Ač se zprvu mohlo zdát, že datum 30. 4. není, vzhledem k všude probíhajícím slavnostem pálení čarodejnic, zvoleno nejšťastněji, metalové části hudebního publika to zjevně vůbec nevadilo, protože již před půl sedmou večerní se u haly hokejové Sparty tísnily stovky, ne-li tisíce lidí. Brány haly se měly otevřít až v devatenáct hodin, ale mnoho fanoušků si svá frontová místa drželo už od pozdního odpoledne. Pořadatelům by se jistě dalo vytknout, že masu lidí navíc ještě trochu pozdrželi, neboť dveře dovnitř se hromadně otevřely až téměř deset minut po sedmé. Pouštění o deset minut dříve by bylo, vzhledem k hromadě čekajících a tísnících se lidí, vstřícnějším gestem. Spousta z nich tak přišla o vystoupení první z předkapel. A to byla jistě obrovská škoda.

Dveře do metalového ráje otevřeli EKLIPSE

První předkapelou byl totiž strunný kvartet s názvem EKLIPSE. Čtyři talentované mladé dámy hrající na violu, violinu a cello. Jejich umně zpracované instrumentální coververze na známé hity například od Coldplay, Lady Gaga či Linkin Park, zvolna zaplňující se hlediště uznale ocenilo. Během třiceti minut svého vystoupení EKLIPSE splnili to, co se od nich očekávalo a možná ještě trochu víc.

Po občerstvovací přestávce si pódium zabrala finská heavy metalová skupina Battle Beast. Zpěvačka Nitte se hned dvakrát zeptala publika, zda je připraveno na pořádnou dávku heavy metalu a spustil se rachot takových rozměrů, až se Tipsport arena ten večer poprvé rozvibrovala. Dav však jako by zprvu nevěřil, že už to skutečně začalo a nechával se k interakcím pobízet. Celé hlediště se pořádně rozjelo až u hitu Steel, který všem dal jasně najevo, že heavy metal otřásá celým světem.

Kytaristé Battle Beastu Anton a Juuso se předháněli v úžasných sólech, všichni bouřlivě házeli vlasy. Vše se nejvíce projevilo asi u skladby Show Me How To Die, při které si i Nitte sáhla na kraj svých hlasových možností. Vše dohromady tvořilo výsledek, který Tipsport arenu definitivně probudil. Sem tam se mohl fanoušek zasnít a díky klávesám a snaze o operní zpěv si představit staré Nightwish z Tarjiných dob, ale opravdu jen vzdáleně. Nightwish si však v Battle Beast našli opravdu důstojného předskokana. Po sedmi písních se tahle vydařená kapelka rozloučila slovy: Děkujeme, Praho!

Následovala bezmála půlhodinová přestávka věnovaná přípravám na vrchol večera. Pódium se zahalilo průsvitnou plachtou a nikdo tak neměl tušení, co se za ní děje. Občasné zvukové zkoušky kláves a kytary jen dávaly vědět, že se to, nač všichni ten večer přišli, blíží. Krátce po deváté hodině začalo hlediště nervóznět a pískotem si říkat o svůj nárok na metal. Další jednotlivé zvuky kláves jen přiživovaly napětí v hale a dychtivost v ovzduší, která by se dala krájet.

Nezapomeňte se podívat také na fotogalerii z celého koncertu

Samotné vystoupení Nightwish začalo stejně jako všechna ostatní v IMAGINAERUM World Tour. Nejdříve lehce provokativní finskou Taikatalvi stále zahalenou zmiňovanou plachtou, aby tato posléze prudce padla k zemi při prvních tónech megahitu Storytime. Každá vteřina zahalení tak ohromně zvyšovala touhu všech vidět na vlastní oči, že tam kapela opravdu je.

Hned třetí skladbou byla, trochu překvapivě, osm let stará hitovka I Wish I Had an Angel z alba Once, kterou tedy původně zpívala Tarja Turunen. Bylo vidět, že Anette Olzon se nebojí sáhnout i do minulosti a vytáhnout ty největší hity, které mnohým připomenou právě Tarju. Anettino podání bylo přeci jen jiné. Přítomným fanouškům to ale evidentně nevadilo. Skutečná bouře však přišla při prvních klávesových tónech další skladby. Stačila vteřina dvě a všichni věděli, že se jedná o Amaranth z alba Dark Passion Day, což je pro změnu jedno eso z rukávu Anettiných Nightwish. V tu dobu se již beznadějně napráskaná hala rozhodně nepotřebovala nechávat motivovat k potlesku ani tanci. Většina lidí už, podle hudebního tranzu v očích, jela na autopilota.

Spoustu skladeb vkusně doplňovaly ohnivé efekty na jevišti, které svým žárem zvýrazňovaly energii, jež na pódium sálala z obecenstva. Kapela se postupně prokousávala svým hudebním listem hitů alba Imaginaerum jako Scaretale, Ghost Rider, I Want My Tears Back a Imaginaerum až k pomalejším baladám Slow, Love, Slow a The Crow, The Owl and The Dove, sladce znějícím a trochou melancholií líznutým poslechovkám. Ani obrhit Nemo na romantickém intermezzu nic nezměnil, neb byl zahrán ve své klávesově-kytarové verzi jen se zpěvem. Žádné bicí, žádný nářez. Last of the Wilds z alba Dark Passion Day postavilo Tipsport arénu opět na nohy. Ozvaly se bicí, ozvala se i baskytara a u Planet Hell z alba Once příznačně opět i ohromující ohnivé efekty.

Po osmdesáti minutách koncertování Nightwish ohlásili, že všechny dobré věci jednou končí, a proto i jejich vystoupení se chýlí ke konci. Nezapomněli pochválit pražské publikum a dokonce zmínit, že i když za poslední měsíce projeli hodně míst a viděli hodně plných hal, ta v Praze byla se svým publikem rozhodně nejlepší. "Nezapomeneme," řekli dokonce.

Celé hlediště si však samozřejmě přálo přídavek, a tak přišla řada několika dalších skladeb. Těmi posledními byl Song of Myself a opět velmi příznačně Last Ride of The Day. Na řadu přišel i krátký ohňostroj a pak už jen dojemné loučení. Nikomu z Nightwish se z pódia moc nechtělo. Užívali si aplaus, objímali se jednotlivě i všichni dohromady a na závěr si pražské publikum vysloužilo i hlubokou poklonu. Po hodině a třičtvrtě bylo hotovo. Nutno dodat, že včera si tak přišli všichni na své. Jak milovníci heavy metalu, tak i příznivci jemnějších metalových balad. Nezbývá než doufat, že se tento finský fenomén za pár let opět vrátí.