Skoro se zdá, že datum 29. října je pro některé metalové kapely - nejméně co se vystupování v naší zemi týče - obrovským lákadlem. V minulém roce se v tento den v Praze představila mezinárodní vlčí smečka vystupující pod jménem Powerwolf, v letošním roce nás pro změnu plánuje poctít svou návštěvou švédská skupina Opeth. A v příštím? Kdo ví. Jestli to však takto půjde dál, může se stát, že v příštím roce vás na těchto stránkách budeme zvát k návštěvě koncertu Iron Maiden, Nightwish, Sabaton či někoho zcela jiného, ale neméně slavného.
Skupina Opeth je stejně stará jako já. Narodila se v roce 1990 a v roce 2014 tedy oslaví - téměř se chce říct úctyhodných - čtyřiadvacet let. V době před rokem 2000 rostla, dozrávala a hledala smysl a rozměr vlastní existence. Dobrým důkazem a jakousi památkou na toto období jsou pak první čtyři alba, která pod hlavičkou stockholmské značky spatřily světlo světa.
Prvorozená deska byla nazvána Orchid (1995) a již tato svým způsobem naznačila budoucí směřování kapely. Součástí více než hodinu trvajícího díla jsou mimo jiné výtečné písně In The Mist She Was Standing či Under The Weeping Moon. Není bez zajímavosti, že oba jmenované songy – stejně jako celé debutové album – vznikají ve spolupráci s nezávislou nahrávací společností Candlelight Records, která se specializuje na black metal a death metal a která během své existence spolupracovala například se skupinou Obituary nebo Emperor.
Další desky na sebe nenechaly dlouho čekat, a tak v roce 1996 vychází Morningrise a jen o dva roky později My Arms Your Hearse. Konec této prenatální éry se poté nese ve znamení vydání přelomového dílka Still Life (1999), které na příštích téměř deset let ovlivní hudební směřování těchto progresivních Švédů a které svým silným příběhem uchvacuje mnohá romantická srdce dodnes. Ono koho by také nebavil příběh o muži, jenž byl nucen za dob hlubokého středověku opustit milovanou ženu, aby se posléze vrátil, pokusil se ji vytrhnout ze spárů všemocné církve a při tomto pokusu spolu s ní zemřel. 
Přeskočme nyní několik alb a posuňme se přímo do současnosti, neboť v roce 2011 s vydáním novinky Heritage končí pomyslná éra nastavená láskyplným dílkem Still Life. Jen tři roky staré album je zdařilou kombinací folkových rytmů, melancholických tónů a progresivního rocku. V žádné ze skladeb také nenajdeme tolik typický growling jednoho ze zakladatelů skupiny Mikaela Akerfeldta. Výsledkem splynutí výše jmenovaných faktorů se stala jakási reminiscence na jazzrock sedmdesátých let, která nadchnula velké hudební kritiky, ale zklamala nejednoho fanouška.
A pokud zaplakali nad tímto kouskem, zklamáním pro ně bude také album Pale Communication, které vyšlo ani ne měsíc a půl zpátky. To totiž jen potvrzuje nastolenou linii a dává vědět všem, že death metalová éra skupiny Opeth je zřejmě nenávratně v tahu. Pokud však patříte k té části fanoušků, kteří dávají přednost vlnám, na nichž se kapela veze v současnosti, zřejmě se máte na co těšit. Nejedna píseň totiž zcela jistě zazní i v Praze již na konci října letošního roku.
