Hned zkraje večera nás Patti skladbou Redondo Beach přenesla zpět o půl století – do doby, kdy spatřilo světlo světa její přelomové debutové album Horses. Překvapivě ale během celého koncertu nezazněla žádná další píseň z této nahrávky, ačkoli se očekávalo, že právě při příležitosti jejího padesátiletého výročí zazní většina skladeb z tohoto výjimečného počinu, který odstartoval její hudební cestu.
Patti Smith při svých živých vystoupeních po celou kariéru dává patřičně najevo hluboký obdiv a respekt k hudebním kolegům. Nejde však jen o koncertní pódium – v roce 2007 vydala symbolicky nazvané album Twelve, které obsahuje dvanáct cover verzí, z nichž si na tento večer nevybrala ani jednu. V průběhu večera zaznělo několik předělávek čerpajících z rozmanitého hudebního dědictví. Tím tato jedinečná umělkyně podtrhla nejen svou lásku k hudbě, ale i obrovský rozhled, kterým disponuje. Její oduševnělé provedení skladby Work od mladé a méně známé kanadské umělkyně, Charlotte Day Wilson dokazuje, že sleduje aktuální dění na hudební scéně a ráda podporuje nové talenty.
Z repertoáru amerického zpěváka Steva Earla, proslulého v country, rocku a folku, zvolila působivou píseň Transcendental Blues, v níž autor protkává psychedelické prvky a doplňuje je beatlesovským harmoniumovým drone. Earle se inspiroval albem Revolver od The Beatles, které měl při nahrávání položené na mixážním pultu. Skladba pochází ze stejnojmenného alba vydaného v roce 2000, které bylo nominováno na cenu Grammy v kategorii Nejlepší album současného folku. Tato hudební lahůdka s hypnotickým až transcendentálním zvukem rezonuje v podání Patti také po textové stránce, neboť vypráví o existenciálních úvahách, vnitřním boji a hledání světla v temnotě – tématu, jež je této svérázné umělkyni nepochybně blízké. Tato skladba je zároveň manifestem Earleova znovuzrození a jeho tvůrčího comebacku po letech závislosti a vězení. Nechybělo ani její osobité podání skladby Bullet With Butterfly Wings od alternativní formace The Smashing Pumpkins, jež rovněž rozebírá téma frustrace a vnitřního boje.
Bob Dylan provází uměleckou i osobní dráhu Patti Smith od nepaměti. Poprvé se setkali po jejím koncertu v newyorském klubu The Bitter End v roce 1975. Patti byla z něj tak nervózní, že na Dylanovu otázku, zda jsou v klubu nějací básníci, vyhrkla, že nesnáší poezii, kterou přitom od dětství miluje. Později to popsala jako nervózní obrannou reakci školáka stydícího se před svým idolem. Brzy se spřátelili a při toulkách newyorskými ulicemi horlivě debatovali o umění, životě i hudbě. Po vydání alba Wave v roce 1979 Patti přerušila aktivní kariéru, přestěhovala se do Detroitu a s manželem Fredem Sonic Smithem (MC5) vychovávala dvě děti. V průběhu osmdesátých let nevystupovala veřejně a nevydala žádné nové album až na Dream of Life z roku 1988, celé to období věnovala rodině.
Po smrti manžela i bratra v roce 1994 se úplně uzavřela — v té chvíli už byla mimo hudební scénu téměř patnáct let. Právě tehdy jí Bob Dylan zavolal s nabídkou, aby s ním vystupovala na jeho koncertním turné, a jeho telefonát ji doslova vrátil zpět k hudbě a umění. Ve svých koncertech na něj nikdy nezapomíná a i tentokrát mu vzdala hold coverem Man in the Long Black Coat. Po písni se usmála, upozornila, že mírně podělala verš There are no mistakes in life (V životě nejsou chyby), a ještě dodala: „Dokonce i já mohu dokázat, že se Bob Dylan mýlí“, přičemž zdůraznila, jak je tahle skladba nádherná. Bylo to roztomilé, protože kdyby to sama nezmínila, nikdo by si toho pravděpodobně nevšiml.
První po-reunionové album Gone Again vydala Patti Smith v roce 1996. Jeho celkovou atmosféru výrazně ovlivnila bolestná ztráta nejbližších a přátel. Jde o hluboce osobní a zároveň spirituální dílo, které vzniklo v období plném smutku a odchodů. Album zrozené ze zármutku. Vyšlo po smrti jejího manžela Freda Sonic Smitha, bratra Todda, přítele Roberta Mapplethorpa, klávesisty Richarda Sohla a také Kurta Cobaina, jehož Patti považovala za spřízněnou duši.
