Jen málokdo z českých rockových a metalových fanoušků nikdy neslyšel o Citronu. Tato kapela dokázala během socialistického marastu osmdesátých let pobláznit davy svým vysoce nedostatkovým melodickým heavy metalem. Především album „Plni energie“ se může pochlubit prodejními čísly, na něž nedosáhla žádná jiná československá metalová deska (ani leckterá popová).

Bráchova kytara

Jindřich Kvita se narodil 27. února 1960 v Rybí nedaleko Nového Jičína. Doma už na něj čekalo pět starších sourozenců, Jana, Vojta, Marta, Marie a Helena. Otec byl slévačem v kopřivnické Tatrovce, matka byla v domácnosti. První stupeň základní školy si odchodil v Rybí, na druhý stupeň dojížděl do nedalekého Šenova. Jako většina jeho spolužáků hrál fotbal a hojně se věnoval lyžování. Otec, který působil v Rybí jako kostelník, jej přivedl k víře. Jindra občas zaskakoval a objevil tak tajemství mešního vína. První kapela, ve které Jindra působil, nesla jméno Perseus. Nastoupil do ní přibližně ve třinácti letech. Ze začátku to zkoušel na bicí, ale rychle objevil kouzlo kytary a už se jí nikdy nepustil. Na nástroj ani aparát nebyly peníze, takže si půjčil kytaru značky Gracioso od staršího bratra. Tento Jindrův první nástroj stále existuje a je jedním z exponátů ve sbírce pražského Hard Rock Café. V sedmnácti letech Jindra nastoupil na učňák, vyučil se elektrikářem a začal pracovat ve fabrice s názvem Autopal (vyrábí světlomety do aut). Po návratu z vojny se vrátil do Autopalu a spoluzaložil kapelu Věšák. Pořídil si vlastní kytaru, kopii Les Paula.

Debut z říše snů

CITRONU někdy v roce 1982 Supraphon odmítl z politických důvodů vydat českou verzi debutového alba „Obratník raka“ (texty napsal Pavel Vrba). Sestava  se následně rozsypala, zůstal pouze bubeník Radim Pařízek a kytarista Jiří Schmutz. Pařízek se s koncem nehodlal smířit a lanařil do sestavy své známé. Jedním z nich byl i kytarista kapely Proton Jaroslav Bartoň. Ten lano sice opakovaně odmítl, doporučil za sebe ale náhradu. Z práce si k němu občas z nedalekého Autopalu chodil zabrnkat právě Jindra. A náhoda tomu chtěla, že podobné jamování probíhalo právě, když Pařízek volal s další nabídkou. Slovo dalo slovo a pomalu se začala rodit nejslavnější sestava kapely Citron.. Zatím ji tvoří bývalý zpěvák Majestic Standa Hranický, Kvita, Pařízek, Schmutz a basák Jiří Krejčí. Natáčejí singly „Zítra, zkrátka příště/ Kamaráde na pomoc tě volám“ a „V tu ránu/ Jenom já sním“. Proton se mezitím rozpadl a Bartoň konečně vyslyšel Pařízkovo volání, navíc k účasti přemluvil i basáka Protonu Václava Vlasáka a nejslavnější sestava Citronu je v létě 1983 na světě.

Čtěte také: Nové album skupiny Accept vyjde v červenci

Noví členové otáčejí kormidlem od rocku směrem do metalových vod a singly jako „Revizor“ či „Vezmi si mě jako dárek“ (neschválený text byl původně „Jen si od plic zanadávej“) se rychle stávají nedostatkovým zbožím.

