Už jenom fakt, že Apocalyptica dokázala vyprodat třikrát pražské Forum Karlín během dvou dní, ukazuje, jaké postavení má mezi českými fanoušky. Ti byli na tohle slavnostní vystoupení hodně nažhavení a Finové je nezklamali. Koncert se skládal ze dvou částí rozdělených dvaceti minutovou přestávkou. V první, komornější části, kapela přehrála všechny skladby z debutového alba, ve druhé potom došlo na další skladby legendárních thrasherů a kdo se již podíval na setlist na konci článku, ví, že nebyla nouze o překvapení.

 

Scéna samotná byla hodně skromná. Žádné velké efekty se nekonaly, na pódiu stály 4 stoličky, za nimi 4 plátna a s tím si Apocalyptica vystačila celou první polovinu vystoupení. V sále se sedělo, takže atmosféra byla hlavně ze začátku dost komorní, no jako na filharmonii. Působivá byla hra se světly a stíny, osvětlovači opravdu dokázali z minimalistické scény vytěžit maximum. A písně Metallicy znějí v podání těchto virtuózů stále stejně dobře jako před dvaceti lety. Do sestavy se navíc jako host vrátil Antero Manninen, jež z ní odešel v roce 1999. První hodinka tedy ve společnosti notoricky známých hitů uběhla jako voda. Nejvíc, myslím si, se v této části povedla Creeping Death. Postupně se začínalo i trochu tleskat a hrozit. Ačkoliv rozhodně nemohu tvrdit, že bych byl z první půle vyloženě zklamaný, úplné nadšení mnou také neotřásalo. To až v druhé půli se začaly dít věci.

 

 

 

Během pauzy plátna z pódia zmizela a místo nich vyrostly bicí. Bylo tedy zřejmé, že v sestavě přibude ještě bubeník Mikko Sirén, jež to s Apocalypticou táhne už od roku 2003. A je jasné, že s jeho přítomností mělo vystoupení najednou úplně jiný odpich. Eicca Toppinen a Perttu Kivilaakso jako by najednou odhodili zábrany, začnou po pódiu pobíhat a celé představení hned mnohem víc připomíná metalový koncert.

 

Energií překypující For Whom the Bells Tolls  i v aranžmá pro cella zůstává jednou z nejlepších metalových skladeb všech dob. A dojde i na další písně z druhého a třetího alba, než Apocalyptica s covery definitivně sekla. Překvapením jsou ale skladby, které na žádném albu nevyšly - jednou z nich je Orion, metallicovský tribut předčasně zesnulému basákovi Cliffu Burtonovi, a tou druhou je málo známá skladba Escape z alba Ride the Lightning. O ní Toppinen tvrdí, že byla první skladbou Metallicy, k níž vytvořil aranže pro cella.

 

Nakonec musím uznat, že tahle oslava se nadmíru povedla. Může za to hlavně fakt, že se nejednalo o žádné sentimentální vzpomínání, ale spíš letmé ohlédnutí za vykonanou cestou. Víc než co jiného potvrdila nadčasovost a univerzálnost tvorby legendární čtveřice ze San Francisca.