„Nyní přichází chvíle, kdy zavzpomínáme na ty, které jsme ztratili — naše milované, přátele, členy rodiny, posvátná zvířata — vše, co je nám drahé. Zároveň ale tento song připomíná to nejkrásnější, co máme, a tím je život. Proto je to píseň pro život,“ těmito slovy uvádí Patti skladbu Beneath the Southern Cross — hypnotickou kompozici v albové verzi doplněnou vokály Jeffa Buckleyho, evokující přechod mezi světy.
Ve stejný okamžik se k kvartetu připojuje i speciální host večera, kterého s radostí představuje její syn Jackson Smith, už několik let člen kapely: „Tohle je můj kamarád — dřív vlastnil obchod s kytarami v Michiganu. Už dva roky žije tady v Praze. Je to jeden z nejlepších hudebníků, jaké znám: pan Dana Sauve!“ Na Jacksonovu adresu si jeho máma během večera neodpustila několik vtipných poznámek a podotkla, že jedině na pódiu mu to může trochu ztížit — protože v reálném životě nemá nejmenší šanci mu do něj jakkoliv zasahovat.
Zesnulému manželovi patří v setu ještě jeden z tradičních a silně osobních momentů. Patti mu věnuje energický megahit Because the Night, který napsala společně s Brucem Springsteenem - právě pro otce svého syna Jacksona. Ještě než se skladba rozezněla v plné síle, obrátila pozornost k rozvášněnému publiku a s typickou otevřeností apelovala na to, abychom se nejen starali o vlastní svobodu, ale stejně důsledně pečovali i o své zdraví: „Až dorazíte dnes večer domů, nezapomeňte vypít dostatek vody. A pokud si dáte třeba kávu nebo vodku, vypijte dvě sklenice vody za každou z nich. Protože v našem rozbouřeném světě musíme zůstat zdraví. Takže pijte vodu a nezapomeňte si vyčistit zuby!“
Ve formě slovně-hudebního tributu vzdala Patti Smith hold svému blízkému příteli a jednomu z nejslavnějších představitelů beatnické éry, Allenovi Ginsbergovi. Nezapomněla také připomenout, jak Allen Ginsberg miloval Prahu: „Navštívil ji mnohokrát a k Československu choval ve svém srdci hluboké city, takže je tu opravdu krásné číst jeho poezii,“ dodala.Ve svém specifickém pojetí přednesla adaptaci slavné pasáže z básně Howl – Spell, fascinující zhudebněné básně, která spojuje její vášeň pro literaturu, beatnickou poezii i spirituální rebelii. Konkrétně se jedná o část nazvanou Footnote To Howl. Text oslavuje posvátnost všeho lidského – od těla, duše a šílenství až po města, jazz, drogy a revoluci. Patti Smith Ginsberga nepřetváří, ale hluboce uctívá; její přednes působí jako rituál, v němž se slova proměňují v mantru.
Nelze opomenout skladbu 1959, pocházející stejně jako zhudebněná báseň Spell z alba Peace & Noise (1997). Té skladbě Patti věnovala velkou pozornost, a před jejím provedením nám poskytla obsáhlý vhled do kontextu událostí onoho roku, díky nimž ji napsala se svým kamarádem a spoluhráčem – kytaristou, baskytaristou a klávesákem Tonym Shanahanem. Rok 1959 byl velmi bouřlivý: americké automobilky tehdy začaly vyrábět fascinující, dlouhá a velmi rychlá auta s ploutvemi na zádi, jež vypadala jako křídla a působila spíš jako plavidla než silniční vozidla, jak nám s úsměvem prozradila. Stejně tak se Patti zaměřila na beatnické autory – od Allena Ginsberga přes Williama S. Burroughse a Jeana Geneta až po Gregoryho Corsa – kteří byli v Americe cenzurováni; proti této cenzuře společně bojovali a vyhráli, čímž otevřeli cestu nejen sobě, ale i všem dalším spisovatelům, básníkům a umělcům. Do třetice připomněla událost, kdy čínské jednotky v roce 1959 vpadly do Tibetu a tehdy dospívající Dalajláma musel uprchnout pěšky do Indie. „Když jsem byla mladá, obdivovala jsem ho a modlila se za jeho bezpečí. Právě nedávno oslavil své devadesáté narozeniny, takže si myslím, že je teď v bezpečí,“ komentovala s šibalským úsměvem a ještě euforicky dodala: „Takže tady je píseň pro auta, beatniky a Jeho Svatost, 14. Dalajlámu!“
Pro oddané fanoušky a všechny, kdo pronikli do života a tvorby nesmírně talentovaného a produktivního muzikanta, hudebního skladatele, producenta a filmaře Ivana Krále, zůstává jeho spolupráce s Patti Smith jednou z nejkrásnějších kapitol hudební historie. Ivan Král byl od roku 1975 do roku 1979 klíčovým členem Patti Smith Group, autorsky se podílel na řadě jejích největších hitů a společně vydali čtyři zásadní alba, přičemž Patti se stala první umělkyní z newyorského klubu CBGB, která uzavřela smlouvu s tak prestižním vydavatelstvím jako Arista Records.
