Nutno podotknout, že při této příležitosti chystá v březnu hned tři zastávky v ČR, konkrétně 25. března v Ostravě, o den později ve Zlíně a další den na to v Praze. Na tiskové konferenci před vystoupením U.D.O. na letošním Masters of Rock o těchto plánech ještě nikdo nic netušil, ale Udo si rýpnutí do svých bývalých spoluhráčů neodpustil. Dodávám, že se zpěvákem odpovídal na otázky také basák Fitty Wienhold. Přinášíme vám záznam z této tiskovky.
Chystáte speciální vystoupení s armádním orchestrem. Odkud se tento nápad vzal?
Byl v mojí hlavě už patnáct let. Možná i déle. Několikrát jsem se pokoušel to uskutečnit se symfonickým orchestrem, ale zvukově to bylo příliš měkké. Až při pracích na závěrečném mixu alba Steelhammer jsem se dal do řeči s chlapíkem, co mix prováděl. On působí v orchestru námořní pěchoty a pozval nás na vystoupení. No, možná nás tak úplně nepozval, ale šli jsme tam. Čekal jsem nějaké vánoční koledy, bylo to kolem Vánoc, ale hráli hlavně věci od ABBY nebo Michaela Jacksona.
Bylo to v kostele a já jsem najednou uzřel znamení (smích). Ale vážně, byla tam spousta žesťů a znělo to hodně heavy. A to byl ten počátek. Zabralo takřka rok zařídit všechny náležitosti. Museli jsme se domluvit s armádou. To víte, jsou to Němci, těm nestačí jenom říct "prostě to uděláme". Pak jsme začali s aranžemi, někdy v roce 2014 jsem to nahráli a teď, koncem července, chystáme vystoupení.
Podle čeho jste vybírali, jaké písně použijete?
No, jednoduché to nebylo. Ne všechny písně U.D.O. se pro orchestr hodily. Důkladně jsme to promysleli a myslím, že jsme zvolili správně.
Vystoupení chystáte pro svůj set ve Wackenu. Budete v nich potom pokračovat?
Kdo ví? Možná. Teď vážně nevím. Nebylo by to jednoduché, jedná se o elitní armádní orchestr. Ale uvidíme, oni jsou ohledně toho hodně nadšení. Máme za sebou dvě zkoušky a musím říct, že jsou skvělí.
Chystáte pro tuto příležitost nějakou novou píseň?
Ne. Něco speciálního chystáme, ale nebudu kazit překvapení.
Pro vaše poslední album jste zvolili název Decadent. Proč zrovna tento?
No, žijeme v dekadentním světě. Všechny texty jsme psali jako kapela. Zaobírají se tím, co je špatně se světem. Je pár bohatých a spousta chudých. Obzvláště chudé děti v Africe, tím se na albu zabýváme. Takže jsme ho nazvali Decadent.
Jezdíte po festivalech a tak jako my ostatní musíte jíst. Jaké bylo nejlepší a nejhorší jídlo, které jste na festivalech jedli?
No, jednou ve Wackenu měli asijský den. A to nás teda dostalo. Víte, když začnete jezdit na turné, jako my před nějakými třiceti lety, začínáte na takovém tom rychlém občerstvení. Nejdřív je to skvělé, ale nakonec to nemůžete ani vidět. A šance dát si nějaké opravdové jídlo je vzácná. Takže tohle bylo vážně skvělý. A nejhorší? Spousta. Ale nemluvme o tom, nevíme, kdy tam budeme zase hrát.
Vraťme se k hudbě. Album Decadent vyšlo v lednu. Jak jste dokázali zkombinovat zkoušení nových písní a zároveň nacvičovat s orchestrem?
Vždy, když jdeme na turné k novému albu, vyhradíme si tak pět dní, abychom si nazkoušeli nový setlist. Vybrat do něj písně je pokaždé náročnější. Ale čas na přípravu vystoupení s orchestrem jsme si mezitím našli. Jednalo se hlavně o poslech nahrávek. Před pár dny jsme se sešli a začali jsme zkoušet s nimi. Čas si vždycky najdeme. Ne, že bychom z věčného zkoušení byli nějak odvázaní, ale jinak to nejde.
V kapele nyní máte svého syna. Byl pro vás první volbou?
