Už dlouho před začátkem představení se kolem brněnského klubu Sono trousily skupinky různých věkových kategorií. To je vůbec první z mnoha zvláštností, která provází Jarkova představení. Jsou tu mladí, staří. Zkrátka všichni. Teda všichni, kteří sehnali lístky.
Co se lístků týče, zdá se, že je snazší dostat se na Rammstein, na System of a Down nebo na papeže. Vstupenky na brněnskou šňůru (ano, čtete dobře, šňůru! - Jarek totiž v Brně tento týden odehraje hned několik koncertů) se začaly prodávat, pokud se nepletu, v prosinci minulého roku. A v prosinci minulého roku, jen pár dní poté, co se otevřela předprodejní okénka, také nenávratně zmizely. Do posledního místa a na jakýkoliv den.
Následující týdny pak nesčetněkrát plnily internetové diskuze zoufalé prosby o vstupenky na sezení, stání. Zkrátka pokud by se v Sonu dalo pověsit za nohy ze stropu, vyprodá se i to. Takže příště, prosím vás, pane Nohavica, zahoďte ostych a hurá na výstaviště, do Kajot Arény, do Mariánského údolí nebo rovnou na letiště. Beztak polovina Moravy nesežene lístky ani tam.
Kolem půl osmé se v sále setmělo a na pódium vstoupil Jaromír Nohavica. Nebyl zahalen v dýmu jako velké hvězdy (a že by sakra mohl!), neměl půl hodiny zpoždění a davy nebouřily do vyčerpání jen proto, aby - konečně - spatřily svého oblíbeného interpreta. Prostě přišel, vzal kytaru, zabrnkal a spustil.
Už ani nevím, co vlastně hrál jako první. Jedno ale vím jistě: ať zahrál ten večer cokoliv, bylo to fantastické. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem byla tak dojatá. Dojatá tím, že naživo slyším písně, které jsem předtím slyšela tolikrát. Písně, které ať jsou veselé nebo smutné, rozesmějí vás nebo rozpláčou, i kdybyste je bývali slyšeli ten večer prvně.
Nechápu, jak to dělá. Fakt. Bez příkras a v dokonalé harmonii vypráví příběhy všedního dne. O lásce, o smutku, o kozlovi, o hlídači krav, o moři, o Sarajevu nebo o maškarním plese. O tom, co se děje na Hradě i v podhradí, mezi lidmi i uvnitř každého z nás. Jak by řekl další klasik z jednoho populárního videa (kdo neviděl Luboše, jak opravuje slovenský traktor Lakatoš, prosím sem): "Hoši, to je n-e-u-v-ě-ř-i-t-e-l-n-é!"
Ještě jedné věci nerozumím. Sem tam se některé rockové, metalové i jiné kapely pokouší o nějakou tu malou baladu. Když se pak s tímhle kouskem vytasí někde na koncertě, zní to tak nějak ... divně. Celou dobu to tam sází, řežou do toho a pak najednou zazní: "Tak a teď trochu zvolníme." A přijdou pomalé až tklivé tóny. Jistá část publika si nejspíš zaslzí, protože zrovna u téhle písničky kdysi dávno přišla o panenství, ale na ostatních to asi větší stopy nezanechá. A pak se řeže dál.
Jarek to ale umí. Umí střídat rytmické písničky, u kterých bečíte smíchy s pomalejšími loudáky, u kterých bečíte, protože je to doják, protože je to o vás nebo protože jste to poslouchali, když vám zrovna bylo fakt chujovo, jak říkají v Ostravě (a v Polsku). Hraje je hned po sobě a bleskurychle přechází z polohy baviče, srandisty a někdy trochu sprosťáka (že, kure) do pozice milovníka, romantika a něžného snílka. A víte co? Není to trapný. Nechápu, jak to dělá, ale není. Obojí mu bezevšeho věříte a slzy smíchu střídají slzy nekonečného dojetí.
A co že to vlastně v Brně zahrál? Sám na začátku prohlásil, že zazní písně nejrůznější. Zazněly. Společně s Polákem Robertem Kusmierskim (piano, akordeon) a Pavlem Plánkou (perkus, bicí) nasázel Nohavica brněnskému publiku například píseň Darmoděj, Jdou po mně jdou, Maškarní ples (překvapivě, tuhle dvakrát často nehrává), Těšínská, Mikymauz, Empire State, Já chci poezii, Zatanči, Kozel, Přívozská puť (tu si s Robertem střihlu česko-polsky), V moři je místa dost, Ostravo, Hokejová-erotická, Sarajevo nebo Hlídač krav. Celou sérii pak po několika přídavcích zakončila fenomenální Kometa. Pak už Jarek řekl jen: "Dobrou noc!" a pokorně se vydal za oponu.
Škoda jen, že lístky na ostatní představení už nejsou. Šla bych ještě třikrát. Klidně každý den!