Ačkoliv při reunionu v polovině 90. let Patti Ivanovi nenabídla znovu místo ve skupině a jeho roli převzal jejich společný přítel Tony Shanahan, vzájemný respekt a sdílené umělecké okamžiky mezi nimi nikdy nezmizely. To potvrzuje i vzpomínka z Fóra Karlín, kde Patti věnovala Ivanovi skladby Dancing Barefoot a Pissing in a River, jež spolu napsali. V jejím výrazu byla patrná určitá dávka nostalgie i obdiv k jeho neobyčejnému talentu. O Ivanovi přitom mluvila jako o skutečně vynikajícím muzikantovi. Krátce před svou smrtí zaslal Ivan Patti dojemný dopis, v němž jí vřele děkoval za vše, co pro něj udělala, a popsal, jak zásadní vliv měla na jeho život. Tato upřímná výměna slov a hudby zůstává trvalou oslavou jejich přátelství a uměleckého propojení.
Patti během celého večera vzpomínala a téměř každou píseň věnovala někomu či událostem, jež s ní stále hluboce rezonují.
Jedna z nejsilnějších písní večera byla Peaceable Kingdom, kterou v roce 2003 napsala společně s Tonym jako hold mladé aktivistce Rachel Corrie. Bylo jí teprve 21 let, když se snažila zabránit demolici domu jednoho profesora a jeho dětí v Pásmu Gazy. Tehdy byla zabita – tanky a buldozery zničily dům a rozdrtily ji k smrti, zatímco profesor a jeho děti bezmocně přihlíželi.Incident, který ve své době téměř bez povšimnutí zapadl, dnes rezonuje statisíckrát silněji. Při vyprávění tohoto tragického příběhu Patti naléhavě apelovala: „Musíme se všichni na celém světě postavit za ukončení válek – za příměří. Nejhoršími oběťmi válek jsou děti. Největší obětí války je nevinnost.“
Na řadu přichází poslední skladba večera — již tradiční People Have the Power. Spolu s ní nastává i chvíle pro závěrečné poselství, které Patti tentokrát věnuje Rádiu Svobodná Evropa: „Chceme poslat malé poděkování Stevovi Capusovi a všem z Rádia Svobodná Evropa. Jak víte, Rádio Svobodná Evropa — stejně jako mnoho dalších důležitých veřejných institucí, které šíří zásadní informace lidem po celém světě — je v mé zemi právě teď zbavováno finanční podpory prezidentskou administrativou. Musíme dál bojovat, musíme si navzájem pomáhat. Takže tohle je pro Stevea a všechny z Rádia Svobodná Evropa. A taky je to pro vás!“
Celý večer měl téměř magický nádech. Publikum po celou dobu působilo jako jeden živý organismus, který Patti Smith neustále projevoval svou přízeň — reagovalo na každé její gesto, slovo i pohled. Patti byla uvolněná, v dobré náladě, často posílala směrem k divákům pozdravy a chvílemi až s dojetím opětovala náklonnost. Zdálo se, že nedávné zdravotní obtíže překonala — její kondice byla skvělá: silná, přítomná, plná energie. Na sobě měla rozevláté tričko, džíny, vyšší boty, vestu a na začátku i černé sako. A právě v tomto oblečení připomínala někdejší tulačku, která v létě roku 1967 jako devatenáctiletá opustila domov a vydala se do New Yorku — města, jež jí připravilo tvrdou cestu, ale zároveň jí poskytlo vše, co potřebovala k naplnění svého poslání všestranné umělkyně. Večer byl výjimečný nejen hudbou, ale i silou spojení mezi ní a jejími fanoušky. Věříme, že tímto koncertem se s námi nerozloučila nadobro, a že ji v našich končinách opět přivítáme.