Schyluje se k nahrávání dalšího alba. To proběhlo v letech 1984 – 1985 v pražském studiu Mozarteum. „Už tenkrát s náma začal spolupracovat producent Honza Němec,“ vzpomíná Jaroslav Bartoň, „vzpomínám si, jak jsme s Jindrou přes půl Prahy tahali tabule skla a odrazem se pak točily takové ty ostřejší řinčivé zvuky kytar. Shořely nám při tom dva Marshall boxy. U anglické verze nám pak s textama pomáhal Ondřej Hejma jako poradce angličtiny.“ Jindrova podomácku poskládaná soustava dostala v kapele pojmenování Ptačí budka, byla také obdařena kresbou opeřence. Deska „Plni energie“ vyšla u Supraphonu v roce 1986, ve stejném roce vydal západoněmecký Intercord anglickou verzi „Full of energy“. Soubor deseti metalových klenotů, z nichž velká část dodnes nechybí v setlistu většiny koncertů Citronu, dosáhl okamžitě na zlato (nakonec se prodalo přes půl milionu nosičů – 300 000 v Čechách, úctyhodný náklad 150 000 výlisků putuje do SSSR) a začala pravá citroní mánie. Málokdo se v té době nesetkal s peckami „Ocelové město“, „Rock rock rock!“ či „Zahradní slavnost“. Ve Zlatém slavíku to kapela dotáhla na druhé místo (za Elán), následovala nekonečná turné po stadionech nejen v Československu, ale i na Západě. „Tenkrát to šlo přes Honzu Němce a Radima Pařízka, kteří to všechno vyřizovali,“ vzpomíná Bartoň, „ale určitě s tím byly malinko problémy, jako u všech kapel, které se v té době snažily dostat na Západ. Můžu ti říct, že jsme tomu uvěřili až po překročení německé hranice. Ještě v autě jsme otevřeli láhev šampusu.“

Na německém turné Citron doprovázela dívčí kapela Rosy Vista. Za hranicemi si Bartoň  pořídil novou kytaru Stratocaster, později ji prodal Jindrovi.
„Co já vím, tak Citron byla kapela úplně normálních obyčejných kluků a nás se to vůbec nijak nedotklo“, reagoval Bartoň na dotazy ohledně toho, zda hudebníkům sláva nestoupla do hlavy, „My jsme z toho měli spíše legraci, brali jsme všechno s humorem a strašně jsme si to užívali. Hráli jsme muziku, která šla ze srdce, nic jsme nemuseli zahalovat do nějakých kabátů. Určitě nás to nepoznamenalo tak, že bychom se zazačali chovat  nějak jinak. Možná jsme vypili více rumu.“

Ve stínu Radegasta

V únoru 1987 ovšem přišel nečekaný zvrat. Po jednom z koncertů v Bratislavě uklouzl na umrzlém sněhu zpěvák Standa Hranický, a to tak nešťastně, že si zlomí nohu. Úraz si bohužel vyžádal dlouhou léčbu a rozjetá kapela nemohla čekat. Z Hranického navíc v poslední době čiší únava a vyčerpání z neustálého koncertování, údajně má i rodinné problémy. Hledá se tedy náhrada. V sestavě Vitacitu v té době zářil nadějný mladík Láďa Křížek. „Na jedné zkoušce u Radima jsme točili nějaké věci a začali se bavit o tom, kdo by nazpíval další desku, kdyby Standa s námi nejel dál“, vzpomíná Jarda Bartoň, „a přišla řeč na Láďu Křížka. Byla to náhoda, že dva dny po tom hrál Vitacit u nás v Novém Jičíně. Byli jsme se na něj s Jindrou podívat a nabídli mu spolupráci.“ Původně mělo jít pouze o záskok, ale Křížkův úspěch při živých vystoupeních šlo těžko ignorovat. Fanouškovská obec se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory.

