Gábino, koncem minulého roku vyšlo vaše debutové album Dvojí tvář. Souvisí tento název s multižánrovým charakterem nosiče?

Ano, cédéčko je tak jistým způsobem postavené. V SuperStar jsem měla vytvořenou image rockové holky, která mi ve skutečnosti náleží. Mám tuhle muziku raději. Ale ubírat se pouze jedním směrem dnes nejde. Navíc když člověk vyleze ze soutěže, jako je SuperStar, není úplně v pozici, kdy si může vybírat. První cédéčko jsem tedy udělala tak, aby na něm bylo od každého trochu. Najdou se na něm rockové skladby, ale i popovější písně pro rádia a ty fanoušky, kteří mají rádi měkčí hudbu. Dvojí tvář je vlastně takový symbolický název.

Nabízí se otázka, nakolik je první album skutečně o vás a nakolik o požadavcích produkce?

Superstar probíhá v obrovském časovém presu. Jsou dané určité termíny, kterých se musí dosáhnout a je nastavena doba, do kdy se musí nahrát cédéčko. Během nahrávání jsem navíc absolvovala soutěž Let’s Dance na Slovensku, takže to pro mě bylo hektické a těžko zvladatelné období. Občas jsem spala tři hodiny denně a byla dost vyřízená. Takže si myslím, že za podmínek, ve kterých vzniklo, dopadlo docela dobře. Ale samozřejmě je na něm víc kompromisů, než bych si přála. Teď pracuju na novém albu, které plánuju vydat na konci roku a chci, aby bylo přesně podle mých představ. Chci, aby bylo o mně.

To znamená?

Chci zůstat u toho, v čem jsem výjimečnější, co jsem si vytvořila. Toho, co svou osobou prezentuji – muzikanty, které mám ráda. Tak je to čistě ze srdce. Tak to cítím. Kdybych dělala cokoli jiného, tak asi stejně nebudu šťastná. Bohužel, doba je teď nastavena tak, že všechno jde proti rockové muzice a přizpůsobuje se muzice taneční. Uvnitř tak nějak doufám, že se to přece jenom změní.

Na desku jste umístila hned několik cover verzí od vašich oblíbených interpretů. Připadá mi, že v českém prostředí se na přejímání písní pohlíží trochu skrze prsty. Jak to vnímáte vy?

Nejsem vůbec skeptická. I když je pravda, že v Čechách a na Slovensku je to nastaveno spíš tak, že covery nejsou jako umění uznávány. Oproti tomu třeba v Americe jsou brány jako normální věc. Například Love Hurts od skupiny Nazareth vůbec není jejich věc, ale předělávka. Nebo Behind Blue Eyes v provedení Limp Bizkit. To je v originále The Who, tedy úplně jiná kapela ze sedmdesátých let. Já osobně jsem dělala covery už před Superstar a nedopadly vůbec špatně. Třeba z Ameriky jsem dostala pozitivní odpověď. Jenže není jednoduché zvednout se a zkusit štěstí někde za mořem. Na to jsem ještě moc mladá a možná moc závislá – jak finančně, tak celkově. Ale třeba je to jenom otázka budoucnosti.

Myslíte si, že byste tímto způsobem mohla rockovou hudbu přiblížit mladší generaci?

Myslím si, že se to povedlo už během SuperStar. Spousta mladých slečen mi napsala pěkné maily, kde děkovaly za to, že jsem jim umožnila rozvést pohled na hudební žánry. Netušily, že existuje něco tak hezkého, jako jsou třeba věci z osmdesátých let. Často se v nich dokonce našly. Pro mne je to přinejmenším potěšující a jsem za to ráda, protože podle mého názoru je pravá hudba ta, kterou tvoří lidé, ne stroje.

Jak se tento druh hudby dostal k vašim uším?

Můj otec je muzikant, kytarista. Od svých pěti let jsem s ním chodila na zkoušky s kapelou. Tam jsem se také rozhodla, že chci být taková, jaká jsem dnes. Cédéčka u nás doma kupoval právě on, a protože má rád muziku sedmdesátých a osmdesátých let, nic jiného se u nás ani hledat nedalo. Ale musím podotknout, že jsem za to šťastná. Jsem opravdu šťastná, že mám přístup k pravé muzice, a že jsem nebyla vychována moderními rádii.

