Pořadatelé měli neuvěřitelné štěstí na počasí, když jim uprostřed bouřkově deštivého pátku a neděle příroda nadělila krásnou, teplou a slunečnou sobotu. Z infarktového stavu očekávaní fiaska se tak vyklubal rekordní ročník. Tolik lidí snad na Okoři se šťávou ještě nikdy nebylo. Nutno podotknout, že organizačně je tento festival dlouhodobě jeden z nejvydařenějších, a tak se tentokrát konečně dostalo i na zaslouženou diváckou odezvu.
Hudebních vyznavačů se v areálu sešlo tak akorát. Další by své místo na louce hledali už stěží, ale již uvelebení měli stále dostatek komfortu nejen v podobě prostoru, ale i zázemí. U toalet to odsýpalo, bylo dostatek vody na opláchnutí rukou, u stánků s občerstvením se nestála žádna velká fronta, a dokonce i odpadky se dlouhou dobu dařilo držet uvnitř košů. Pořadatelům za organizaci tedy jednička s hvězdičkou.
Hudebně už to tak bezchybné nebylo. Některým, zejména těm prvním, kapelám nevyšel zvuk, některé svým hudebním pojetím na Okoř prostě vůbec neseděly a některé další zdály se být jen takovou omáčkou, neboť jsou kapelami takzvaně jen jednoho songu. I tak se ale celá okořská louka bavila. Jde přeci o zábavu, svým způsobem i odpočinek. A kdo chtěl, toto na Okoři našel.
Skupina Vltava a další ranně odpolední vystupující, Vladimír Mišík s I.Hlasem, si na hlavním pódiu odehráli to své, a pomohli tak prvním příchozím začít se hudebně ladit. Na vedlejším pódiu, což bylo od pořadatelů dalším dobrým tahem, vyplňujícím jinak tiché přestávky mezi jednotlivými kapelami na hlavní scéně, se jako první představili Parade Marche a po nich pak Lukáš Martínek se svým private Earthquake bandem. Této doplňující stagei by se dalo vytknout snad jen to, že když její hudebníci hráli druhé poloviny svých vystoupení, někteří nedočkaví interpreti na hlavním pódiu jim do toho začali nacvičovat a ladit své nástroje, což končilo neposlouchatelným jamem. Byla to trošku škoda.
Mandrage umí zahrát i lépe
Krátce po třetí hodině mělo přijít první hudební vyvrcholení toho dne. Vystoupit měla plzeňská banda Mandrage, aktuální skupina roku podle akademie populární hudby. Mandrage byli zařazeni na tak brzkou hodinu proto, že ještě tentýž den je čekalo další vystoupení, které dostalo ve večerním čase přednost. Kdo se však nedostal na Okoř včas, aby si je poslechl, o moc nepřišel. Zvukově nevydařené vystoupení zachraňovali kluci svými vtipně trefnými, většinu lidí oslovujícími, texty. Své odvedli také kytarista Pepa Bolan a jeho nezkrotné extrovertní charisma, které se projevilo, když skákal po pódiu svlečený do půl těla a na pomoc si vzal i světlici. Již předtím se kluci omluvili za ochuzení publika o svou excelentní světelnou show, za což mohl odpolední čas vystoupení. Proto alespoň ona světlice.
Zazněly písně jako Mechanik, Mozek nebo Disko Moskva. Kapela letos oslavila jedenáct let společného působení a protože jsou z toho chlapci dle svých vlastních slov trochu šílení, zapěli i starší hitovku Psycholog. Chybět samozřejmě nemohl hit Hledá se žena ani Šrouby a Matice, který zahráli dokonce i na přání pro jeden pravděpodobně zamilovaný pár. Pokračovalo se skladbou Kapky proti slzám, tentokrát zahranou z většiny jen akusticky, a jako přídavek zazněly nesmrtelné Františkovy Lázně. Zpěvák Vít Starý se pak za celou skupinu rozloučil výkřikem „Ať žije Okoř!".
Zatímco na vedlejší stagei poté vystoupila Okoři věrná banda Stay Subway, na hlavní se už pomalu připravovalo seskupení Sto Zvířat. Česká ska legenda si vybrala svůj lepší den. Všechny na pódiu muzika bavila a tahle rozjařená vlna tekla jako mlha dolů mezi diváky, až nakonec pohltila už celkem slušný kotel. Zpěvačka Jana Jelínková si podmanila každou duši písní Dáma s čápem. Jan Kalina uvedl píseň Lustr slovy „rychlá jako sviň, jak jen sviň rychlá může být". Slyšet byla i píseň Škola a nezapomenutelný hit Nikdy nic nebylo. Jako poslední přídavek Zvířata vyšvihla svižnou vztahovku Pochyby.
Mezipřestávkoví Hentai Corporation si své příznivce jistě najdou, ale s Okoří si nebyli příliš žánrově blízko. Jejich ukřičenému projevu se někteří návštěvníci i uchechtávali. Kupodivu i u nich se však utvořil docela slušný kotel, čítající minimálně dvě stě hlav. Většinu ostatních však jednoduše neoslovili. Někdy jindy a jinde určitě ano, ale na Okoř ať už jejich cesta raději nevede. Zbytečně se hudebně bijou se zbytkem line-upu.
