Toho všeho byl svědkem plzeňský Anděl music bar 14. prosince. Kultovní kapela minus123minut se na dlouhých sedm let odmlčela, vloni se konal její velký comeback a zahrála si i v Plzni v House of Blues. Takové hudební lahůdky si ale plzeňští dle nadšených ovací nechají servírovat i častěji. Jako předkrm rock ochucený funky, hlavní chod blues s jazzem a dezert chutnal po world music. Ale umíte si představit Bínu bez jeho unikátní lubovky od Procházky? Málem se tak stalo, kytara zůstala po cestě na dálniční benzínce. Svůj nástroj bez dozoru v autě přece žádný kytarista nenechá! Manager kapely situaci zachránil a publikum si tak mohlo vychutnat Bínovo mistrovství. 

Pozvolnější začátek, možná polovina koncertu, kdy energie příliš nešla mezi lidi, ale na pódiu jí bylo plno hned. Pak atmosféra vygradovala, pod jevištěm se rozjely divoké tance, ze kterých musel mít Orientem hudebně ovlivněný Bína radost. Obzvlášť silnými okamžiky byly sóla na kytaru nebo na bicí, při kterých se kytarista a zpěvák Zdeněk Bína ponořil do svého nitra, bubeník Dano Šoltis začal pomrkávat po svých spoluhráčích a rozdávat spokojené úsměvy na všechny strany a plně soustředěný a až otcovsky vážný Fredrik Janáček jednoduše „držel basu“. Komunikace na pódiu fungovala perfektně a Šoltis svým tvrdším stylem hry tlačil muziku dopředu. Komunikace směrem k publiku byla jako vždy skromnější, bez komentáře k jednotlivým skladbám, frontman se držel obligátního dvojitého „Ó, děkujeme moc“. A zaznělo i „Shooba Dooba“? Že se vůbec ptáte…

Ale lidé pod pódiem se zpátky nedrželi ani náhodou a nechtěli kapelu pustit. Po výzvě, že si to všechno dáme ještě jednou, Bína přiznal, že to by potřeboval výměnu krve. Hraje tedy opravdu na krev. Ale alespoň dvakrát se přidávalo. Minutám bylo evidentně dobře s námi a nám s Minutami, důkazem budiž třeba podlaha, která se mohutně prohýbala pod nohama podupávajícíma do rytmu. Kapela byla představena jako sourozenecké trio Janáčkových („A vy všichni dole jste taky Janáčci!“), ale pravděpodobně nejen já bych je přejmenovala spíš na Šoltisovi - „Danko je nejvíc! Danko je démon!“ Nešlo ale neobdivovat i Bínovo neskutečné nasazení. Na konci setu se jako vždy nenechal vykolejit prasklou strunou, ale tentokrát nezačal natahovat novou a nepokračoval ve zpěvu, ale přešel k Janáčkovi a začal hrát melodickou linku na jeho nástroj zároveň s ním.

Minuty se vám neoposlouchají, protože málokdy znějí stejně a tak si možná říkáte, že ani není třeba nového materiálu. I ve známých hitech se dá díky hravým aranžím ztratit. Nějaké novinky sice zazněly, ale kapela zatím nové album nevydá. Aťsi. Minuty se vyplatí slyšet naživo. A zas a znova. C’mon back!