nepočítal. Vlastně jsem se hrozně bál, říkal jsem si, že si člověk od toho hraní v mém věku už moc slibovat nemá, že už doba zkrátka uplynula jinam, a že jsou jiné idoly, a že by člověk pak byl zbytečně zklamanej... Ale najednou se stalo tohle, fantastický koncert , a já do toho zase po držce spadl zpátky. (smích) No a pak je tu už poslední deska Sto roků na cestě, co jsme vydali ke konci roku 2012 už znovu jako Framus Five. Je to tedy to nejnovější, co můžeme nabídnout.

Vrátím se teď k takovému Vašemu meziobdobí mezi Framus Five a pozdějším od roku 1978 Framus 5? Co jste v té době všechno dělal?

Tohle je období, na které nevzpomínám vůbec rád. Tehdy jsem se potácel v takovém tom komerčním popíku. Bylo to jedno z nejhorších rozhodnutí v mém životě, že jsem podlehl skepsi doby té nejtužší normalizace a měl pocit, že to už jinak nepůjde. Naštěstí se mi v této branži nepovedlo uspět (smích), na rozdíl třeba od Viktora Sodomy nebo Jirky Korna a jiných lidí původně z bigbítu, co se kolem toho popu taky motali a měli i nějaký hit, ale já naštěstí neměl vůbec žádný (smích)... Naštěstí říkám proto, že mě to dokázalo namotivovat k tomu, abych toho nechal a odešel. Nebylo to jednoduché, trvalo to dost let. Já v té době založil rodinu, měl děti... Sice jsem se tam slušně živil, ale jinak se mi velmi nedařilo, jedinou výjimku, na kterou vzpomínám rád, tvoří moje účinkování v semaforské Kytici, kdy mezi lety 1972–1975 jsem odehrál více než 250 repríz. Tím jsem si i já odsloužil svoji muzikálovou éru. Potom, když tady začaly po revoluci muzikály fungovat v tom módu, v jakém jsou dodnes, jsem ty nabídky také různě dostával, ale tohle já prostě dělat nechci.


Máte vlastně nějaké informace o svých dřívějších spoluhráčích z původní sestavy Framus Five, vídáte se s nimi?

S některými ano, s některými ne. Mám dva kamarády, se kterými jsme chodili na gympl, a se kterými jsme tu kapelu na gymplu zakládali. Oba žijou v zahraničí a oba teď přijedou na vánoční koncert. Ivan Trnka, varhaník a pianista, se kterým jsem tu kapelu táhnul až do alba Holubí Dante, byl i na premiéře Města Er v Lokti. Mně se tam překvapivě podařilo dát dohromady prakticky celou sestavu, která album nahrávala. Až na Kášu Jahna, který už nežije, tam byli Láďa Eliáš, Ivan Trnka, Luboš Andršt, samozřejmě já a byl tam i Petr Hannig, který tehdy aranžoval ten orchestrální kabát a připsal tam i nějaké instrumentální pasáže. Takže tady jsme se dali dohromady po hrozných letech a já jsem ani nevěřil, že se nám to povede v Lokti, že se sejdem. Ten druhý, Jirka Gros, který žije v Barceloně, s námi skutečně kapelu taky zakládal už na gymplu, ale pak už nehrál, už ani na tom prvním československém beatovém festivalu s námi na jevišti nebyl. Stal se manažerem a ještě před srpnem 68 vyjel s rodinou ven a emigroval. Ale v kontaktu s nimi jsem a oba teď přijedou na koncert. V kontaktu jsem ještě s Pepíkem Kučerou, saxofonistou, který žije v Berlíně. Taky jsem ho zval...

V této souvislosti se nabízí trochu filozofická otázka. V důchodovém věku je dnes rockerů již celá řada, a mnozí si myslí, že po bohaté kariéře mají tito lidé na růžích ustláno. Ale byl to myslím Radim Hladík, který řekl, že je odsouzen hrát do smrti... Jak se na to díváte vy?

