Nedělní počasí bylo umírněnější, než první dva dny. Dopoledne ještě bylo teplo, ale odpoledne se teplota ustálila na snesitelné hodnotě. Mraky pokryly oblohu a dokonce občas závan větříku ochladil rozpálené metalisty. Později odpoledne byl ve vzduchu cítit déšť, který naštěstí nedorazil, takže koncertní doba letošního Metalfestu proběhla bez jediné kapky. Na lidech byla trochu znát únava, ale do „boje" s kapelami se stále srdnatě pouštěli. Nevím, jestli to souviselo s počasím, ale měl bych zmínit jednu věc - poměrně ideálně funguje to, že se vepředu v kotli lidi obměňují. Přijdou na tu svou kapelu a odejdou, nečekají 3 koncerty předem, které nemusí a nezabírají tak místo fanouškům, co by si první lajnu užili víc. Na Metalfestu, díky uspořádání amfiteátru, se lidi točili víc, než jinde, ale letos mi to přišlo už dotažené.
Ale k samotným koncertům. První, na co jsem v neděli narazil, byli belgičtí Evil Invaders. Tato skupina je „stará" už 8 let, ale energie a nadšení z ní prýštila, jako by byla založena včera. Hudebně to byl speed metal, ale opravdu hodně speed. A tím nemyslím jen samotnou rychlost hudby, ale i (nebo - především?) pohyb samotných aktérů. Kdo hledá v metalových koncertech dravost, živelnost a divočinu, si přišel na své. Hudebníci nepostáli, neustále zběsile pobíhali - v tomto by se dali připodobnit speedovým Airbourne. Jen mě tak napadlo, že kdyby hráli set plné délky, jak by tak zběsilé tempo vydrželi, jestli by na konci neskončili na kapačkách.
Čtěte také: Metalfest v Plzni má za sebou první den
Po nich následovalo zklidnění se skupinou The Vintage Caravan. Tito islanďané podle promo materiálů hrají něco mezi progresivním, klasickým a blues rockem. Možná to z té kombinace vyplývá, ale na mě dojmově zapůsobili hlavně jako hardrockeři. Jejich hudba rozhodně nebyla nudná nebo ospalá (ono zklidnění proti předchozí kapele by byl prakticky kdokoliv), pěkně jim to šlapalo a stylově to bylo zajímavé oživení festivalu.
Následující kanadští Skull Fist vrátili proud do domáckých vod heavy metalu klasického střihu. Měli energii a drajv, „klasického střihu" myslím jako pochvalu. Striktně kytarová záležitost, žádné velké kudrlinky okolo. Jen ryze subjektivně mi přišlo, že jim to trochu kazil zpěv, moc mi tam neseděl.
Po nich nastoupili švédští Unleashed. Protože death metal není úplně moje parketa, využil jsme jejich set k občerstvení a pauze před následujícím maratonem.
Ten začali Refuge. Jak jsme už v magazínu zmiňovali, Rage prodělali rozkol, ale „vlastník" skupiny Peter „Peavy" Wagner slíbil, že Rage budou určitě pokračovat. Než je znovu rozjede, založil Refuge - povolal bývalé členy Rage, kytaristu Manniho Schmidta a bubeníka Christose Efthimiadise a spolu hrají ranné věci Rage. A to myslím hovoří za vše. Zazněli písničky, které už Rage až tak často na setlist nedávalo. Atmosféra byla skvělá a na hudebnících bylo vidět, že si tu obnovenou spolupráci fakt užívají. A také ukázali, že i pouze tři kašpárci můžou zahrát hodně dobré divadlo. Pro milovníka Rage naprosto nezbytné a dle reakcí publika zásah do černého.