Ne. Když Francesco odešel z kapely, vyzkoušeli jsme několik bubeníků. Nechci je jmenovat. Ale samozřejmě jsem o Svenovi věděl, věděl jsem, že je dobrý bubeník a taky už s námi pár vystoupení jako náhradník odehrál. Tak jsme si promluvili, dal jsem mu pár songu k nacvičení, ať se předvede. Hrál s námi už předtím ve Wackenu. Ale nebylo to jednoduché. Je jasné, že si každý bude myslet, že má nějakou protekci. Ale tak to není. Je prostě bubeníkem U.D.O. a s rodinou to nemá nic společného. A kromě toho mu to jde skvěle.
Takže si nestěžuje?
Ne, vůbec. Nezapomínejte, že Sven v tomhle prostředí vyrůstal. Jestli někdo ví, co je heavy metal, tak je to tenhle chlapík. Pamatujeme, když byl ještě kluk a chodil za námi na pódium a pořád se na něco vyptával. Nejde o to, že je můj syn. On s tíhle vyrůstal. A my ho známe odmalička, viděli jsme jak rostl. To chlapci v kapele ho přivedli k bubnování. Pro mě to byla noční můra, pořád do toho bušil ve sklepě. Myslel jsem, že ho to přejde, ale kdepak. A tak je v kapele. A vede si dobře. Dává do toho hodně síly, aby ne, je mladý, je mu 21. A přichází se skvělými nápady.
Jaká byla nejšílenější věc co jste kdy na koncertě viděli?
Asi nejšílenější byl koncert, který jsme odehráli ve Volgogradu, bývalém Stalingradu, u příležitosti výročí vítězství nad Německem ve druhé světové válce. Později jsme sami nechápali, že jsme to vzali (smích). Celé to bylo jako ve filmu, těžko se to popisuje. Bylo tam 250 - 300 tisíc lidí. Udělali rekonstrukci té bitvy, ukázali jak Němci přišli a byli poraženi. Na to nikdy nezapomenu.
Ta rozloha byla neskutečná, byli tam vojáci, tanky, zvony zvonily. A my jsme hráli jako první, hráli jsme ruskou píseň, ještě teď z toho mám husinu. Pak jsme se šli podívat na představení a bylo to neskutečné, všude samý oheň a výbuchy. To bylo před pár roky. Rusové pořádají velké oslavy každý rok, přenosy běží ve státní televizi. Za hranicemi se o tom moc neví, my jsme taky netušili, co očekávat. A byli jsme totálně ohromení. Byl tam i Putin. Připadali jsme si jako ve válečném filmu.
Videoklip k písni Decadent je hodně násilný. A není to první násilný klip, který jste natočili. Kdo přichází s nápady na tyto klipy?
To, co vidíme v tom klipu, je stejné jako to, co vídáme každý den ve zprávách. Nijak se to neliší. Je v tom všechno to zlo, všecka ta dekadence, co se pro nás stala běžnou součástí života. Chtěli jsme ji ukázat.
Baví vás točit videoklipy, nebo je berete jako nutné zlo?
Vůbec ne, je to strašné. Vstanete ráno v šest, projdete si spoustou příprav, potom minutu vystupujete, pak někdo řekne, že je třeba přenastavit světla a začíná to nanovo. Čirá hrůza (smích)
Jak komunikujete se svými fanoušky a jak byste popsali pocity, které zažíváte na pódiu?
Fanoušci jsou velmi důležití. Když začínáme psát písně pro novou desku, už přemýšlíme, jak budou fungovat naživo. Také je pro nás zajímavé sledovat, jak fanoušci na nové písně během koncertu reagují, jak kapela reaguje, podle toho poznáte, že děláte správnou věc. Snažíme se je zapojit. Bez nich bychom tu nebyli, takže jim musíme naslouchat, číst, co nám píšou. Ne vždy, ale občas je i kritika dobrá a je třeba naslouchat. Když bychom neměli naslouchat fanouškům, komu jinému? Je to trochu břemeno, ale snažíme se s tím vyrovnat.
Jak dlouho trvá proces vzniku nového alba, od chvíle, kdy začnete psát nové písně?
Byl to takový průběžný proces. Začali jsme psát v květnu loňského roku, to trvalo asi dva týdny. Pak jsme vyrazili na turné po festivalech. Potom jsme si dali malý oraz. Nahrávání jsme ukončili koncem září a v říjnu jsme dva týdny mixovali. Takže to probíhalo od května do října, ale ne konstantně.
A jak u vás takový proces skládání vypadá?
