Marto, co nového se chystá v kapele Die Happy? Už to budou dva roky od vydání Vašeho posledního studiového alba Red Box, nechystáte nějakou novou studiovku?

Novou desku plánujeme vydat příští rok. Zatím je to vše ve fázi příprav. Konkrétní představu, jak by deska měla vypadat, ještě nemáme. Léto mám docela volné, protože nemáme tolik koncertů, takže bych ráda začala pomalu dávat dohromady nějaké nápady. S klukama bysme se pak měli v září říjnu sejít v Berlíně a začít na desce pracovat. Na podzim jedeme turné po Německu a Čechách, a to je skvělá příležitost začít psát nový materiál a trošku si s tím pohrát.  Vydání desky plánujeme nejpozději na příští podzim.

Nedávno jste odehráli s kapelou tisící koncert. Jaký je Tvůj nejlepší a nejhorší zážitek z koncertů za celou tu dobu?

Nejhorší zážitek, který mě teď napadl jako první, byl, když jsem myslela, že jsem zabila jednu fanynku, nebo jí minimálně vypíchla obě dvě oči najednou. Na jevišti jsem jak neřízená střela, koncerty mě baví. Už mám taky dvakrát roztržené víčko, protože jsem vletěla do kytaristy, ale on za to chudinka nemohl. Hrozně mi přes to oko potom tekla krev (smích).

Ale zpátky k té fanynce. To jsem právě takhle řádila na pódiu a spadl mi stojan na mikrofon, který trefil slečnu v první řadě přímo tím držákem do nosu, na kterém měla ještě brýle. Chudinka zezelenala, to bylo vidět i v tom světle, zamotaly se jí oči a bylo vidět, že je na chvilku „pryč“. Za sekundu zase oči otevřela, ale mě ta sekunda připadala jako dva roky, ukázala mi palcem nahoru, že je v pořádku, a pařila dál. Ale bylo to vážně hrozné. Pamatuju si, že se mi z toho tenkrát udělalo až špatně od žaludku.

A nejkrásnější... Ty mám vždycky (smích).  Ale jeden úžasný mám z koncertu na jednom festivalu v Německu. Hráli jsme ještě za světla, bylo nádherné počasí, kolem nás asi dvanáct tisíc lidí a já jsem řádila na pódiu jako černá ruka. Měla jsem pocit, že s námi paří opravdu i ten poslední prodavač buřtů u stánku a připadala jsem si v té chvíli, jako kdybychom byli ta neslavnější kapela na světě. Nálada byla opravdu úžasná.

Ráda a hodně komunikuju s publikem, dělám publikové vlny a tak.  A napadlo mě, že bysme mohli dát vlnu s výskokem ze dřepu. A všech těch dvanáct tisíc lidí si opravdu sedlo do dřepu. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem papež (smích).  Bylo to neuvěřitelné. Kapela za mnou hrála, a když přišel poslední refrén, lidi na první úder bubnu vyskočili. Skoro jsem se počurala blahem (smích).  Dodnes říkám, že to byl jeden z nejlepších koncertů, který jsme kdy měli.

V listopadu zavítáte v rámci Vašeho turné do pražského klubu Retro. Na co se můžou fanoušci těšit?  Bude to spíš průřez celkovou tvorbou, nebo spíše songy z posledního alba? Zazní třeba nějaké novinky z připravované desky?

Bude to takový průřez.  Při tom tisícím koncertu jsme vybrali hrozně moc písniček, které nás bavilo hrát. Některé jsme opravdu nehráli třeba osm let, takže i ty jsme do programu zařadili. Ale uvidíme. Teď máme letní program na festivaly, tak uvidíme, jak moc se změní. Zkoušíme vždycky asi týden před tím, než vyrážíme na turné, takže program budeme teprve připravovat. Ale možná přivezeme už i nějaké nové songy z připravované desky a ozkoušíme je na publiku (smích).

Léto a podzim jezdíte koncerty po Německu a Čechách, kde se Ti lépe vystupuje a kde se cítíš více jako doma?

Těžko říct, protože já už beru i Německo jako jeden domov. Nežiju v Čechách, nebo v Německu, žiju v Čecho-Německu (smích). Teď už čtvrtý rok bydlím zase v Praze, jsem tu o hodně víc, než jsem bývala. Hodně pendluju, tak se cítím všude dobře (smích). Ze začátku jsem měla z České republiky docela strach, protože jsem byla zvyklá odehrát třeba sto dvacet koncertů v Německu a jeden v Čechách.

Dokonce se mi stalo, že jsem na koncertě v Čechách řekla místo děkuju Danke.  Bylo mi strašně trapně, protože vím, jací lidi jsou, takové ty řeči jako: Jééé… Si hraje na cizinku nebo co?! Opravdu mi to ulítlo, zvyk je železná košile. Ale teď už se mi to nestává (smích). Koncerty mají lepší atmosféru v Německu, protože přeci jenom lidi už nás tam znají a většina z nich umí texty písniček dokonce lépe než já (smích).

Je nějaký festival, kde bychom Tě mohli potkat jako diváka? Mám na mysli, jestli Tě něco z letošní festivalové nabídky zaujalo natolik, aby ses jela podívat a poslechnout si nějakou oblíbenou kapelu.

Na koncerty chodím hodně, ale přiznám se, že na festivaly ne. Přes léto na nějakých neustále hrajeme, a když mám konečně jeden víkend volný, jsem ráda, že na festival nemusím (smích). Taky se přiznám, že jsem asi jako každý muzikant už zhýčkaná (smích). Jsem zvyklá, že když jsem na festivalu, je tam catering. Když prší, dívám se na kapelu pod střechou ze strany jeviště a nemusím se někde mačkat v bahně (smích).  