Čtěte také: Metalfest - tropy pokračují
Další na řadě byli u náš už dobře známí a oblíbení Amaranthe. Někteří se mnou budou souhlasit, někteří mě budou chtít zmlátit, ale nemám pro ně lepší označení, než pop metal. To ovšem není nic hanlivého - jejich hudba má něco z ostří metalu, je výrazně melodická a zjevně má zástupy fanoušků. Ti se shromáždili v kotli a dali Amaranthe velkou podporu. Set byl svižný a ukázal, že i popík může pořádně odsýpat. Proti Amaranthe můžete mít ledacos, ale co jim nelze upřít je jich práce s publikem, která je báječná. Komunikovali, vybíhali až k lidem a vtáhli je do děje. Jejich set byl ozvláštněn hostující kytaristkou - dívčina s růžovou nafukovací kytarou nějak pronikla ochrankou na pódium a pořádně zapařila jednu písničku s kapelou (mimochodem - byla dobrá). Zde poklona před hudebníky - pohotově ji začlenili a dělali, jako by byla opravdu hrající host, až po písničce ji zdvořile vyprovodili, předtím pro ni vyžádali potlesk. Tenhle jejich přístup je mi sympatický.
Prohlédněte si také Fotogalerii ze třetího dne Metalfestu
Předposlední kapelou byli Eluveitie. Jejich vcelku krotký folk metal vyvolal doslova peklo. Ohromné množství „plavců na rukou" se přesouvalo ze zadních řad do prostoru před pódiem, kde je ochranka odchytávala. Protože jsem byl vepředu, byl to pro mě bohužel hlavní dojem z koncertu. Nemám nic proti tomu, ať si každý užívá koncerty podle svého gusta, ale pořad by mělo platit, že by tím neměl omezovat ostatní, neměl by jim kazit zážitek. A to se v tomto případě děje. Vepředu jsou často drobnější dívky a nemálo lidí si stěžovalo, že je bolí za krkem, když jim tam někdo přistál (i osobní zkušenost z loňska). Pokud se tohle někomu stane první den a pak nemůže otáčet hlavou zbytek festivalu (a pár dní poté), je to dost pruda. Když za koncert takto projde pár lidí, ještě to jde, ale když je to pořád, někteří se povozí třeba 10x, tak je to od nich docela sobecké. V tomto mi přišlo dost nevhodné prohlášení zpěváka Chrigela Glanzmanna, který řekl něco jako, že je tu dobrá ochranka, ale trochu se nudí, tak ať jí udělají pořádný stres test. Myslím, že mu mělo dojít, že tohle už je o zdraví.
Poslední kapelou byli němečtí Accept. Bohužel někteří rozvášnění fanoušci ještě pokračovali v plavání na rukou, ale v menší míře a postupně to utichalo. Jinak lze říct jen superlativy. Jednoduchá scéna s hradbou repráků s logem Accept a zajímavým rozmanitým nasvícením dávala všem dostatek prostoru. Skupina představila dva nové členy - že odešel kytarista Herman Frank jsem věděl, jeho místo teď zaujal Uwe Lulis. Překvapilo mě ale, že se změnilo i obsazení bubenické stoličky - Stefana Schwarzmanna vystřídal Christopher Williams. Uwe byl většinu času vzadu a ve stínu, stejně jako dříve Herman, tak je to možná určená choreografie Acceptů. Jako vždy u nich nebyl dominantní osobou na pódiu pouze zpěvák Mark Tornillo, ale velkou část show obstarával kytarista Wolf Hoffmann v tandemu s basákem Peterem Baltesem. Bylo to zajímavější a zároveň i vyváženější, jejich instrumentální party, jako jedno z poznávacích znamení Accept, si to nakonec zaslouží. Navíc Wolf a jeho sbírka póz, grimas a gest si zaslouží dostatek prostoru. Samozřejmě set obsahoval vedle novějších písniček po comebacku i řádnou dávku klasik, takže na své si přišli všichni. Byl to rozhodně zlatý hřeb Metalfestu a nyní už nezbývá, než se těšit, co nám přinese příště.