Nemám přehled o tom, jak to mají ostatní, vím to jenom od svých dvou podobně starých kolegů v kapele. Ale holt tahle branže, volná noha, nikdy nevedla k nějaké superzodpovědnosti. U bigbítu jsme si nepřipouštěli, že bychom byli jednou starý. O takové věci se starat, jako o důchod, v době, kdy jsme byli všichni mladí, když se nota bene tehdy o vše staral všemocný stát, to tedy věru ne...

Později po revoluci, když se změnily poměry, si lidé museli platit sociálku. Samozřejmě řada lidí se na to vyprdla, neplatili si to, nebo přiznávali tak minimální výdělky, že ty důchody pak podle toho vypadaly. Další věc, která s tím nepříjemně souvisí, je, že se často řada dokumentů, které musí člověk České správě sociálního zabezpečení doložit, prostě ztratila. Když jsem se o to začal zajímat sám, zjistil jsem, že ačkoli mám v papírech třeba vedené brigády ještě z gymnázia, kdy jsem chodil do pérovny do Hostivaře, tak mi tam chyběla ale celá ta „volná noha", víc, než dvacet let až do revoluce! Naštěstí se to nějak povedlo dohledat. Já mám důchod díky svému desetiletému působení pro stát ještě jakžtakž, ale že by to bylo na omdlení, to opravdu ne. Hraní je asi u většiny z nás ovšem touha, bez které bychom nemohli být. Až jednou nebudu moci hrát, tak jsem zvědavý. Ale když s tím dokážou vyjít i jiní lidé, tak to jinak nepůjde... Pravda, člověk má ještě nějaké autorské příjmy, ale i to za čas třeba pomine. Škoda lásky jsme bohužel nikdo nenapsali (smích)... A tak musíte mít něco našetřeno....

A myslíte tedy, že je snazší dělat rockovou hudbu dnes, nebo tehdy?

To se špatně srovnává. Tenkrát jsme samozřejmě měli strašné nevýhody v mnoha věcech – neměli jsme nástroje, špatně se sháněly struny, aparáty... To bylo šílené. Ale na druhou stranu systém, který tu byl, fungoval tak, že jsme tu byli jako v akváriu a nebyl nijak velký tlak konkurence ze světa. Desky ze zahraničí nebyly vůbec, pak se tu začaly nějaké objevovat. Supraphon později něco licencoval, a byly to i dobré věci, ale toho bylo tak málo, že se o nějaké konkurenci na gramofonovém trhu nedalo mluvit. Mnozí lidé tu pak dokázali vydávat velké náklady desek. Kapely jako Olympic prodávaly čtvrt milionu, půl milionu i více desek, což je na tak malém trhu dnes nepředstavitelné.

 

 

Dneska... je na internetu takřka všechno. Přehrajete si písničky, kytarové školy naleznete na youtube, dopátráte si texty... My jsme obtížně dohledávali anglické texty, kolikrát tam byly takové pitomosti. Já třeba dlouho nevěděl, že Little Richard nebo Fats Domino jsou černí, znal jsem jen jejich hlasy, ne už tváře. Na druhou stranu je obrovská konkurence, zahraniční kapely sem jezdí, můžete je vidět, v rádiích se všechno hraje a vedle toho všeho se prosadit... Dnes ale zase není cenzura, tenkrát všechno podléhalo schvalovačkám, museli jsme využívat všelijaké jinotaje, všechno se obcházelo. Byly to poměry hrozný, když to dneska mladým lidem vyprávím, tak mi nevěří... Už jenom dát dohromady kapelu a vystupovat s ní byl neuvěřitelně těžký administrativní problém a ještě vás mohli zamáznout. Dneska se domluvěj a hrajou, album natočíte i v kuchyni.

Tak úplně nevím... Mladí mají určitě lepší perspektivy, ale konkurence je veliká. Ale že se zatím nikomu nepodařilo ve světě uspět, snad s výjimkou Ivana Krále, kterému je ale už také přes šedesát, Honzy Hammera, Miroslava Vitouše, to o něčem také vypovídá. A o jiných mi není nic známo. Nemyslím si ale, že by tady lidi hráli hůř.

Jdou ve vašich šlépějích vaše děti?