Lehké to není. Každý přijde s nějakými nápady. Dáme je dohromady a potom z nich vybíráme, co použijeme. To jsme dělali ty dva týdny v květnu. Následně začneme pomalu aranžovat hudbu. Na texty už jsme spoustu nápadů měli, tam žádný problém nebyl. A potom to pomalu skládáme dohromady. Tak to děláme.
Sven je dalším mladíkem, kterého jste přibrali do sestavy. Co přinesli tito mladíci do skladatelského procesu?
Podle mě ta mládež, říkejme jim mládež (smích), rozhodně vnáší něco nového. Dříve nám všichni říkali, že musíme znít moderně. A my jsme se vždycky sami sebe ptali, co tím myslí, co znamená moderně? Je to moderní zvuk? Tak jsme si koupili nové vybavení. Ne. Podle mě to tkví v tom, že přiberete dva mladé kytaristy a oni začnou po svém interpretovat vaše písně. Řekněme, že my jsme to interpretovali postaru, a oni zcela odlišně.
Je to stejná píseň, stejný styl muziky, ale zní to jinak. Proč? Tkví to v mentalitě. Ten jejich styl je moderní. Takhle já chápu pojem moderní. Jejich příchod pro nás znamenal velký krok kupředu. A to jsme teprve začali. Uvidíme k čemu to povede. Ale jsem za to moc vděčný. Samozřejmě musíte být takovým věcem otevření. Znám spoustu kapel a spoustu producentů, kteří řeknou, že tohle je náš styl a nesmíme to měnit. Ale v naší kapele jsme novým věcem otevření a jsme rádi, že je máme.
Co si myslíte o nedávné aféře kdy Gene Simmons prohlásil, že rock je mrtvý, kvůli stahování hudby? Že nové kapely kvůli tomu nemají šanci se prosadit?
To vážně řekl? Nevím, proč mu na tom záleží, on už je bohatý (smích). Ale pro nové kapely to dnes opravdu je těžké. Nemají tu podporu nahrávacích společností, jakou jsme měli my. Prodejní čísla nahrávek neustále klesají, takže z finančního hlediska musí být pro nové kapely hodně těžké v tomhle byznysu přežít. Je tu někdo z nahrávací společnosti? (smích) Jak vždycky říkám, nejlepší rada pro budoucnost je nepodepisovat smlouvu s nahrávací společností.
Vydávejte si nahrávky sami, prodávejte je přes internet. Když vidím, jaké smlouvy jsou dnes kapely nuceny podepisovat, nevěřím vlastním očím, musejí se vzdát části příjmů z koncertování nebo prodeje merchandise. Takže nepodepisujte žádnou smlouvu, dělejte si propagaci přes YouTube a podobné stránky, dnes je to jednoduché. To je pro mě jediná cesta jakou se vydat.
Co vás nejvíc pohání při tvorbě hudby?
Začal jsem dělat hudbu, když mi bylo čtrnáct. Dělali jsme ji společně Michaelem Wagenerem. Nejdřív jsme hráli při škole, bylo to hobby, a pak se to vyvinulo, znáte to? Přišly první koncerty, začali jsme hledat ty pravé členy sestavy a krok za krokem jsme postupovali dál. V sedmdesátém šestém vznikli Accept, o dva roky později vyšlo první album. Takže to byl dlouhý a pomalý proces. Ale stále si to užívám. Jinak už bych to nedělal. Kdybych měl pocit, že už mě to nebaví, tak by bylo po všem. Může to znít jako klišé, ale hudba je vážně jako droga. Když vzejdete z časů, z jakých jsme vzešli my, máte to v krvi. Vyrůstali jsme v éře, kdy se rock'n'roll vyvíjel.
Poslouchali jsme Elvise a spoustu zpěváků, které ani neznáte. Ale když s tím vyrůstáte, stane se to vaší součástí. Nedá se před tím utéct, nemůžete vyměnit krev, to je nemožné. Občas je člověk vším unavený, ale jakmile se dostanete na pódium, všecko to z vás spadne. Nevím, jak to jinak popsat, prostě se do nedá zastavit. Není nic krásnějšího než být na pódiu. Nebo třeba v autobuse s kapelou na cestě, i když si třeba věčně stěžujete. Nedovedu si představit něco jiného, že bych třeba pracoval na poště.
Když je teď v kapele váš syn, dovedete si představit, že by jednou mohla pokračovat bez vás?
Ne. Na to vám dám jasnou odpověď. Kapela bez svého původního zpěváka už není tou kapelou.