Ústečtí UDG načali své vystoupení na hlavní scéně Chimérou a Kiss. Před dalším songem naházeli mezi lidi několik lahví vody. Bylo horko, a tak chtěli, aby je lidé otevřeli a cákali vodu kolem sebe. Pokračovali skladbou Piloti, živější skákavější Nad Letnou a Kurtizánou. V polovině svého účinkování rozházeli další láhve vody a dav pod pódiem je poslechl, cákalo se a cákalo. Jak se blížil konec jejich časového prostoru, mnozí si jistě říkali, kdy konečně přijde Hvězdář, který jejich koncerty většinou uzavírá. Po Ruské raketě ale byly jako poslední ohlášeny Zpěvy deště. Ovšem nebyli by to UDG, kdyby nezahráli Hvězdáře. Svůj zřejmě skutečně jediný top počin. Hvězdář přišel, sice jen akusticky, ale Okoř UDG neoblafli, Okoř ho poznala i tak.
Osmička ze Strakonic, říkající si Bags, překvapila na vedlejší stagei svým energickým pojetím. Přítomné pány přitáhla i jejich sympatická zpěvačka Bára, která sexappealem přímo prýštila. O tomto hudebním seskupení bychom v budoucnu možná mohli slyšet více. Po nich stálice českých hudebních festivalů, kapela České srdce, dala zavzpomínat i stárnoucím objížděčům open airů na jejich první festivaly. Hlavně hit Bosou nohou rájem je nezapomenutelný a hlavně nevynechatelný. O5&Radeček zaujali místo předskokana Wohnoutů a ukázali, že jejich někdejší forma je už tatam. Velká škoda, protože písní Praha si onehdy získali dostatek pozornosti a čekalo se od nich asi trochu více.
Při již zapadajícím slunci rozjela skupina Wohnout píseň Gastrosexuál a na Okoři se utvořil dosud nejrozměrnější kotel. Píseň o konopné rodince, Sej konopí, si své ovace získá naprosto vždy a patrně nikdy neomrzí. Občas se některým kapelám podaří složit nadčasový song. V případě Wohnoutů je to zcela jistě tento. Chybět nemohla ani sprostonárodní pecka Pepíčci. Kdo neviděl klip k této lahůdce, vychutnejte si ho.
Noční kapelou druhé scény byli Broumovští Imodium, kteří si zejména čerstvými nabušenými Břehy a tvrdou Hlavou získávají po republice stále širší fanouškovskou základnu. Je trochu s podivem, že jejich živelná hudba není po republice slyšet daleko více.
Festival Okoř se šťávou získal speciálního hosta ve formě Václava Neckáře, který představil své nové album s názvem Dobrý časy. Leckdo se možná tomuto pořadatelskému kroku podivoval, ale Václav Neckář, přestože už neoplývá tou silou a energií, je pro mnohé dalším nostalgickým výletem do raného mládí. Vystoupit měl už v deset večer, ale na pódiu se ukázal až těsně před čtvrt na jedenáct a hned spustil song Spěchám, který svým country stylem zdá se být pro Neckáře momentálním maximem.
Zazpíval i Massachusetts, Stín katedrál, Čaroděj dobroděj nebo Chrám svatého Víta. I když působil trochu unaveným dojmem, svou další písní nechal v davu vybuchnout spoustu radosti. Onou písní byl notoricky známý hit Tu kytaru jsem koupil kvuli tobě, známý především díky oblíbenému filmu Pelíšky. Zazpíval i Časy se mění a před poslední písní ohlásil: „Teď zazpívám píseň, která se jmenuje Odejdi... a pak odejdu." Byl to takový příjemný ploužáček. Opravdu poslední Vaškovou písní se ale stala Půlnoční, která svým letním načasováním sice nesedí, ale Okoři se opravdu hodně líbila. Halelůja v tu chvíli pěla každá ústa v širokém okolím.
Olympic byli zlatým hřebem chladné noci
O půlnoci byla v areálu festivalu už docela slušná kosa, a proto není divu, že první vlna odchodů se uskutečnila již po Wohnoutech. Mnozí na Olympic nevydrželi. Mít skoro ve čtvrt na jednu ráno před sebou ještě dvě velké kapely, jako je Olympic a Charlie Straight, není žádná legrace. Na příště by pořadatelé mohli zvolit trochu kratší program. Takhle zmizelo pěkných pár stovek lidí ještě před vyvrcholením festivalu.
Legenda českého bigbeatu Olympic letos slaví padesát let od vzniku, což je samo o sobě téměř neuvěřitelné. Avšak to, co dokáže ve svých čerstvých sedmdesáti letech předvádět Petr Janda, to už je skoro zázrak. Celá sláva začala hitovkou Snad jsem to zavinil já, která rozezpívala všechny mrznoucí postavy a tím tak alespoň na oko pomohla zapomínat na již řádně prokřehlá těla. Přes další písně jako Můj klid a Nikdo neotvírá jsme se dostali až k další všegeneračně známé, třicet dva let staré skladbě Osmý den. Petr Janda zazpíval i rockovku Ještě držím pohromadě, kterou napsal své mladé manželce. Přes nádherné balady s názvy Je to tvá vina a Jednou, které rozvlnily zbývající páry, přišel čas i na pořádný nářez ve formě Dynamitu. V přídavku nemohla chybět jedna z nejznámějších, Okno mé lásky.
Už na Olympic zbyl v areálu v podstatě jen kotel a drtivá většina lidí posedávajících na dekách po celém areálu už dávno odešla. Po Petru Jandovi a jeho partě se na kutě odebrala i značná část dosud věrných posluchačů, a tak se většině návštěvníkům letošní Okoře se šťávou nenaskytla možnost ocenit mladé pušky z Charlie Straight, kteří zahráli nejen svou tvorbu ze starší desky She's a Good Swimmer, ale i většinu tracků ze zcela nového počinu Someone with a Slow Heartbeat.
Pořadatelé si letoškem nastavili poměrně vysokou laťku, a tak můžeme být zvědavi, co vymyslí pro příští rok, kdy Okoř se šťávou oslaví jubilejní patnáctý ročník.