Určitě ne... Dcera je úplně mimo branži, její manžel je ale filmový a televizní producent. Syn je kumštýř, ale není muzikant, dělá divadlo, kultovní Vosto5, do září byl i proděkan na DAMU, učí tam... Takže umění ano, ale hudbu nedělá nikdo, asi jsem byl nějaký špatný fotr, že jsem je k tomu nevedl. Taky jsem se jim moc nevěnoval, to si musím upřímně přiznat. Ale synáček se prosadil sám, byť je to jiná branže.

Máte nějaké další hudební ambice? Chystáte ještě něco úplně nového?

Nevím. Zatím rozhodně nechystám. Necítím žádný impulz, který by mě vyburcoval.

Jakou hudbu si pustíte, když máte chvíli klidu?

Většinou si pouštím už jenom to, co znám, abych se přiznal. Nebo od lidí, které znám, když vydají něco nového. Přiznám se, že už mě vůbec nemučí, že neznám žádné nové kapely, že mi některé názvy kapel nic neříkají, že nevím, o co jde. Když se mi občas dostane do ruky nějaký hudební časopis nebo kouknu na nějakej server, třeba v souvislosti s tím, že tam vyšel můj rozhovor, tak ty ostatní články s jinejma kapelama jdou často úplně mimo mě. Ale myslím, že to ani není nic špatného, protože je toho hrozně moc a sledovat novinky už prostě nedokážu...

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Hodně si pouštím Erica Claptona, protože to je člověk, který uměl s hudbou zestárnout a o to se pokouším také. Občas si pouštím jazz nebo nějaké staré bluesmany jako Muddy Waterse, Ray Charlese... Mám rád hodně Stinga, ale to jsou už také lidi jen o pár let mladší než já. Takže nic nového nerozjíždět, abych to řekl cimrmanovským jazykem. (smích) Ale možná je to i moje duševní lenost, nemám čas a asi i chuť něco nového poznávat.

Na závěr: Co byste vzkázal našim čtenářům?

Vždycky se snažím, a to si myslím, že bychom se měli snažit všichni, abychom zůstali nad věcí, protože kolem nás se toho děje tolik a nejen v hudbě, ale i obecně ve světě. A kvůli tomu, co se dnes děje na sociálních sítích, těchto moderních médiích, by měl člověk zůstat nohama na zemi a přestat se tímto utápět a trápit. Tenhle virtuální svět mi přijde až nebezpečnej, a člověk by si měl umět najít od toho všeho odstup. To bych každému rád vzkázal aneb jak vždycky tomu říkám: „Aby nás pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil."

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Metronome festival, Výstaviště, Praha, 24. 6. 2017

    Sobotní Metronome festival pokračoval hlavně s dalším headlinerem - kapelou Kasabian. Ale posluchači se mohli těšit i na Klara and the Pop, kapelu The Pretty Things, Baby in Vain, Lenny či Lanugo. Z festivalu Vám přinášíme fotoreport. 

  • První den Metronome festivalu ve znamení Stinga

    Po prvním dnu by se Metronome festival mohl spíše přejmenovat na Sting festival a ačkoli byla úvodní den k vidění a hlavně slyšení celá řada zajímavých kapel, právě Stingovo vystoupení zcela bez diskuzí kralovalo. Než se ale pustíme do detailnějšího popisu největšího lákadla festivalu, pojďme se podívat, co se dělo na vedlejších scénách. 

  • Nová deska Foo Fighters vyjde v září

    V O2 aréně vystoupí v Praze nejžádanější rocková skupina současnosti, Foo Fighters. Vedle ověřených hitů možná zazní i něco z nové desky Concrete and Gold, kterou kapela oznámila na 15. září.

  • Foto: Respect festival - den druhý, 18. 6. 2017

    Již 20. ročník Respect festivalu představil jak české, tak především zahraniční hudebníky. V neděli 18. června, se posluchači dočkali Ivy Bittové, která byla předem představována jako jedna z největších hvězd ročníku. Druhý den Respect festivalu zahájil očekávaný koncert srbského klavíristy Bojana Z, k němuž se připojil francouzský zpěvák Erik Marchand, představitel bretaňského stylu hudby. Vystoupila ale následně také například izraelská raperka Victoria Hanna či skupina United Vibrations.