Po Hranického uzdravení došlo ještě k pokusu o smíření ve formě turné s oběma zpěváky, ale bylo jasné, že situace je dlouhodobě neudržitelná. „Fanoušci se rozdělili na dva tábory. Jedni oslavovali příchod nového zpěváka a druzí se dožadovali návratu Standy. Společné koncerty byly tak pokus spojit oba tábory fanoušků,“ vysvětluje Bartoň, „ono to ale se dvěma zpěváky dohromady dál nešlo a museli jsme se rozhodnout. Čekala nás další deska, na které jsme chtěli přijít s něčím novým a z Ládi byla cítit velká energie.“ Vítězný tým se nemá měnit, na natáčení v červnu 1987 byl tedy opět povolán Jan Němec. Nahrávání probíhalo v bytě Radima Pařízka v Ostravě-Přívoze, na obalu je uvedeno jako studio Citron.  „To byl hrozný kravál,“ vysvětluje Bartoň, „museli jsme zabarikádovat celý byt a ani nevím, jak to tenkrát Radim skoulel se sousedama, protože to byl opravdu šílený kravál. Vím, že byly matrace na dveřích a Mashally na sobě a strašně jsme do toho řezali. Byla tam ale v každém případě dobrá, taková undergroundová atmosféra“. Vydání předchází na podzim singly „Kráska a Radegast/ Zase dál“ a „Sedm životů/ Už zase mi scházíš“. Působivá fotka radhošťského Radegasta již brzy shlíží z výkladů všech obchodů s hudbou a kolotoč se roztáčí nanovo. Na obalu je kuriózně stále ještě fotka kapely s Hranickým (aktuální obrázek je na zadní straně obalu). LP „Radegast“ znamenalo ještě výraznější příklon k čistokrevnému heavy metalu, navíc nabízelo atraktivní koncept. Do světa se vydalo v roce 1988, a to opět ve dvou jazykových verzích – anglická vznikla v německém Hildesheimu. Deska rychle dosáhla na zlato a prodeje nakonec překročily 200 000 kusů. Koncertní trasy vedly kromě Československa i na východ do Polska a SSSR, ale také zpět na západ do Germánie. Pecka „Zase dál“ v rozhlasovém pořadu Větrník získala titul Skladba roku, ale bodovaly i skladby „Hon na bluda“ či „Už zase mi scházíš“.

Kapela vyhrává Zlatého slavíka, začíná spolupracovat se zpěvačkou Tanjou (hit „Kam jen jdou lásky mé“), jenomže cosi začíná povážlivě skřípat. Udržet se na špici znamemná neustálou dřinu a nervové vypětí, někteří řeší své problémy alkoholem.

Porevoluční kocovina

Pro stále populárnějšího Křížka začalo být pod Pařízkovým vedením příliš těsno. Na jaře 1989 začalo natáčení desky „Vypusťte psy!“ Křížek nazpíval  kompletní demo, ale světlo světa z něho spatřil pouze promo singl „Uragán/Svět patří nám“.  Následně se Křížek ze sestavy odporoučel, následovaný Bartoněm, jenž nebyl s novým materiálem vůbec spokojený. Společně založili Kreyson. Citron tak opět stojí před nutností hledat nového pěvce. Stal se jím nejdříve Slovák Tibor Šándor. S ním kapela odjela úspěšné turné po Slovensku (ještě za účasti Bartoně). Ve studiu se ale neosvědčil, a tak na jeho místo počátkem roku 1990 nastoupil Fany Michalík. Na Bartoňovo místo přišli hned dva Slováci, Pavol Chodelka a Henry Tóth. Díky pádu opony mohla nová sestava vyrazit na turné po Francii. V květnu 1990 konečně všlo album1990 „Vypusťte psy!“ Na obalu je opět kuriózně fotografie ještě s Křížkem v sestavě. Jako zpěvák je navíc uveden Tibor Šándor. Ilustrace je dílem Radima Pařízka. Desky se prodalo necelých 100 000 kusů, následovalo turné, ale situace v branži byla po revoluci zcela nová. Přišlo období nečinnosti a sestava se totálně rozpadla. Odešel i Vašek Vlasák s Jindrou.