Moderní hudba vás úplně obešla?

Zhruba ve čtrnácti jsem měla takové slabší období, kdy jsem sklouzla k popu, ale brzy jsem zjistila, že není tak energeticky nabitý jako starší hudba. Dnešní moderní muzika mi opravdu nic neříká. Dá se říct, že jsem dokonce odpůrce toho všeho, ale zároveň jsem nucena k určitým kompromisům, které prostě člověk musí ve jménu přežití překousnout. Ale nejsem úplně zaškatulkovaná. Máma ráda třeba klasickou muziku. Líbí se mi Mozart nebo Beethoven. Mám prostě ráda hudbu, kterou tvoří lidi.

Když jste narazila na otázku tvorby, budete se na plánovaném albu podílet i autorsky?

Ráda bych se na něm podílela minimálně texty a aranžemi. Nepatřím úplně mezi skladatelské typy, ale pomalé věci složit dokážu. Jsem spíš tvůrce melodických linek.

A co hra na kytaru?

Já jsem taková, že buď hraji stoprocentně na kytaru, anebo stoprocentně zpívám. Obojímu jsme schopna věnovat se jenom na padesát procent. Cítím se lépe, když se soustředím naplno jenom na jednu věc.

Čerpáte hudební inspiraci od vašich oblíbených interpretů?           

Určitě mě ovlivnily kapely jako Iron Maiden nebo Whitesnake. Ale hudbu, kterou jsem vydala, nechci a nemůžu srovnávat s tím, co mám ráda, protože je to opravdu něco úplně jiného.

Jedním z vašich oblíbenců je rovněž Freddie Mercury. Troufám si říci, že rozsahem hlasu byste mu mohla tvořit smělou konkurenci…

(Smích) Nikdy bych neřekla, že mám výšky podobné s Freddiem. Každopádně Queen s Freddiem Mercurym to je fenomén, jaký nemá ve světě obdoby. Takové spojení funguje u jedné kapely z milionu, možná i z deseti milionů. Je to takové puzzle – zapadne poslední článek a vznikne obrovská dávka energie, která zalije celý svět. Třeba, když čtete biografie: kapele se nedaří, dokud nepřijde ten jeden člen, který zrovna odešel z jiné kapely a nenahradí zrovna vyhozeného zpěváka. Wau, a zrovna se uvolnil manažer, kterého kapela chtěla. Wau, zrovna jim domluví obrovské turné a po haluzi se jim někde dostane singl do rádia, kde vůbec neměl být. Je to prostě takový souhrn náhod. Vše je správně zasazené a funguje to. To jsou hudební puzzle typu Queen, Iron Maiden nebo třeba Metallica.

Vy jste byla před Superstar článkem skupiny Meryland. Počítáte s ní do budoucna jako s doprovodnou kapelou?

My to tak vlastně máme už od SuperStar. Meryland není kapela, která by tvořila vlastní věci. To jsme nikdy nedělali. Dali jsme se dohromady, protože jsme chtěli hrát a vydělat si nějaké peníze. Věděla jsem, že potřebuju doprovodnou kapelu, a tak nebyl důvod, proč ji měnit. Navíc mladí kluci většinou nejsou tak zodpovědní. Lepší je obklopit se lidmi, o kterých vím, že mi pomůžou. Teď mě třeba vozí, protože nemám řidičák. Jsem takhle naprosto spokojená.

Vedle alba jste natočila také svůj první videoklip k písni Zůstanu napořád. Oděna jste v něm pouze v rouše Evině. To je napoprvé docela odvážný tah… Byl to váš nápad?

Nebyl to můj nápad, ale původní záměr splnil. Měl být trochu šokující, něco ve stylu saudkovského umění. I když je to taková trošku lež, protože ve spoustě záběrů mám na sobě tělový trikot, který pouze působí dojmem, že jsem nahá. Ze začátku to pro mne byl samozřejmě trošku problém, ale člověk musí občas udělat něco, co mu není úplně příjemné. Navíc při natáčení byly spíše ženy, takže jsem se zase tak strašným způsobem nestyděla.

