Zamračená obloha bičuje noční krajinu provazy deště. Přes zvuky plískanice a vzdálených blesků je slyšet odbíjení osamělého zvonu z nedalekého návrší. Na palouku, utopeném v neprostupné tmě stojí v kruhu několik ženských postav v černých kápích. Nepřízeň počasí jim zdá se nevadí. Sešly se ze všech koutů země, aby vykonaly prastarý obřad. Ještě pár vteřin a a přivedou nešťastnou oběť své temné mše. Ještě pár vteřin a Tony Iommi hrábne poprvé do strun. Ještě pár vteřin a dějiny populární hudby se navždy změní.

Když v pátek 13. února 1970 nová kapela z Birminghamu vydala své první bezejmenné album, příliš rozruchu mezi odborníky nevzbudila. Po šedesátých letech ještě doznívala sluníčková éra květinových dětí a nezdálo se, že by někoho mohla zajímat kapela, jež se svojí muzikou rozhodla strašit lidi. Jak už to tak bývá, nic nemohlo být vzdálenější skutečnosti.

Ozzy Osbourne, Geezer Butler, Bill Ward a Tony Iommi se poprvé sešli o dva roky dříve. Nejprve si říkali Polka Tulk Blues Band, později Polka Tulk. Nakonec se rozhodli pro název Earth. V písních byste ale asi jen těžko hledali zárodky pozdějších hitů birminghamské čtyřky, Earth hráli blues a nijak novybočovali z řady podobných souborů. Koncem roku 1968 Iommi nakrátko Earth opustil a přidal se k Jethro Tull. S Ianem Andersonem si sice příliš nesedl a rychle se ke starým kamarádům zase vrátil, jisté ponaučení si ale z této epizody přece jenom přinesl. "Naučili mě, že když chci něčeho dosáhnout, musím pořádně makat," shrnul to později.

V následujícím roce Earth zjistili, že po anglických barech jezdí ještě jedno seskupení pod stejným jménem a rozhodli se pro další změnu názvu. Inspiraci našli v kině stojícím naproti jejich tehdejší zkušebně. Jednoho dne byl na programu horor italského režiséra Maria Bavy Black Sabbath z roku 1963, s Borisem Karloffem v hlavní roli. Byl to Geezer Butler, který se při pohledu na dlouhou řadu lidí u pokladný podivil, kolik lidí je ochotno zaplatit za to, že je někdo vyděsí.

A nápad byl na světě. Butler s Ozzym nedlouho poté napsali text k písni Black Sabbath a měli hned jasno, že tohle je směr, kterým se chtějí ubírat. Následují první krůčky, vystoupení v televizi a první singl, píseň Evil Woman, což byl cover skupiny Crow. Píseň se v hitparádách nechytla, kapela přesto dostala šanci natočit album. Iommi na natáčení později vzpomínal: "Řekli jsme si, že na nahrávání máme dva dny, z toho jeden je na mixování. A tak jsme to nahráli živě. Ozzy nahrával zpěv současně s náma, jenom jsme ho posadili do oddělené budky a šlo se na to. Drtivou většinu jsme nahráli na jeden pokus."

Když deska vyšla, zaujala nejenom originálními texty, ale také do té doby neslyšeným soundem. Ten ale nebyl tak úplně zamýšlenou inovací, jako spíše znouzectností. Ve věku sedmnácti let Tony Iommi totiž při nehodě v továrně přišel o konečky několika prstů. Aby mohl dále hrát na kytaru, musel přijít s několika zlepšováky. Z plastových víček od lahví si nejdříve vyrobil falešné konečky prstů. Následně výrazně podladil kytaru, díky čemuž nemusel vyvíjet tolik síly na stlačení strun.

Vznikl tak masivní, těžký zvuk, tolik typický pro jeho hru. "Hrál jsem spoustu akordů, ale musel jsem používat jenom pětiny, čtvrtiny jsem s těmi prsty zahrát nemohl. To mě přimělo vytvořit si vlastní styl, mačkat struny a zároveň hrát na volné struny, aby to znělo divočeji." Basák Geezer Butler k tomu dodává: "V těch dobách se po basákovi chtělo aby hrál pouze melodické linky. Ale já nevěděl jak na to, protože jsem byl kytarista. Takže jsem jenom následoval Tonyho riff, v důsledku čehož zvuk ještě více ztěžknul."

Nahrávka vtrhla ihned po vydání do žebříčků a nebyla k zastavení. Kritici, jež o Black Sabbath nikdy neslyšeli, se nestačili divit. Butler vzpomíná: "Londýnský tisk nás nesnášel, protože o nás do té doby nenapsali ani čárku, vůbec nás neznali. Když šla deska hned první týden po vydání do žebříčků, říkali si 'Co se to tu sakra děje?' A od té chvíle nás nenáviděli." V recenzi pro Rolling Stone Lester Bangs hudbu Black Sabbath popsal slovy: "Jsou jako Cream! Ale horší." I album rychle odsoudil: "Je to jenom slupka. Přes všechny ty pochmurné názvy písní a místy hodně pitomé texty, jako když se Vanilla Fudge snaží složit hodně kostrbatou poklonu Aleisteru Crowleymu, album ve skutečnosti nemá nic společného se spiritualismem, okultismem, nebo čímkoliv jiným, kromě škrobeného variování klišé Cream." 

Je jasné, že jejich pohled na tento fenomén se od těch dob hodně změnil. Album Black Sabbath je dnes považováno za prvopočátek metalové hudby jako takové. Jenom málokterý představitel žánru nejmenuje tuhle partu mezi svými vzory. Jejich dlouhá cesta byla zatraceně klikatá a byla to hlavně tvrdohlavost Tonyho Iommiho, čemu vděčíme, že nakonec neskončila v nenávratnu. Ale i kdyby to tak dopadlo, odkaz téhle nahrávky z historie rocku už nikdo vymazat nemůže.