Ale kvůli Faith No More jsem opravdu chtěla na Rock for People jet.  Bohužel jsem ale měla vystoupení v Německu, ale tam bych KLIDNĚ, KLIDNĚ byla po krk v bahně, jen abych je mohla vidět (smích). Sice jsem je viděla před třemi lety, ale to je kapela, kterou bych mohla vidět pětkrát do roka (smích).

Takže Faith No More je Tvoje oblíbená kapela?

Z aktuálního hlediska úplně ne, protože oni vlastně nic aktuálního nemají. Ale Mike je můj pěvecký idol. Je to taková modla. Ale nechtěla bych se s ním setkat, protože mám pocit, že to setkání by nemuselo být dobré a že by to ovlivnilo moji lásku k jeho umění. On je prostě magor (smích). Jeden můj kamarád zpěvák už se s ním setkal a dopadlo to špatně. Mike se choval arogantně a tak, takže si ho raději nechám jako neznámého, nedotknutelného a jako zpěváckou modlu (smích).

Jinak ráda poslouchám v podstatě všechno. Teď se hodně těším na Muse, kteří už taky dlouhou dobu patří mezi moje oblíbence.  Ale takhle přes léto, když je hezky a jsem venku, úplně se mi nechce poslouchat rocková muzika, takže si teď hodně ujíždím na soundtracích – třeba k filmu Noc v Paříži. To jsou takové pohodové francouzské šansony. Ty mě přes to léto baví.

Marto, před několika lety jsi natočila song WieWeit se slavnou finskou kapelou Apocalyptica, jak na tuhle spolupráci vzpomínáš? Nepřemýšlela jsi také o tom přizvat na Tvoji desku nějakého speciálního hosta?

Na Apocalypticu vzpomínám strašně ráda, protože kluci jsou fakt moc milí. To jsou takový zlatíčka. I po tom, co jsme natočili společný song, jsem s nimi zažila hezké a vtipné chvíle. Když pak jeli na koncert do Německa nebo do Čech, hned mi volali a ptali se, jestli bych si s nimi nechtěla tu písničku zazpívat naživo a strávit s nimi trošku více času. Dokonce jsme spolu byli na Masters of Rock. To už je teda taky pár let… A tam jsme si jednu písničku zpívali. Bylo to úžasné. Strávili jsme spolu celé odpoledne. Bylo to něco víc než jenom: běž do studia, zazpívej a ahoj. Bylo to krásně lidské, když mě vzali do náruče a říkali, jak se jim bude stýskat. No prostě úžasní kluci a vzpomínám na to strašně ráda.
Od té doby jsem udělala ještě pár projektů s německými kapelami. Teď na něčem také pracuju, ale myslím, že to nechci ještě úplně prozradit. To bude překvapení (smích). Ale můžu prozradit, že to není Olympic (smích).

Chystáš svoji první sólovou desku. Prozraď nám o ní něco více.

Zatím mám dvanáct písniček. Ale myslím, že tam všechny dávat nebudu, takže jich ještě potřebuju pár přepsat, ale to není problém. Teď jsem si dala předsevzetí, že nebudu brát žádné nové projekty a opravdu se budu věnovat sobě, abych desku už konečně dokončila. A ta moje deska nebude vůbec rocková, spíš taková jemnější, nebo ulítlá. Ale ještě musím předat moji myšlenku mému producentovi, vybrat ty nejlepší písničky a pak si s tím pohrát ve studiu, protože to je moje první vlastní miminko a nebude to tak, že já to nazpívám ve studiu a zbytek za mě udělají kluci z kapely. Tady jsem prostě sama za sebe, jeden hráč.  

Je ale hodně těžké dopracovat se k tomu, protože u nás v kapele to dělá náš kytarista, který nás ke všemu vždycky popohání. A já sama sebe moc dobře popohánět nemůžu, nebo spíš neumím (smích). Každopádně deska bude jemnější, nechci dělat rock – ten dělám se svojí kapelou. Sama za sebe si chci dělat ulítlosti, takže to bude takové moje nerockové nitro (smích). Deska by měla vyjít příští rok, letos to už nezvládnu.

Co Tvé působení v muzikálech, kde Tě momentálně můžeme vidět? A kdybys měla srovnat koncerty s kapelou a muzikály, co Tě baví víc?

Baví mě oboje, ale samozřejmě kapela je moje srdeční záležitostí. Je to moje priorita číslo jedna, pak dlouho nic, dlouho nic… a pak teprve všechny ostatní projekty. Muzikály mě ale šíleně baví. Je fajn oblíkat si úžasné kostýmy a nechat se na jevišti vést režisérem. V září máme posledních pět představení muzikálu Hamlet a do konce roku už máme termíny na muzikál Bídníci, takže i tam mě můžete vidět.

Uvidíme, jak to bude příští rok. Nové muzikály teď ale nechci přibírat, protože se mi nechce tři měsíce zkoušet. Měla bych sedět doma u kytary a skládat nové písničky, abych konečně byla se svojí deskou hotová. Kdybych neustále přibírala další a další muzikály, nikdy se k tomu nedokopu.

A na závěr Tvůj vzkaz pro čtenáře MusicWeb.cz?

Všechny moc pozdravuju, všem přeji úžasné léto. Samozřejmě vím, že většina z nich se na festivalech zatím spíše koupala v bahně než v lahodných tónech různých kapel, takže přeji, aby to počasí už konečně vyšlo. A doufám, že poslouchají dobrou muziku, že u toho zůstanou a ocení ručně udělané písničky.