Jak na něj reagovali rodiče? Přece jen jste poměrně mladičká zpěvačka…

Rodiče mě znají. Jsem úplně normální holka a nepatřím mezi lidi, kteří se potřebují někde svlékat. Netrpím tím a rozhodně už nikdy nehodlám zajít dál. Byl to umělecký záměr a naši to, myslím, přežili celkem v pohodě. Každý umělec má dvě osobnosti, kterými žije. První je ta umělecká a druhá pak ta normální.

Byl pro vás v tomto smyslu těžký přechod z normálního prostředí vesnice do uměleckého prostředí Prahy?

Jsem dost přizpůsobivý člověk. Nemám problémy opouštět staré věci, takže to pro mne byl přechod naprosto přirozený. Vesnice už dnes nejsou na úrovni Hoštic a Praha je dnes plná lidí, kteří si na Pražáky jenom hrají a přitom pochází třeba z Moravy. Tohle mě trošku štve, když někdo někoho uráží jenom proto, že nebydlí ve velkoměstě. Ale jinak si myslím, že všichni lidé jsou stejní. Osobně jsem se nesetkala s žádným nepříjemným chováním.

Záhy po skončení soutěže jste dostala od Michala Davida nabídku na ztvárnění muzikálové Kleopatry. Nebála jste se na ni, bez předchozích zkušeností, kývnout?

Michal David si mě všimnul už při SuperStar, a tak mi tuhle roli nabídl. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych šla do muzikálu. Nikdy jsem o to ani moc nestála. Ale když tahle příležitost přišla, řekla jsem si, že je to úžasná možnost, jak nasbírat nové zkušenosti. Člověk, vyjde ze SuperStar a není ještě dost chytrý ani znalý na to, aby si mohl dovolit takové nabídky odmítat. Z toho důvodu jsem ji přijala a nelituji toho. Naučila jsem se spoustu věcí, které se dají využít na normálním podiu. Hlavně výraz a projev. Ale už vím, že do budoucna nechci být muzikálová zpěvačka, jak se o mně dnes píše. Nebudu se cpát do něčeho, co mi není blízké.

Vadí vám, že vás média označila nálepkou: muzikálová zpěvačka?

Není to urážka ani tak pro mě, jako spíš pro ty zpěváky, kteří chtějí muzikálový zpěv dělat, věnují se mu a studují ho. Pro ně je to nefér. Pro mě bylo nefér jenom to, že se dělaly recenze na veřejnou generálku. To mi vadilo, protože jsme se roli učila tři dny, čtvrtý den šla před lidi a hned vyšly recenze. Bylo to hodně ponižující.

Domníváte se, že mělo vaše obsazení do role Kleopatry pozvednout návštěvnost muzikálu?

To je otázka spíš pro Michala Davida. Já si myslím, že chtěli Kleopatru trochu omladit. Kleopatře bylo kolem dvaceti dvou let a její muzikálové obsazení bylo většinou starší, než odpovídá historickým faktům.

Vedle Michala Davida se na vaši adresu vyjádřil velmi pozitivně také Matěj Ruppert. Neuvažovala jste o spolupráci s ním, případně s dalšími interprety?

Není to tak dávno, co jsme spolu měli zpívat, ale nakonec došlo k nějakým komplikacím, takže jsme se k tomu nedostali. O jiné spolupráci jsem zatím moc nepřemýšlela. Bojuji teď spíš sama za sebe. Ale spolupráci s dalšími lidmi, jako je Matěj Ruppert, bych se určitě nebránila.

Jste držitelkou titulu Objev roku za rok 2011. Jak se díváte na pěvecké ankety, jako je Zlatý slavík?

My Češi jsme národ, který má rád určitý standard. Právě v podobných anketách je to krásně vidět. Vyhrávají v nich stálice, které jsou tu několik let dané a nemají žádnou konkurenci. Myslím si, že ani v nejbližší době tomu nebude jinak. Objev roku je asi jediná kategorie pro nové tváře. Každý rok ji vyhrává někdo jiný. Letos jsem to byla já, příští rok vyhraje někdo z Hlasu ČeskoSlovenska. Tak je to dané. Cena je to samozřejmě krásná, protože je to taková odpověď lidí na to, kdo je jim sympatický. Ale důležitější než samotná cena je její obhajoba.