Společně s Michalíkem se opět setkali s Bartoněm a bubeníkem Kreysonu Danem Hafsteinem v kapele Funny. Jednalo se spíše o projekt, který příliš nekoncertoval V roce 1992 nahrávají pod producentským dohledem Oldy Říhy bezejmenné album – píseň „S každým ránem" se objevuje ve vysílání ČT. S Vlasákem a Petrem Šiškou také figuruje v projektu Excitron a najdeme jej i v sestavě kapely Vabank.  Doba ale jinak muzikantům moc nepřeje, Jindra si s Vaškem Vlasákem v Hranicích na Moravě otevřel rockový klub Stará Střelnice (dnes z něj má Vlasák malé divadlo). Zdá se, že kytara poputuje definitivně na hřebík. Citron si mezitím prošel změnou stylu na street rock a notně si nabil hubu s albem „Sexbomby“ z roku 1992. V nové verzi skladby „Revizor“ na této nahrávce jako host vystupuje Standa Hranický a možná, že právě to je tím impulzem pro následující události.

Smutný comeback

„Už přesně nevím, čí to byl nápad,“ vzpomíná Jarda Bartoň, „ale tenkrát na Vánoce 1993 jsme se všichni sešli v kavárně Praha v Novém Jičíně a začali jsme to probírat, že to dáme dohromady, protože Kreyson ani Citron tehdy moc nefungovaly a bylo třeba něco dělat. Byla to taková spontánní reakce na to všechno.“ Fanoušci reagovali nadšeně, obnovená sestava obrážela festivaly a chystala se do studia na nahrávání kompilace největších hitů. Těžko mohl někdo tušit, jaká mračna se nad jasnou budoucností začínají stahovat.

Prečtěte si také: Iron Maiden: Od počátků ke klasice

Natáčení desky začalo v roce 1996, bylo však vzápětí přerušeno šokující novinou. Jindra vážně onemocněl. Jeho stav mu již bohužel nedovolil se na natáčení podílet, i když se o to snažil. V bookletu je nakonec uveden jako jeden ze členů kapely. 27. srpna 1997 Jindřich Kvita zemřel na zhoubný nádor na mozku – stejně jako o pár let později Richard Kybic. Je pohřben na hřbitově v rodném Rybí. „My jsme měli natáčet a Jindra nemohl,“ vzpomíná Bartoň, „Mě to zasáhlo stejně jako ostatní kluky. V poslední fázi Jindrovy nemoci jsem byl v Americe na mistrovství světa s reprezentací v muškaření. Před odjezdem jsem byl u něj doma a jeho žena mi říkala, že Jindrovi není dobře, že mne zdraví a že se mám stavit až se vrátím z Ameriky. No a když jsem se vrátil, bylo po všem. Byla to pro mne velká rána. Měli jsme roztočenou desku „Best of“ a nikomu se nechtělo do dalšího natáčení."

"Dva roky se nic nedělo. Potom Vašek, který byl Jindrovi nejvíce nablízku, řekl, že si Jindra moc přál, ať tu desku co nejdřív dotočíme. Tak jsme sebrali síly a desku dotočili.“Album „Best of“ nakonec Popron vydal až v roce 1999. Deska věnovaná Jindrově památce nakonec dosáhla na zlato a Citron se vrátil zpět k životu. Po pokusu o opětovné angažmá Ládi Křížka nakonec Standa Hranický v sestavě vydržel. V roce 2010 se fanoušci konečně dočkali řadové novinky „Bigbítový pánbů“. Jindrovo místo v sestavě nakonec obsadil Jura Šperl, ale Jindra na novince zanechal svou stopu, konkrétně jako spoluautor skladby „Hroší kůže“. Nikdo zatím netuší, že zubatá potvora s touhle kapelou ještě neskončila. Ale to už je jiný příběh. „Kytaristu Jindru Kvitu nelze považovat v pravém slova smyslu za bývalého člena,“ praví se na oficiálních stránkách kapely , „Kdyby jej nezasáhla zákeřná nemoc, které nakonec podlehl, jistě by byl stále kytaristou Citronu a navěky jim zůstane. Navždy zůstane zapsaný v myslích fanoušků jako člověk s obrovským srdcem! Byl nejen vynikajicí kytarista, ale také skladatel, který přispěl do repertoáru takovými skvělými věcmi jako „Už víme svý“, "Sedm životů",„Už zase mi scházíš“ nebo „Jak zákony kázaly“. Nikdy nezapomeneme, co pro Citron a jeho fanoušky znamenal a udělal!“