Dostat se do vyprodané haly bylo jako neverending story. Masy fanoušků čekaly na vpuštění dovnitř a urvání těch nejlepších míst už od rána i přes hustý déšť a silný vítr. V 18:30 se dveře přece jen otevřely a po důkladném zkontrolování ochrankou jsme konečně mohli dovnitř.
Celý večírek otevírala v 19:00 partička Saint Asonia. Musím říct, že jsem byla mile překvapena. Na začínající kapelu vůbec nebyli špatní a frontman Adam Gontier zvládal komunikaci s rozrůstajícím se publikem na jedničku.
Po menší přestavbě pódia a s prvními tóny ,,The Black Widow“ se jako stín na pódiu neobjevil nikdo jiný než Alice Cooper s celým svým ansámblem. Na jeho vystoupení jsem se hodně těšila a myslím, že jsem nebyla jediná. Minimálně polovina Areeny na tom byla stejně. Není se čemu divit, Cooperova show patří bezesporu k jedné z nejlepších na světě. Nadšenému publiku se dostalo těch největších hitů včetně Poison, Dirty Diamonds nebo Feed My Frankenstein. Samozřejmě nechybí ani gilotina, svěrací kazajka a další Cooperovská klasika se spoustou převleků, obleků a zombie sestřiček. S posledním tónem School’s Out všichni mizí ze scény.
Už jen chvíli a konečně se dočkám… Ta chvíle, mi ale přišla nekonečná. Přesně ve 21:08 všechno zhaslo a v hale se ozvalo: ,,So Long, Farewell“. Za zvuků motorek a s prvními tóny Girls, Girls, Girls se pod kuželem světla objevuje Mick Mars, o chvíli později nám osvětlovači osvítí i Nikkiho Sixxe, do právě rozsvícených bicích buší Tommy Lee a s jekotem přibíhá i nasvětlený Vince Neil. Celá Areena už je na nohou a křičí, ječí, skáče a jančí, jak jen může. Myslím, že hochům se dostává velkolepého přivítání. S prvním refrénem se na pódiu objevují i dvě spoře oděné sboristky. Při navazující Wild Side nadšení neutichá, spíše naopak. Spousta světélek, reflektorů, holky poskakující kolem kapely a kapela poskakující z jedné strany podia na druhou… sakra, to je podívaná.
Po Primal Scream se konečně dostal čas na to, aby se s námi Vince přivítal klasickým: ,,Hello Helsinki, how are you doing tonight?“ sáhl po kytaře a rozjel Same Ol‘ Situation. S kytarou zůstává i v následující Don’t Go Away Mad (Just Go Away). Fanoušci jsou naprosto úžasní, atmosféra nepředstavitelná a rozjíždí se Smokin‘ In the Boys Room. Vince plný energie pobíhá po podiu jak motorová myš z jednoho konce na druhý a Mick konečně přichází do popředí, aby dal Looks that Kill. Ohňová show dokonale vyhřála celou Hartwall Areenu, plameny šlehají až ke stropu, sem tam nějaká prskavka… Snad nám to tu nepodpálí. ,,Hey motherfuckers, are you ready?“ řve Tommy a společně s Mickem startují Motherfucker of the Year.
Na podiu zůstal jen Nikki, který si bere mikrofon a usedá na zem. ,,Říkáme tomuhle městu Hel-fakin‘-sinki,“ začíná svou řeč. ,,Doufám, že se vám to líbí“. Během svého projevu prozradil, že Helsinki nejsou poslední zastávkou v Evropě náhodou, ale že pro ně znamenají vrchol. Pověděl nám příběh z jeho chudého dětství a jako důkaz pravdivosti ukázal nůž, který z té doby má. Nebyl by to Nikki, kdyby nedošlo i na trochu motivace aneb pokud něco chceš, běž si za tím, pracuj na tom a dostaneš to.
S pomocí fanoušků rozsvítil celou halu a svěřil nám tajemství – bez fanoušků by nebyl rock’n’roll, my jsme důležití a proto další song Louder than Hell je o nás a pro nás. S posledními tóny všechno zhasíná a halu zaplňuje záznamová In the Beginning. Většina přítomných asi tuší, co bude následovat. Ano, je to Shout at the Devil. V pekelně červeném nasvícení se nám zase všichni pomalu ukazují a s prvním Shout at the Devil jako bomba vybuchnou prskavky nad pódiem. Pódium je v jednom ohni, dokonce i z Nikkiho basy létají plameny. Tohle je show jak má být!
Kluci zase vyklízí pole a rozeznívá se záznamová O Fortuna od Carla Orffa a za hlasitého skandování ,,Tommy, Tommy“ startuje rampa s bicími a s Tommym na cestu nad hlavami fanoušků. Za doprovodu všech možných pyroefektů a světel startuje asi to nejbláznivější drum solo. Uprostřed haly promluvil k publiku a požádal o minutu ticha za oběti v Paříži. A už si to žene zpátky, štafetu přebírá Mick Mars. Trocha kytarové onanie a všichni svatí z LA už jsou zpět s peckou Saints of Los Angeles.
Modrá světla všemu jen přidávají na atmosféře. Následuje Live Wire a zase tma. Je slyšet jen hrající Terror N‘ Tinseltown. Podium rozsvítí ohňová show a rozebíhá se Dr. Feelgood. Já osobně tuhle písničku moc nemusím, ale musím uznat, že naživo má koule. K radosti všech přítomných pánů se na pódiu zase mihli sboristky oblečené snad ještě méně než před tím. A jdeme do finále s Kickstart My Heart. Vzduchem létají konfety, ohňostroje, Nikki a Vince se vznáší na rampách nad hlavami fanoušků, světelná show jede o stošest…. Famózní finále. Ještě se nám klaní a mizí v zákulisí.
Všichni skandují ,,Mötley Crüe, Mötley Crüe“ Po několika málo minutách sálem blikají čtyři baterky. Jsou zpět na malém pódiu uprostřed sálu, aby dali ještě Home Sweet Home. Všichni přítomní pějí společně s Vincem. Atmosféru podtrhuje promítání fotek a obalů alb nad námi. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo si přál, aby byla ta písnička nekonečná. Poslední zamávání a pohled do publika a všichni mizí. Definitivně.
Musím říct, že ty roky čekání a doufání, že jednou jejich show uvidím, se opravdu vyplatily. Myslím, že tenhle koncert budu mít hodně dlouho v paměti. Ne jen díky skvělým výkonům všech kapel, ale i díky organizaci a fanouškům. Organizátoři vše zvládali a fanoušci si koncert užívali společně se všemi skupinami, zároveň ale oceňuji jejich ukázněnost a ohleduplnost, se kterou jsem se na koncertě takového formátu nikdy předtím nesetkala.