Superstar a jí podobné soutěže zažívají obrovský mediální boom. Přesto se nedá říci, že by česká hudební scéna zažila výrazné obrození. Kde je podle vás problém?

Lidé tyhle soutěže odsuzují proto, že jich byla spousta, a proto, že se nikomu nepovedlo prorazit. Myslí si, že je to chyba interpretů. Ale ona to není jejich chyba. Interpreti se snaží. Jsou pořád stejní. Nezměnili se. Oni chtějí, ale pomoc lidí okolo nich je slabá. Takže to vypadá tak, jak to vypadá. Pokud jde o mne, byla jsem dost velkým odpůrcem právě proto, že tyto pěvecké soutěže nefungují. Ale časem mi došlo, že pokusit se jít zdola, je pro ženu mnohem těžší.

Proč zrovna pro ženu?

Člověk si buduje kariéru několik let. Ve dvaceti, třiceti letech se konečně dopracuje k tomu, že si ho někdo všimne. To je období ženy, kdy chce většinou děti. Nechtěla jsem, aby se mi tohle stalo. Deset let se budu snažit prosadit, a když si řeknu: Fajn, s… na to, tak se najednou objeví někdo, kdo mi bude chtít pomoct. Jenomže to už budu mít třetinu života za sebou a budu chtít rodinu. Lidská společnost je tak přece nastavena. Takže to je to, proč jsem to udělala. Než čekat, tak se radši alespoň pokusím. Takže jediné, v čem bych já doporučila tu soutěž, je v tom, pokud se člověk chce finančně osamostatnit nebo osamostatnit se od školy.

Znamená to, že jste šla do soutěže, abyste se osamostatnila od školy?

Denní režim školy mi dost nevyhovoval. Vyhovuje mi, že jsem dva měsíce individuálně studovala a dokončila půl rok, který bych normálně studovala šest měsíců a byla každý den ve škole. Takhle jsem mohla realizovat milion dalších věcí, svých snů a koníčků. Získala jsem pro svůj život další zkušenosti. A proto jsem to udělala. Abych narušila stereotyp. Myslím, že nemusím být předurčena k tomu, že to tady nějakým způsobem rozbiju a budu ta, které se to povede. Možná vůbec ne, ale je to minimálně pokus dělat to, co mě baví.

Uvažujete i o dalším studiu, nebo se chcete věnovat výhradně hudbě?

Uvažuji, ale musím zvolit takovou školu, kde bude možnost dálkového studia. To mi vyhovuje. Nejsem typický student. Jsem hodně nesoustředěná a raději se učím víc informací za kratší dobu. Navíc, když má člověk milion myšlenek, stejně sedí duchem nepřítomný. S tím samozřejmě souvisí, že muzika je pro mne pořád na prvním místě. Chci se jí za každou cenu živit, ale zadní vrátka jsou hodně důležitá.

Máte už představu o tom, jaká škola by to měla být?

Rozhodně by to měla být humanitní škola. Nejsem moc na fyzikální a přírodovědné předměty. Baví mě dějepis, psychologie nebo filozofie. Tímhle směrem se chci ubírat, ale ještě mám na rozhodnutí chviličku čas.

Zajímáte se jako budoucí vysokoškolská studentka o situaci v českém školství?

Samozřejmě, že se o to zajímám. Je to čím dál tím smutnější. Vysokých škol je příliš. Každý má dnes vysokou školu. Mám pocit, že do budoucna budou mít svou šikovností větší uplatnění řemeslnické práce než právě tituly z filozofie a jím podobné. Tím, že mám teď trochu jiné myšlení, sny a pokouším se o jiné věci, jsem z toho trochu vypadla, ale dřív jsem si říkala, že budu studovat čtyři roky jako blbec, pak dalších pět let a stejně mi to nepřinese to, že se jednou ráno probudím a řeknu si: Ježiš, já jsem tak šťastná, že mám práci! Proto jsem se snažila tohle rozbít.

Takže pracujete na tom, aby se sny staly skutečností…

Minimálně se o to snažím.